Půl třetí, kreténe

„Uvědomujete si vůbec, kolik skryté bolesti v sobě nosíte?“ řekl a významně zamával rukami, „povídky, 
které mi tady nosíte, vaše depresivní básničky... holka drahá, vy musíte být opravdu nešťastná.“

„To je tedy blbost,“ odpověděla jsem.

Tiše se na mě díval.

„Tak mi to prostě řekněte, že na ně nemáte náladu a nedělejte ze sebe terapeuta,“ promluvila jsem.

„Ale já jsem váš terapeut.“

„A víte, že je mi to patnáct, sakra?!“ vstala jsem a ani si neuvědomila, že prskám, „přestaňte se mi 
kašlat do života! Už jich je i tak dost!“

„Jen to ze sebe klidně dostaňte, to je ono,“ zakontroval nadšeně, asi si neuvědomil, že to nebyl 
nejlepší nápad, „zbavte se všeho toho tlaku...“

„Držte zatraceně hubu,“ řekla jsem. Ani nezamrkal. „Nebudu vám už nic ukazovat. Neměla jsem to dělat. 
Je to příliš osobní.“

Chytl se. „Řekla jste, že je to osobní. Tím pádem přiznáváte, že je v tom taky něco z vás.“

„Ne, zatraceně. Co je vás vůbec do toho... já o žádnou terapii ani nestojím! Chtěla jsem jen, aby si to 
někdo přečetl... platí vám za to, abyste se mi věnoval, ne? Neřešte mou pitomou bolest. Nic ze mě tam 
není, chápete? Vymyšlené postavy. Zápletky. Všechno!“ 

„Dotazem zůstává, proč to ve vás vyvolává natolik silné emoce...“

Protože mě neskutečně sereš.

„Říkáte pitomosti. To mě vždycky rozčílí. Neříkejte tu frázi s citlivým místem, prosím... jo, dám si kafe.  
Vím, že za pět minut končíme. Ani nevíte, jak se těším. V životě mě tu nespatříte, jakože vážně. Můžu si 
klidně skočit z věže. Ježiš, netahejte zase do toho ty pitomé povídky... tak nejsou hezké, barevné a co. 
Mě by taky nebavilo číst ódu na to, jak jsou všichni šťastní.“

„A co vy... jste šťastná?“ zeptal se jen tak znenadání. Zarazila jsem se.

„Tak to si jako pište. Jsem nejšťastnější člověk, jakého poznáte.“

Zvedl obočí.

„No co?! Nezírejte tak na mě. Ani nevím, proč tady vlastně jsem. A to, co píšu, drahý pane doktore, nebo 
jak si teď dáváte říkat, to nejsem já, tak si trhněte a běžte si své pošahané teorie rozvíjet jinam. Jo, 
chtěla bych o vás napsat povídku, vy hajzle. A vytisknout ji v novinách. Hajzl. Hajzl. Pitomý zatracený 
bastard!“ řekla jsem a bylo mi mnohem líp.

„Máte strach...“

„Nemám strach. Jediný, z čeho mám strach je to, že se ty pitomý hodinky zastaví a budete mě tu držet co 
jen o minutu dýl.“

„Utíkáte před problémem, místo toho, abyste se mu postavila čelem a...“

„Hele,“ řekla jsem rezignovaně, „víte co? V té příští vás zabiju.“

„Jste si jista, že to chcete udělat?“ řekl bezvýrazně.

„To tedy. Odstraním tu svou skrytou bolest, chápete? Násilí, smutek a tak... seznámíte se.“

„Myslím, že je to dobrý nápad,“ řekl.

„Neskutečně mě serete,“ řekla jsem já.

„To si uvědomuji.“

„Jděte do prdele,“ doložila jsem a otočila se k odchodu. Bum.

Ráno byl nalezen mrtvý ve své vlastní posteli.
A prý že následek šoku...