Náchodská krimi

   To červencové ráno bylo sychravé. Líný čaj do postele a až do devíti Meteor se zneklidňujícím příspěvkem o umělých sladidlech. Nic se mi nechtělo. Na takovou marnou, rozespalou a ještě ke všemu amatérskou detektivku je nejlepší ranní jogging. I když mrholilo dosti silně, vyrazila jsem.

   Běh byl svižný, usměrňovaný rytmem elektro-swingu, jakoby nepatřičnou součástí tohoto světa, totiž z modrých sluchátek. Při druhé skladbě jsem již dusala do kopce kolem opuštěných lázní, směrem ke starému lomu a pak k vojenským bunkrům. Za letního slunečného dne krajina krásná, členitá a hlavně známá. Za těchto podnebných podmínek to ale byla oblast jak stvořená pro nějakou další kauzu…

   Rudá jako ponožky, kterými byl zadušen můj nedávno vyřešený případ, jsem – již o poznání pomaleji než na začátku a zcela mimo rytmus - klopýtala serpentinami vinoucími se kolem lomu. Na úrovni čtvrtého patra jsem byla, ano, stejně jako můj poslední vyřešený případ, málem zadušená. Mžitky před očima, občanka, vedro, občanka, krpál, občanka, závory, OBČANKA!!! Na staré cestě přede mnou ležela občanka. Byla nová a nepoškozená. Zvedla jsem ji z kaluže. Kováčová. Ivana. Šestnáctého čtvrtý devatenáct set šedesát čtyři. Okres Vsetín. Okres Vsetín? Tady v Náchodě? Zastrčila jsem průkaz do kapsy a pro jistotu jsem se rozhlédla. Bylo jisté, že v okruhu patnácti metrů nikdo není. Dál byla jen hustá mléčná mlha. No co, lidé ztrácejí pořád něco, tak proč by zrovna tohle měl být námět mé další práce? Stejně mi tu ale pár detailů nehrálo. To už je asi nemoc z povolání. Ale kdo by se zrovna sem chodil procházet? Maximálně někdo jako já. Ale jít si zaběhat s občankou v kapse?

   Tedy, s občankou v kapse jsem běžela dál, kolem čtyř bunkrů, pak do vsi a dál na Dobrošov, potom nejkratší cestou ke sjezdovce. Celou dobu jsem měla nepříjemný pocit. Co když mě vrah sleduje? Ale ne! Teď opravdu není vhodná chvíle vymýšlet scénář k dalšímu dílu kriminálky Běloves. Strmá louka byla nasáklá vodou, ale když jsem svah spatřila, vzpomínka na dětská léta mě příliš zachvátila, než abych se mohla ubránit. Bez dlouhého váhání jsem začala válet sudy. V tu ránu jsem byla promáčená na kost a točila se mi hlava, což mě rozesmálo. Úsměv mi ale pomalu tuhl na tváři při představě, že mě ze shora sleduje zločinec, odhodlaný zlikvidovat vtíravého svědka. Nikdo tu ale nebyl. Doběhla jsem domů. Po cestě ještě zastávka v hotelu Bonato. Ne, tuhle paní neznáme, ta tu nikdy nebyla.

   Doma se mátožil můj starší kolega. Ještě stále u snídaně a rádia. Já jsem se osušila a zasvětila ho do věci. Začalo pátrání. Internet, matka moudrosti, věděl předem vše potřebné. Po krátkém vyhledávání nám prozradil telefonní číslo tchýně Ivany Kováčové. Můj kolega se připravil na vyjednávací telefonát. Dobře volené otázky jsou při vyšetřování základ úspěchu.

   Dobrý den, jste paní Kováčová? Ano. A máte syna Pavla Kováče? Ano. A snachu Ivanu? Ano. Narozenou dne šestnáctého čtvrtý devatenáct set šedesát čtyři? Ano. Ach neee! Můj kolega to zvrtal jak se dalo! Otázky měly být pokládány úplně jinak. „Ano“ umí říkat i vrah či jeho komplicové! Pokud tedy nemají v puse ponožky… No. Paní se opravdu vydávala za tchýni Ivany Kováčové. Dala nám číslo na „svou snachu“. Té jsme se nedovolali. Ajaj. Všechno zatím probíhá podle toho nejhoršího scénáře, který jsem si nechtěla ani domýšlet (ale nedalo se nic dělat, domyslel se sám).

   Za hodinu zazvonil telefon. Číslo Ivany Kováčové! Haló? Dobrý den, tady Pavel Kováč. Prý jste našli občanku mé ženy. (Následovalo pár opět naprosto nevhodně položených otázek mého kolegy, při kterých nám nicméně podezřelý Kováč svými „ano“ potvrzoval, že umí říkat ano a proto nemá ponožky v puse a může být tedy vrahem.)Ano. Ano. Ano. To souhlasí, my jsme se totiž šli s manželkou včera večer ještě projít. Hm, hm. Pošlete mi tu občanku doporučeně prosím, vše vám uhradím. Díky, nashle.

   Dlouho jsme pak s kolegou řešili všechny možnosti a myslíme si, že jsme došli k sice drastickému, ale z našeho hlediska amatérských detektivů, k uspokojivému rozuzlení. Muselo to být nějak takto:

   Dovolená v Náchodě byla vhodnou příležitostí pro vraždu ženy, kterou, nám z neznámých důvodů, chtěl zabít vlastní manžel. Večer se šli projít na osamělé místo k lomu (předem naplánováno!), kde se velmi pohádali a poté i poprali. Při potyčce Kováč svou ženu zabil. To se odehrálo ve čtvrtém, nejvyšším patře lomu. Tělo pak táhl po cestě až dolů k vodě. V té chvíli vypadla Kováčové z kapsy občanka, čehož si Kováč nevšiml, protože už byla tma. Kováč hodil bezvládné tělo do rybníčku v lomu. Hladina rybníku byla hned zcela zakryta lopuchy a rákosím. O prozrazení zápachem se zde, v dusném až štiplavém mikroklimatu, kde se neustále něco rozkládalo, nemusel Kováč starat.

Nikdo už Kováčovou nenajde. Ani kdyby se hodně snažil. Kde našla svůj věčný odpočinek vím jen já a můj kolega… A vrah… A teď i vy.