Talisman moci č.1

Úvod

V dobách kdy lidskou zemi obývali elfové, trpaslíci, obři a jiné magické bytosti, země nebyla ještě tak zpustošena lidskou rukou a všichni obyvatelé žili v míru a harmonii s ostatními tvory. Elfové žili mezi lidmi, nijak zvlášť se neodlišovali od lidské rasy, stejně tak i mágové a trpaslíci. Lidé se nepřevyšovali nad ostatnima kouzelnickými rasami a všichni si byly rovni.

Všechny tyto věci zajišťoval údajně tajemný medailon známý také pod přízviskem talisman neboli amulet. Nejen, že byl kouzelný, ale taky nadmíru krásný a vyrobený z čistého zlata. Talisman v sobě skrýval prach který rozséval mezi lidi štestí, harmonii, pocit bezpečí a přátelství. Mnoho lidí dodnes říká, že byl zkázou světa a že přinášel jen problémy, lidé mu podléhali a spoléhali na jeho kouzelnou moc. Ten kdo nosil amulet kolem krku, byl velmi mocný a všichni se mu klaněli. Byl speciálně ukován jako dar pro Langraba IV. Tehdejšího krále celé střední oblasti, království Eridamu. Jediné co talisman v sobě neměl byla láska. Trpaslíci ho stvořili, mágové do něj vložili magii. Langrab byl štastný muž, talisman mu přinášel štestí a ostatní obyvatelům hodně vláhy, úrody a radosti. Pak ale po nějaké době byl zabit, medailon byl ukraden a nikdy ho nikdo nenašel. Přesně v ten okamžik se ze země vytratila všechna dobrota. Úroda na polích klesala, slunce jakoby přestalo svítit, štestí na světě bylo vytraceno. Lidé se začali nenávidět začali bojovat s ostatními rasami, převyšovali se nad nima a válčili s nima tak dlouho dokud je úplně nevyhnali ze své země. Elfové se ukryli do lesů, trpaslíci do dolů, obři do jeskyní a ostatní prostě zmizeli, začali lidi nenávidět stejně jako oni je. Nenávist bylo tehdy to jediné co se vnášelo ve vzduchu. I lidé na své bývalé spolubydlící dočista zapomněli, a dodnes se o nich vypráví pohádky jako vymyšlené příběhy, i když to, že všechny ty příběhy o skřetech a čarodějích jsou pravdivé vědělo málo lidí. Všichni na ně zapomněli, stejně jako všichni zapomněli na medailon... Medailon, který tohle všechno způsobil, medailon, díky kterému byl svět živ..


Kapitola I. - Poselství

O několik tisíc let poté, byla poblíž království Aldaron, ve kterém panoval král Theodor, vystavěna menší středověká vesnice, které se říkalo Rozštípnutý dub. Bylo to zajímavé místo,a na tu dobu to nejveselejší a nepřátelštejší vesnice. Dalo by se říct, že všude po světě panovala ponurá a smutná nálada, ale v Rozštípnutém dubu to bylo vše jinak. Nebyla to vesnice jako každá jiná, byla nadmíru odlišná a dokonce někteří lidé tvrdili, že na ní bohové drží ochranou ruku. Často se zde konali slavnosti a večírky, které udržovali tamější obyvatelé v bujarů náladě. Kvetla tam dobrá nálada a lidé byli štastní a veselí. Všechno tam klapalo jako za starých časů. Lidé zde byli příjemní a přátelští, vycházeli si vstříc a pomáhali si navzjáem. Rozštípnutý dub ležel v krásném slunečném údolí, které bylo obklopeno lesy a horami. Nebylo odtamtud daleko do hlavního království, lidé zde často chodívali kochat se nádhernou atmosférou a dokonce sem i přijížděli kupci z dalekých zemí prodávat svoje výrobky. Král Theodor, který panoval na svém hradu, byl velmi moudrý muž a většina okolních vesnic byla pod jeho správou, všechny mu patřili včetně Rozštípnutého dubu.

Jednoho letního léta, kdy svítilo slunce a bylo teplo se v Rozštípnutém dubu konaly menší slavnosti na počest léta. Všichni lidé byly shromážděni ve středu vesnice, popíjeli víno a slavili . Opravdu všichni ? Ne, asi 20ti letý muž jménem Elwin si nikdy nepotrpěl na tyhle akce. V pravou chvíli polehával na kraji vesnice opřený o starý rozlehlý dub a poklidně dřímal. Na hlavě mu rostly bujné světlé vlasy, z pod kterých vykukovaly tmavě modré hluboké oči. Uprostřed obličeje se mu rýsoval špičatý nos. Byl vyšší a štíhlejší postavy a měl neobvykle jemné rysy, díky kterým si získával své sympatie místních dívek. Na hlavě mu třepotal slaměný klobou, na sobě nosíval bílou košili a hnědé plátěné třičtvťáky. Na nohou měl obuté hnědé pěší sandále.

Elwin nebyl jako ostatní lidé ve vesnici, sám se odlišoval ve všem jak jen mohl. Odmalička se stranil se společnosti a neměl rád davy. Lidé ho nazývali podivínem a morousem. Většina z nich ho viděla jako mrzouta, který se neumí bavit. Elwinovi to ale nevadilo, rád trávil čas sám ve svém vlastním světě bez přátel. K ostatním lidem se choval arogantně a s pýchou dával ostatním najevo, že nemá zájem. Jeho rodiče byli chudí statkáři, kteří bydleli na okraji vesnice a vlasnili menší pole, kde pěstovali obilí a chovali dobytek. Jeho matka, starší bluclatá žena, se starala o domácnost a jeho otec, postarší dobou ošlehaný veterán s plnovousem pěstoval pšenici a ječmen. Elvin většinu času, když zrovna nepomáhal zdejšímu ovčákovi pást ovce, odpočíval někde v přírodě a chytal lelky. Zrovna seděl sám na okraji vesnici ve vysoké trávě, opíral se o rozložitý dub a poslouchal zvuk větru. Z dálky k němu nedoléhaly hlasy veselky, takže měl dostatek klidu na odpoledního šlofíka. Klobouk měl lehce shozený přes obličej a z úst mu trčelo stéblo trávy, které si s velikou oblibou vkládal do pusy.

Najednou odněkud zazněly hlasy, které přerušily jeho rozjímání. Otevřel oči a nepatrně vykoukl z pod klobouků směrem k louce. Zpozoroval, jak k němů kráčí skupinka tří zhruba stejně starých dívek, které si se zaujetím o něčem povídaly. Nedal na sobě nic znát, hbitě se uvelebil a předstíral, že hluboce spí. .Dívky byli čím dál tím víc blíže až Elvin jasně zaslechl jejich debatu:

,,Tady je holky, já věděla že ho najdeme“ Promluvila jasně jedna z nich. Elvin zaslechl zapraskání trávy.

,,Pššt, myslíte že spí.” promluvila druhá tišším hlasem.

,,V tom případě je čas ho probudit” namítla první a přiblížila se ještě blíž, dívky ji následovaly. Elvin se spiklenecky usmál. Protáhl se a zpravil si klobouk na hlavě. Pohlédl v rychlosti na dívky a zjistil, že jsou oblečeny v tradičních šatech. Předstíral zívnutí a poté pronesl:

,,Ahoj Marie, co tu děláte.” hodil pohled směrem na dívku, která byla nejblíže, nejspíš vedoucí a mluvčí celé tlupy. Měla tmavě hnědé rovné vlasy dlouhé jako hřívu husté. Oči ji hrály všemi barvami, nejčastěji svitily zelenou pronikavou ostří. Měla protáhlý obličej a ostré protáhlé uši, říkalo se o ní, že má vílí předky.

,,A hele” prohodila vysokým tónem ,,Panáček si z nás dělá srandu.” nadšené utichla a popošla ještě blíže, dívky se jí pevně drželi. Byli to dívky s vesnice, které Elvin až moc dobře znal. Jako mladý kluk s nimi chodil pást husy. Mezitm však vyrostli a proměnili se ve tři krásně slečny, Elvin se nestačil divit jak ten čas letí.

,,Taky tě rád vidím Marie, ale ze zdvořilosti by si mi mohla odpovědět” odpověděl Elvin a zadíval se skrz korunu stromu směrem na oblohu. Na obloze nebyl ani mráček.

,,Dobrá tedy, doufaly jsme, že by si se mohl jít s námi podívat na tu slavnost” odpověděla mu. Elvin sklonil hlavu zpět k nim ohradil se.

,,Myslíte na ten povyk těch bláznů, co nemají co na práci?” odpověděl se zatvrzelým tónem a lehkou naivitou v hlase.

,,No víš tady Amber” pokynula směrem na nejmladší dívku, byla ze všech těch třech nejkrásnější. Měla nejkrásnější úsměv v celém Aldaronu, vlasy černé jako havran a oči modré jako hluboký oceán. ,,Doufala, že by jsi ji mohl vyzvat k tanci.” dořekla Maria a jakmile to Amber uslyšela, zdešeně zakroutila hlavou:

,,To není pravda, to Adriana tě chtěla pozvat?“ ohradila se okamžitě a hodila zlověstný pohled na třetí dívku jménem Adriana, ta se naopak zatvářila, že o ničem neví. Byla to plavovlasá blondýnka, se světlýma jasnýma očima. Její obličej, však působil poněkud vážně na její mládí. Elvin se drze a namyšleně ušklíbl. Zjevně mu dělalo dobře, když si mohl s ostatníma pohrávat.

,,To jsem rád, že máte o mě takovou starost, ale myslím, že i tím, když se prospím, tak ten čas rozhodně lépe využiji.” odpověděl a znovu si vložil stéblo do trávy. Dívky očividně na tuto odpověď nečekaly.
,,Ale no tak, nemůžeš přece pořád na všechno kašlat, prosím” naléhala Marie, nejspíš ji pomalu docházela trpělivost. Vypadalo to, že Elvin už nemá daleko od smíchu. Hrozně rád provkoval. Chvíli přemýšlel co říct a poté dodal:

,,Myslím, že jsem z těchle ptákovin, už dávno snad jako jediný vyrostl.”
Obrátila oči v sloup, dívky se zatvařily zklamaně ale Maria pohotově pokračovala:

,,Elvine, kdyby si věděl co si o tobě lidé povídají, to by ses zděsil!” Vykřikla a byla už téměř celá rudá. Elvina jen těšilo, že ji může vytáčet..

,,Vážně? To mě těší, že se moje jméno řeší” Odpověděl ji s ironii v hlasek. Tentokrát se už neudržel a hlasitě propukl v smích. Listí v korunách mírně zaševelilo a krajem profoukl mírný vánek. Marii to vše už doslova naštvalo, ale dívky na sobě nedali nic znát.

,,Elvine, ty jsi opravdu ten nejhorší člověk, kterého jsem kdy potkala!” vyřkla celá rudá, otočila se na podpatku a už se chystala na odchod. Elvin se mezi tím mohl smíchy potrhat. Ze smíchu skoro neviděl a nemohl mluvit. Ostatní dívky, však zůstali stát jako přikované. Jedna z nich přistoupila blíže k Elvinovi a přiklonila se k němu:

,,Elvine, prosím udělej to pro mě” promluvila tichým jemným hlasek. Byl to Amber, pro kterou měl Elvin vždy slabost. Už odmalička se mu velice líbila, nechtěl však na na sobě ukázat kdejaké známky citlivosti, a už vůbec nechtěl ukázat, jak ho dokáže zlomit ženská. Pomalu se uklidnil a zadíval se jí hluboce do očí. Poté vstal, spravil si kalhoty a řekl:

,,No vlastně bych se tam mohl jít alespoň podívat” dodal a dívky hlasitě zaplesaly. Mariana se otočila zpět na Elvina a hodila po něm znechucený a zároveň překvapený pohled. On jí ho oplatil spikleneckým mrknutím a ohlídl se zpět na Adrianu a Amber, které stále stály u něj. Obě měly radost, že se jim podařilo svoji kořist přemluvit. Elvin si vyndal z úst stéblo trávy, narovnal si slaměný klobouk a podíval se na obzor směrem na louku.

,,Jdeme tedy?” popohnal svoje družky před sebe. Ty jen přikývly a vydali se směrem ven z remízku.

***