Bezrozměrný únik

„Jedno velký,“ řekl do okýnka dřevěného stánku s názvem Zastávka na nedalekém kopečku.

Objevila se ruka s pivem a zaznělo: „Dvacet sedm“.

„Třicet,“ řekl a nasypal do nastavené dlaně drobné.

Posadil se venku na lavici u prvního volného stolku, s chutí se napil a rozhlédl se.

„Kopeček jak od Lady,“ pomyslel si.

Po pozvolné stráni běhali psi, pod stromy se uvelebily hloučky mladých. Vesele se bavili, popíjeli a pokuřovali.

„Hm, marjánka,“ nasál zbytky nasládlého kouře.

Myšlenky mu zalétly k nemocné manželce.

Je den ode dne špatnější a přitom na projevy jeho zájmu o její zdraví odpovídá stále stejně: „Dobrý“.

Bože, jak to slovo nenávidí!

Jeho zrak znepřítomněl a zvedl se k obloze.

Připomínala mu rozbouřené moře s napěněnými vlnami mraků, se světle modrou barvou mělčiny u břehů horizontu až po tmavě modrou hloubku nad hlavou.

Odpoutal pohled od nebe a pomalu zaostřil k prostoru těsně před ním.

Zaznamenal podivný vjem. Ve vzduchu se rojily zlatavé drobounké tečky, pohybovaly se rychle a všemi směry v celém prostoru, některé vytvořily dráhu padající hvězdy a zmizely.

„Mám něco s očima,“ zavřel je a znovu otevřel, zaměřil zrak před sebe proti obloze.

Znovu se objevily. Bylo to fascinující, ale rozbolely ho oční svaly.

Pohltila ho únava, obsadila každou buňku jeho těla.

Najednou si uvědomil, jak strnulé má tělo. Protáhl se, uvolnil svaly a zavřel oči.

Pomalu se dostával do stavu blízkému spánku.

Vědomí vystřídalo podvědomí a na vnitřní stěně víček se rozjasňovalo pozadí z temné šedi do modrošedé, pak bledě modré, pokračovalo přes smetanově žlutou do světle oranžové.

Na něm, jako na plátně se objevily svítivé mihotavé tečky, které vystřídal obraz..

Viděl stany, veliké kamenné brány, pyramidy, velbloudy, stádo koní, obrovské ptáky, stromy s dlouhými obnaženými kořeny.

Aniž to zpozoroval, zorné pole se zúžilo do protáhlého kužele, připomínajícího tunel, obraz začal rotovat, letěl  vpřed,  jakoby vtahovaný odstředivou silou. Letěl s ním. Kolem se míhala krajina,  předměty, domy, města, lidé i zvěř.

Po nekonečně dlouhé době rotace ustala, s ní i rychlost pohybu, prostor se rozšířil, obklopoval jej celého, jasný, nekonečný a on jím pomalu plul, nehmotný a podivně šťastný.

Všude se vznášely světlé stíny živých tvorů, jejich kontury se rozpíjely v mlhavém jasu. Spíš tušil, než rozeznával ryby, ptáky, savce i postavy lidí.

V kapse mu zazvonil mobil.

Měl pocit, jako když sjíždí šílenou rychlostí po tobogánu a prudce dopadá na zem.

Cukl s sebou.

Od zátylku mu celým tělem projelo brnění, které přešlo v jemné mravenčení v konečcích prstů.

Otevřel oči, ale viděl jen jemné světlo. Několikrát zamrkal. Pomalu začal rozeznávat okolí.

Mobil utichl, přesto jej vytáhl, aby se podíval, kdo mu volal.

Manželka. Zavolal jí zpátky, ale nezvedala to.

Něco mu zmáčklo hrudník.

Nechal rozpité pivo pivem a pospíchal domů.

Schody k bytu bral po dvou.

Klíčová dírka se vzpouzela zasunutí klíče. Konečně se mu podařilo odemknout.

Dveře od bytu nechal do kořán a vběhl do ložnice.

Žena ležela s otevřenýma očima a úsměvem na rtech, v rukách svírala mobil.

Promluvil na ni, neodpověděla, ani se nepohnula.

Mírně s ní zatřásl.

Hlava se jí svezla na stranu a její nevidomé oči se dívaly přímo na něj.