Osudový okamžik

Šel jednou jeden člověk ulicí a najednou kouká, že mu upadla hlava. Byl poněkud překvapen touto prekérní situací, a tak jen zíral na svou hlavu, respektive lépe, hlava se dívala na své tělo bez hlavy.

Pro onoho člověka to byl zvláštní pocit - divil se a bručel, že v tomto světě není žádný smysl pro pořádek, a že se něco podobného musí stát zrovna jemu. Pokusil se představit si podobnou situaci u někoho jiného, třeba u svého nadřízeného, a tato představa se mu zdála býti daleko přijatelnější, ba co víc, dokonce se mu i zamlouvala, takže se malinko (ale opravdu jen malinko, abyste si nemysleli, že byl kdovíjak škodolibý) pousmál. Jeho pousmání se za chvíli ale změnilo v bolestný úšklebek, když si znovu připomněl tvrdou realitu. Stalo se to právě jemu, nikomu jinému, to jeho já bylo náhle rozpolcené a rozdělené. Slyšel o podobné nemoci, psychickém rozdvojení osobnosti (zvaném odborně schizofrenie, pokud nekecám), ale takovýto neduh, který se projevil u něho, mu přišel býti přeci jen poněkud nezvyklým.

Chvíli byl z oné otřesné situace šokován, ale, jelikož to byl muž činu a ne žádný bolestínek, začal přemýšlet, jak upravit věci do původního stavu. Pomyslel si, že by mohl rukama uchopit hlavu a nasadit ji zpět na krk (kam ve své skutečné podstatě patřila). Nápad mu připadl jako dobrý (samotnému se mu zdálo, že byl dokonce vynikající, ale já, jakožto autor těchto řádků, ho nechci moc přechválit), a tak se rozhodl, že ho ihned vyzkouší.

Vzápětí poznal, že věc má svůj háček. Jeho nervová soustava po neobvyklém úkonu spadnutí hlavy nebyla propojena - signál vyslaný z hlavy nemohl dosáhnout svého cíle, totiž těla, takže tělo stálo v nakročení stejném, jakého dosáhlo v posledním okamžiku, než ho opustila hlava.

Muž (respektive jeho hlava, neboť tělu to bylo, alespoň jak se zdálo na první pohled, zcela jedno) byl tímto existenciálním zjištěním zhnusen. Přesto (protože, jak už jsem podotkl, byl to muž činu) se z toho neblahého zjištění oklepal a počal uvažovat znovu. Byl člověk, který byl zatížen pojmem kauzality, tedy věřil, že každý následek má svou příčinu, a takto se lze dobrat až k prapříčině. Z toho prostého důvodu počal pátrati po důvodu jeho nenadálého postižení, pokoušel se urovnat si sled dějů, který předcházel této nehodě.

Vzpomínal: nejprve ráno vyrazil do práce, v 6.30 se objevil v kanceláři, nechal si od sekretářky připravit silné kafe, to vypil a počal se svou každodenní prací. Ve 12.00 odešel na oběd (měl vepřová játra s rýží), ve 12.38 dojedl, aby mohl být ve 12.45 opět v práci. V 16.00 svou práci ukončil a odcházel domů stejnou cestou jako vždy. Zamyslel se, až dosud žádná zajímavá událost, nic, co by vykročilo z jeho běžného koloběhu života. Až po cestě, najednou z ničeho nic, mu upadla hlava. Jak se to mohlo stát, přemítal. Po chvilce ho napadlo, že mu snad nesedl oběd, a proto jeho tělo zareagovalo tímto neobvyklým způsobem. Ačkoliv se mu to nezdálo být příliš pravděpodobné, byla to ta jediná možnost, na kterou byla schopna jeho mysl přijít. Možná až nevolnost těla z jídla pomine, vše se vrátí do původního stavu, doufal muž. Neměl jiné nápady, jak postupovat dál, a tak se rozhodl čekat.

Mezitím se na ulici za jeho hlavou začali shlukovat lidé, které on ovšem nemohl vidět. Byli, stejně jako onen muž, překvapeni nastalou situací, ačkoliv se jich nedotýkala tak bolestně jako našeho hrdiny. Jedna paní si odplivla na zem a poznamenala: ”Tfuj, to je ale úroveň. To za naší generace nebejvalo, abychom se takhle předváděli.” Druhá paní, stojící vedle ní přikyvovala. “Ba, ba, pravdu díte, milá paní. Kam jen to ten svět spěje?” položila morálně etickou otázku s filosofickým podtextem.

O kus dál jeden pán vytahoval z tašky fotografický aparát. “Musím si udělat snímeček, jinak tomu stará nebude věřit,” poznamenal k muži stojícímu vedle něj. “To bude nějaká atrakce, kterou sem dovezli z Ameriky, tam dokážou vymyslet pěkný kraviny,” pronesl ten. Shromáždění se stále rozrůstalo, blýskaly foťáky. I náš hrdina si povšiml, že se stal náhle středem pozornosti. Nebylo mu to ale vůbec milé, byl spíše zakřiknutý a po pravdě řečeno ho diváctvo, které ho sledovalo, velmi rozčilovalo. Jeho jediným přáním bylo, aby se vše vrátilo do normálu a on si mohl dát doma teplou sprchu a potom si jít lehnout.

Jakýsi chlapec v shluku zatahal za rukáv svou matku: “Mamí, neměli bychom tomu pánovi pomoc?” Ta se na něj otočila, zamračila se a řekla: “Co tě nemá, Petříku, co si ten pán nadrobil, to ať si taky sní.” Chlapec se zamyslel nad odpovědí své matky a přemýšlel, jestli má tělo sníst hlavu, nebo hlava tělo, nebo jak to jen asi má být. Nakonec se mu z toho zatočila hlava a tak si raději začal hrát s malým míčkem, který dostal k narozeninám.

Uplynulo několik hodin a situace se nijak nezměnila. Muž, který předtím jako první vyfotil onu podivuhodnou atrakci si postěžoval svému kolegovi: “Abych pravdu řekl, čekal jsem od toho o něco víc - tímhle se ti Amíci moc nevytáhli. Je to nuda.” “Vopruz,” potvrdil mu druhý a na znamení zhnusení plivl na oddělenou hlavu člověka, přímo doprostřed čela. “Hanba!” vykřikla paní, která si předtím stěžovala na zkaženou generaci. Následovaly další výkřiky znechucení a lidé se začali pomalu, ale jistě rozcházet domů.

Na ulici zůstalo jen stojící tělo a o kus dál hlava, po které na čele stékala velká slina. A z očí, z očí jí stékaly proudy slz...