Pouť

 "Žádné Santiago pěšky. Ulehčil sis to. Vlakem a ještě jenom pod Mont Saint Michel. Moment! Možná nedojedeš ani tam, protože ti v Paříži dojdou druhé a poslední ponožky." Hanzík si to neříkal nahlas. Jen o tom přemýšlel, ale upřeně se přitom díval na holku naproti němu. V kupé byli jen dva, ale ona o něho ještě nezavadila pohledem ani jednou. Nakonec nebylo divu. Plešatý, tlustý, po dvou dnech bez koupelny jistě i smradlavý. Copak o to, ona jistě také nevoněla, ale přece jen jí jistě nebylo ještě ani dvacet a na její dlouhé nohy v šortkách určitě čeká nějaký sportovec s valchou místo břicha. Ještě na schůdcích z TGV jí vezme tu její vysokou krosnu.

Za jeho dob bývaly krosny širší a mívaly masívní hliníkovou konstrukci. Ani si nevšiml, před kolika lety ta konstrukce zmizela. Přitom se ty moderní batohy všelijak ohýbají a kdovíjak se nosí?

Teď se na něho krátce podívala. Musel toho využít:

"Where are you from?"

"Je ne comprends pas."

Na to, aby se naučil francouzsky, už je moc starý. Určitě rozuměla, ale neměla chuť se s ním bavit. Nebyla sama. Takových byla vždycky většina, a tak se vrátil do rozhovoru sám se sebou. Znovu si v duchu prošel předvčerejší den:

"Jestli si myslíš, že tě budu prosit, abys mi řekl, co chceš k padesátinám, tak to se mýlíš!"

"Už jsem ti to říkal desetkrát, stačí když přijede Nikol."

"Nepřijede."

"Jak to, vždyť je to moje dcera!"

"Není. Měla jsem ji s Jindřichem."

Hanzík chvíli neříkal nic, ale pak na jeho slova došlo:

"Tak si jen sedneme v našem domě a připijeme si."

"To není náš dům. Je napsaný na mě. Řekla jsem ti jasně, že se po narozeninách vystěhuješ!"

"Tak se alespoň jako dárek vyspím v posteli."

"Ne. Chrápeš. Spi si, kde chceš!" 

"Ale kde? V kuchyni spí pes, v obývacím pokoji kanárek a do práce bych musel dojet padesát kilometrů."

"Jiní také dojíždějí. Jen si tam jeď ! Máš tam gauč. Nikdo ti nepřikazoval, že máš bydlet se mnou a do práce dojíždět. Mohl jsi už dávno zůstat v práci natrvalo. Stejně si doma k ničemu. Tak dozvím se konečně, co chceš k narozeninám?"

Hanzík se nadechl, ale zachoval se neslušně. Neodpověděl. Místo toho se zvedl, strčil si do jedné kapsy ponožky, do druhé slipy z prádelního koše a do třetí kapsy zubní kartáček a zubní pastu a beze slova vyšel před dům. Teprve dole si vzpomněl na makléře a zamířil na nádraží. Ještě že peněženku ze saka vůbec nikdy nevytahoval! 

"Jednoukrát Paříž", zažertoval. Uložil jízdenku do náprsní kapsy a celé dvě hodiny do odjezdu se procházel po nástupišti.  

Tak to bylo před dvěma dny, ale teď vlak zastavuje v Metách. Neměl by přece jen jít alespoň kus pěšky? Bylo by to stylovější.

Rue Clovis byla po obou stranách přeplněná arabskými a černošskými rodinami, mladíky i žebráky. Když na rohu s Rue verlain uviděl stánek s velkým dobrosrdečným bělochem, připadal si Hanzík jako doma. Byl to Rus a nabízel kromě jiného i valašky. Z nějakého nevysvětlitelného sentimentu si jednu za 24,99 EUR koupil a teprve teď si vzpomněl na svoje zaměstnání. Sáhl k pasu pro mobil a za chvíli uslyšel šéfa:

"Co? Volno? Hanzíku, skončil jsi (jeho třicetiletý vedoucí zavedl hned první den, kdy přišel, ten protivný americký zvyk tykání. K Hanzíkově funkci "Senior Advisor" poznamenal nejméně jednou týdně: "Hanzíku u tebe "senior" znamená věk, ne chytrost!")! Už sem nechoď, porušení pracovní disciplíny stačí k okamžitému ukončení. Z centrály ti poslali k padesátinám čestné uznání na poukázku na adventures. Anička to odešle na poslední známé bydliště a přidá k tomu i krabici tvých věcí ze stolu."

V Metách nemohl jen tak někde přespat. Na každém rohu byl policajt nebo nějaký Afričan. Vydal se nazdařbůh směrem k Mosele a dál za ní až do Gravelotte, do vesničky, kde doufal najít levný nocleh na seně. Až za vesnicí objevil opuštěný dřevník a už za soumraku ulehl do odřezků vedle špalku. "Vzbuď se," volal na něho ráno lotrinským dialektem Lionel Scheffer, majitel dřevníku, a lomcoval s ním neurvale, dokud se Hanzík nesebral a nevyrazil směrem na jih. S valaškou přes rameno.

Musel už být hluboko v Centrálním Masivu. Přestal počítat dny, mýt si ruce a strachovat se trestu za krádež konzerv v supermarketech. Slunce vycházelo každý den po jeho levé ruce, a tak musel ten směr být správný. Nevěděl, jak se jmenuje sídlo, kde seděl na kostelních schodech, když k němu přistoupila dívka v džínách a topu s krosnou v ruce. Ukrajinka "Jill". 

Měla nějaký splean. Šlapala vedle něho ven z města. Odskočil si za bezové keře. Vanul mírný větřík a jemu bylo chvíli dobře. Ani si nevšiml, že na silnici přibrzdilo auto. Jill nestopovala. Že je prostitutka, každý poznal. Hanzík pospíchal zpátky přes příkop. Jill ale mávla na řidiče, ať si jede. Hanzíkovi řekla: "To atuo byla Alfa Romeo. Jako můj dobrý přítel. Mám pro ta auta slabost. Ale nebyl to žádný Romeo."

"Ty jsi vlastně Julie, že?" docvaklo konečně Hanzíkovi.

"Jsem, ale Beta Julie."

"Tak to já jsem Omega Romeo," přiznal se Hanzík. A Julie, doktorka klasické filologie na Kyjevské univerzitě, se rozesmála. Ne sprostě, hloupěa nuceně jako prostitutka, ale jako taková ta hraná kavárenská intelektuálka, která ve skutečnosti nechce být nejchytřejší a jen potřebuje, aby ji někdo občas uklidnil.

Navečer se osprchovali v charité a potom už se k ní dalo přiblížit.  Už za tmy si spolu lehli do podchodu pod dálnicí. Alespoň se nemuseli bát, že je někdo přepadne. Ráno Jill ještě spala, když Hanzík vyrazil do blízkého lesa. Snad že si myslel, že najde nějaké lesní plody, nebo že se přece jen opláchne v potoce. Neodmyslitelnou valašku měl s sebou.

Brzy našel bystřinu a sklonil se, aby se napil. Přiložil dlaně k ústům, dotkl se rty vody a zdálo se mu, že se vedle něho něco leskne. Nadzvedl valaškou kapradí nad kořeny dubu a uviděl hrnec plný zlatých mincí v ryzosti převážně 22 karátů.