Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Debris a Diego v květinovém zámku

06. 09. 2011
2
2
1336
Autor
Garth

                Probudila se do krásného rána vedle mě na karimatce.  Já už pokuřoval cigárko a prohlížel si jí, když otevřela oči, trochu zamžourala a krásně se usmála.

                Tohle je štěstí, řekl jsem si a taky se pousmál. Nasál jsem vůni lesa a měl chuť se pomilovat.

 

***

 

                To bylo před pěti lety, teď, když skončil svět jak ho známe, bylo to jinak.

                „Podívej, Diego,“ řekl mi ještě jednou Vasil a díval se dost naléhavě. „Podívej, není jiná šance, než že tam půjdeš a zjistíš o co jde. Jako by nestačili emzáci všude kolem, jako by toho už nebylo dost.“

                „Třeba je to šance!“ vykřikl Rostat. „Třeba to zastaví to všechno tady kolem.“

 

                Zamyslel jsem se.

 

                „Nikdy jsem nevěřil ničemu růžovému s hodně srdíčky. Nevěřím ani tomuhle. Není to šance, je to nějaká další past nebo nějaká další změna, co já vím.“ Odpověděl jsem a típl cígo.

                „A co můžeme ztratit? Diego, co můžeme ztratit?“ ptal se Vasil.

                Červená záře, která teď byla tak nějak všudypřítomná, mu ve tváři dělala démonický výraz. Výraz, který jsme už nikdo nevnímali, protože takový výraz měl teď každý.

               

                „Půjdu tam.“ Řekl jsem nakonec. Stejně by to jinak nedopadlo.

                „Vem si Debrise,“ řekl Rostat a zaváhal. „Jdi s Debrisem.“

               

                Debris Tonapak, zvláštní chlapec, který měl oči modré jak nebe, když tedy ještě mělo modrou barvu.

 

                „Debrise ne, pojď se mnou ty.“ Odpověděl jsem Rostatovi. Debris byl divnej, Debris byl stále zasněnej a věřil ve vyšší cíle, zatímco kolem pobíhali emzáci a lidi umírali.

 

                „Debris je možná jako oni,“ odpověděl Rostat. „Něco jako klíč možná. Nikdo nevíme co jsou zač a ani jak s nima mluvit. On by to třeba moh dokázat.“

 

                „To je jak z nějakýho filmu,“ vůbec se mi ta myšlenka nelíbila.

 

***

 

                Sídlili v květinkovém zámku, do kterého se vstupovalo dveřmi nedveřmi. Objevili se asi půl roku zpátky, přímo uprostřed války s emzáky. Říkali jim květinoví lidé, lidé lásky a spoustu lidí v nich vidělo naději. Oni sami si říkali Kiro, lid Kiro. Řekl to Alvin, jejich předák. Třikrát promluvil k lidem a od té doby z kvetinového zámku nevystoupili.

                Ten zámek nemá žádné dveře a přesto tam jsou, jenom je nikdo neumí najít. A tím pádem tak nějak ani otevřít.

                Pokrčil jsem rameny a vyšel i s Debrisem nocí směrem ke květinovému zámku. Stál tam uprostřed Riegrových sadů, malý domek obrostlý břečťanem a nějakými jinými popínavými rostlinami.

 

                „Debrisi, jdeš se mnou, protože Vasil s Rostatem věří, že nás tam nějak dostaneš. Že s nimi dovedeš mluvit.“ Řekl jsem Debrisovi a on mlčel.

                „Debrisi, slyšíš? Něco ti říkám.“

                Debris se pousmál a podíval se na mě. Oči měl modrý a velký a vůbec jsem netušil, co se mu honí v hlavě.

                „Já nevím, Diego.“ Odpověděl Debris nakonec.

                Povzdychl jsem si a nechal konverzaci na později.

 

 

                „Třeba je to nějaký zámek, který jen neumíme odemknout.“ Zamyslel se Debris, když se díval na květinový zámek. Zámek se tomu jen říkalo, ve skutečnosti to byl menší bíly dům, který ale neměl ani dveře, ani okna.

                „Jak chceš odemknout něco, co nevidíš?“ řekl jsem Debrisovi a osahával zeď ve snaze najít aspoň něco.
                „Haló? Slyšíte nás?“

Bez odezvy.

 

Rudočervená záře opět zesílila tak, že Debrisovy modré oči vypadaly jak oči ďábla.  Seděli jsme před květinovým zámkem a vůbec netušili, jak se dostat dovnitř.

„Alvine!“ zařval jsem k zámku. Rozeběhl jsem se kopl do zdi nohou. Nic nepomohlo.

 

Debris smotnul špeka. Sedl jsem si k němu a dal si taky práska.

„Nějaký skéro?“ zeptal jsem se ho.

„Jo,“ kývl a nekonečně sladce se usmál.

 

Vypadalo to, že emzáci se květinovému domu vyhýbají. Alespoň jsem neslyšel o nikom, kdo by je potkal tady. Kdo by je potkal vůbec v Riegrových sadech.

 

„Třeba...“ Zamyslel se Debris. „Třeba, když se zhulíme hodně, tak ty dveře najdeme.“

Mlčel jsem. Větší pitomost jsem dlouho neslyšel.

„Stejně nemáme co dělat.“ Pousmál se Debris. „Pojďme to zkusit. Musíme zkusit všechno.“

Debris smotnul špeka a já pozoroval rudou záři, která stoupala pomalu i na Riegrovy sady. Tenkrát, před pěti lety, svět byl ještě úplně jiný. A kdo to mohl tušit?

Myšlenky se mi hnaly hlavou jedna přes druhou, Debris mi něco nadšeně vyprávěl a já zapomínal, o čem vlastně začal. Pak mě objal a oba jsme se smáli.

„Ty dveře zkusíme najít,“ vzpomněl jsem si najednou na náš původní cíl a plán.

„A co když mají ty dveře najít nás?“ zeptal se Debris. „Každý, kdo je hledal, je nenašel. Co když jsou to dveře, co hledají?“

„Už jsi viděl dveře, které by hledaly?“ zeptal jsem se Debrise.

„A už jsi viděl květinový zámek plný věcí, nad kterými zůstává rozum stát?“ odpověděl mi Debris. „Ne, neviděl. Nikdo ho neviděl. Všechno vnímání světa, jak ho známe, nám teď bude jenom na obtíž Diego.“

 

Debris si opřel hlavu o mé rameno. Dveře si najdou nás, tak to říkal. Díval jsem se do zdi a čekal, kdy se na ní začne rýsovat obrys dveří.

Nestalo se nic.

 

***

 

Usnul jsem a když jsem se probudil, seděl jsem opřený o strom přímo proti květinovému zámku. Debris měl hlavu v mém klíně a oddechoval.

Opřeny o zeď květinového zámku seděly dvě postavy. V rudé záři, která pominula snad už jen hodinu dvě za den, jsem je nerozeznal pořádně. Ale byli to lidé, nebyli to emzáci.

Probudil jsem Debrise.

 

***

to be continued ... kapitola 2 _ květinový zámek


2 názory

Garth
07. 09. 2011
Dát tip
ahoj.. píše se :)

to á dobře našlápnuto, kde je druhý díl? :-)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru