Vymalováno

závidím ženám malování

i když s tím bývá medle sraní

neb je to velký žravec času

navodí vždy však novou krásu

v již dávno zvadlém obličeji

na šminky v duchu ódu pěji

a dál vláčím své těžké břímě

kdy denně můj ksicht vyděsí mě

jak škrtič pokušení dusí

alespoň jednou si to zkusit

konečně – žena slouží noční

nanáším zlehka stíny oční

lesknou se jako zlato ryzí

ó Dio Dio vrásky mizí

na scvrklé slupce rysy něžné

obočí hustší než měl Brežněv

maďaři skryti pod make-upem

začínáš se mi líbit chlape

líp by to nesved ani Dali

v ložnici celý rozechvělý

sám sebe jsem pak k ránu sbalil