Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O bohatýru Čurinovi, kterak si přídomek Prilavkin vysloužil

20. 09. 2011
42
83
8442

Dedikováno Big_Georgovi - velkému člověku, velkému fejetonistovi a mému velkému vzoru.

O bohatýru Čurinovi, kterak si přídomek Prilavkin vysloužil

 

Bylo nebylo...
   Za sedmero horami, sedmero řekami a jedním polárním kruhem ležela carokrásná země.

(Laskavý čtenář promine, že s ním hned z kraje autor polemizuje, ale výraz „carokrásná“ opravdu není překlep. Jedná se o složeninu slov „car“ a „krásnyj“, jejíž význam z textu brzy vyplyne.)  Země, kde zítra již znamenalo včera a listopad byl už v říjnu. Země, která oplývala nebývalým množstvím zapadlých koutů. Zapadlých převážně sněhem. V jednom z těchto zapadlých koutů ležela vesnice, na vesnici ležela závěj a na jejích obyvatelích ležela chandra. Obzvláště v noci. Nejvíce pak v noci z dvacátého listopadu na patnáctý leden.

   Nebylo také divu, když (dle Bjulletěnu jarovizacii T. D. Lysenka a v souladu s nařízením strany a vlády) každého jara trpělivě seli žito do brázd v permafrostu a zasypávali je kyprým prašanem, aby na podzim sklidili jenom posměch a hanbu od lidových komisařů pro zemědělství.
Co potom mohli udělat jiného, než nachytat lososů a naplnit výběrčím desátek pytle alespoň kaviárem, aby bylo co vyměnit za vodku.
Nato páni komisaři, plni dojmů a jiker, odjeli, vodku poslali a i nějaký ten rublík přidali. A zase bylo dobře. Pán Bůh vysoko, báťuška generální tajemník daleko…


   Jednoho krásného letního jiskrně mrazivého dne, probudil se za pecí Čurina Popadajevič Zabřichin; profesí povaleč a opilec. Pohladil si zrzavý plnovous a spatřiv, že má na ruce pouze pět prstů namísto obvyklých patnácti, strašlivě v něm hrklo, že začíná střízlivět. Přioděl se v anorak, obul sněžnice, rublíky za poslední jikrobraní přepočítal a vypravil se nakupovat.

   Děrévňa Potěmkinovka, jak se tento zapadlý kout nazýval, nepatřila pravda k největším v Jenisejskoj gubernii, ale univerzálnyj magazin na návsi stál, to zase ano. Však také zástup se síťovkami táhnul se hezkých pár verst do tundry. Daleko za humna musel Čurina firnem šlapat, aby se na konec fronty postavil. A hned také, věren slovanské družnosti a srdečnosti, zapředl rozhovor s frontmankou celé fronty:

„Zdrávstvujtě bábuška. Skažítě, vodku už přivezli?“

„Vodku? Kdepak bychom se dočkali vodky! Já tu stojím na chleba, synku.“

„A dlouho-li na ten chléb stojíte?“

„Dlouho? Nu, ani ne. Tak tři, nanejvýš čtyři dny. Však ještě ani nemám dojedený ten, který jsem koupila minule. Pasmatrí,“ zašátrala starucha ve fěrtochu ze soboliny a vytáhla skrojek. „Sotva se člověk zásobí, už aby spěchal zase na konec tólpy, aby na něj přišla řada dřív, než na něj přijde hlad. Vot, takája žízň, synák.“

„Eeeh, co vy víte o žízni!“ povzdechl Čurina. „A řekněte, to ani ten chléb nepřivezli, že se zástup nehýbe?“

„Ále, chleba je dost, chleba je dost. Teď zase čekáme, až přivezou novou prodavačku. Tu starou, mladou Vasilisu Meresjevnu Bezčapájevovou, nám unesl Kostěj Nesmrtelný do svého Zimního paláce. To už je letos druhá. On je tam snad žere, nebo co.“

„Něvazmóžno! Až do Sankt Petěrburgu hokynářky unáší? Mjerzavec kakoj-to! Irinu Aurorevnu Švorcóvu na něj! Ta by mu ukázala, čeho je schopna ideově zocelená žena za pultem!“

„Ale kdeže by do Petrohradu, synák. Ničevo ně razbereš. Kosťej má přece palác nědaljéko od sjudá. Minůtočku chůze směrem na sever.“

„Nu co, když je to tak, půjdu a překrásnou Vasilisu ze spárů toho zloducha vysvobodím!“

„Moloděc! To je rozhodnutí hodné bohatýra,“ lísala se k Čurinovi babka. „Tu máš, junáku udatný, vezmi si na cestu tento chléb. Uvidíš, bude se ti hodit.“

„Mám mrznout tady, nebo se zahřát procházkou na těle a dobrým skutkem na duši,“ pokrčil Čurina rameny. Vzal skývu, připjal sněžnice a svižným krokem zamířil k točně.

   Na tomto místě je třeba laskavého čtenáře upozornit, že obyvatelé zapadlých koutů nakládají s údaji o čase a vzdálenostech poněkud velkoryseji, než jsme v našich končinách zvyklí. Řekne-li vám Rus, že je něco nedaleko, pak musíte počítat se vzdáleností od sta kilometrů výše. Rovněž na stanovení času je třeba dávat pozor. Minůtočka bývá obvykle údaj, čítající řadu hodin až dnů; často i měsíců.

 

A tak Čurina šel a šel…

                Tvrdá je k člověku sibiřská země širá.
                Daleko na sever, u polárního kruhu
                Čurina stále jde. Jen mráz ho v hrsti svírá.
                Daleko na sever, daleko od soudruhů.

                Zaťatá hrozí pěst Kostěji, jenž dlí v dálce.
                Zlá sibiřská je zem a tvrdé lidi žádá.
                Rve vichr holou pláň. Mráz zaskočí i znalce.
                Čurina vichrem jde a do závějí padá.

                Sibiřská vichřice člověka k zemi srazí
                a člověk brání se - a potom ztrácí síly.
                Čurina stále jde. Dech v rampouchy se mrazí.
                Silnější bouře je. A proto dojde k cíli.


„Ha! Je to přelud? Klam a mam? Šálí mě snad zrak?“ Pravil sobě Čurina, spatře v prostřed pláně oheň. Kol vatry stáli, ruce si hřáli, tři molodci, jak ruské vejce ruskému vejci sobě se podobali. „To není možné! To jsem ještě nikdy neviděl!“ promnul si bohatýr oči zkřehlými prsty.

„Nu co? Své vlastní uši jsi také ještě nikdy neviděl, a máš je,“ opáčili mužici jednohlasně.

„Zdrávstvujtě mládenci! Odpusťte, že jsem tak smělý, ale musím se zeptat… Pardon, nezdržuji vás od práce?“

„No dovol!“

„Víte, vrtá mi hlavou, jak je to jen možné, že jste si tolik podobni? Jste bratři? Sourozenci jednovaječní?“

„Ne, my jsme Eskymáci, ty durak nabityj! Nech si ty špumprnákle od cesty, nikdo na ně není zvědavý. Však vy, Evropani, nám připadáte taky všichni na jedno brdo.“

„A že jste se tak sešli v širé pusté pláni, vichrem bičované. To stále dlíte takto pospolu?“

„Pravda, působilo by mnohem literárněji, kdybys nás potkal postupně, každého zvlášť,“ pravili ti tři svorně, „ale touhle zkratkou zase popoženeme dějovou linii příběhu svižněji kupředu, čas jsou peníze a čtenář se alespoň nebude nudit, ne?“

„Dobrá dobrá, pro tentokrát vám to odpouštím, ale ať se mi to podruhé neopakuje! To bych si vyprosil, jakési zkracování pořád… Jak má potom moje postava projít nějakým psychologickým vývojem? Abych nezapomněl, ještě jsem se ani nepředstavil. Menja zavůt Čurina. Čurina Popadajevič Zabřichin. S kým mám tu čest?“

„Šmarjájózefvisarionovič! Ještě etiketou bude zdržovat. Musí to být? S takovou se nikam nedostaneme,“ předhánělo se trio v žehrání.

„Tak dobrá, ať je to z krku - Ravadjärvi Gottmunsan Valkeapää, těší mě,“ pravil první.

„Čáhcegáddái Noohká Boazobálggissagai, těší mě,“ vece druhý.

„A já jsem nějakej Áhčážan Beaivegirji-Lihkkošalmmái Biekkakeahtes, těší mě. Uff, a máme to za sebou.“

„Eeee, chrchlafrfňahuhlai co? Bože, to si nikdy nezapamatuju,“ vrtí Čurina nešťastně hlavou, až chlupy z hranostajového límce létají. „Víte co? Budu vám říkat Nuzak Chudjakovič Prvakov, Boris Vodkynalijevič Druhakov a Oleg Pijatkinovič Treťjakov, a nechci slyšet žádné řeči. Je někdo proti? Zdržel se? No vida, můžeme to zapít! Kdepak máte vodku, přátelé?“

„Jakpak bychom přišli k vodce? My, ubozí chudí pastevci? My nemáme zhola nic.“

„No, to není tak docela pravda. Zimu tady teda máte! Můžu blíž k ohni? A hele, koukám, že opékáte rybu. Taková čudla jakási, pro jednoho málo, pro tři nic. Co kdybyste ji vyměnili za tenhle kus chleba? Ten vám třem postačí,“ vemlouval se Čurina lišácky.

Proč by mu Inuité rybku za tak výhodnou cenu neprodali? Ochotně souhlasili, a Čurina si pečínku vzal. Obtančil s ní křepce ohniště, vrátil se obloukem zase k užaslé trojici a řekl:
„Dám vám k tomu chlebu ještě tuhle rybu a vy mi za to dáte sobí jehně.“

„Kus chleba už máme,“ pomysleli sobě pastevci, „a on nám nabízí ještě rybu. Je to dobrý obchod.“ Na nabídku přistoupili a jehnětem ze stáda handlíře obdařili. Ten znovu kozáčkem směle obkroužil vatru a navrhl:
„Tady máte k tomu chlebu a rybě ještě jehně. Zařízněte mi za všechny ty dary pořádně tučného soba a pak se najíme všichni dosyta, já vás zvu!“

„Chachá!“ propukli Eskymáci v jásot, jak hloupého Rusa pěkně doběhli, a hotovili se k hodokvasu.

„Poslyšte, mládenci, a čeho jste to vlastně pastevci? Krom několika sobů tu ničeho nevidím,“ zajímal se Čurina, ždímaje mastnotu z plnovousu.

„Čeho? Inu, ledních medvědů, tak je to.“

„Medvědů? Ale, ty také nikde nevidím.“

„Buď rád, buď rád,“ zaznělo unisono z trojice přežvykujících úst. „Kdo zblízka popatří nanukovi do tváře, pamatuje si to po celý zbytek života. Obě dvě vteřiny.“

„A, že jsem tak smělý, pro koho ty medvědy pasete?“

„Pro našeho pána - Kostěje Nesmrtelného.“

„Ale to je náhoda! Zrovna toho já jako z udělání hledám! Kdypak on přijechájet na revíziju?“

„Co nevidět.“

„Až? Za tak dlouho? To ještě pospolu mnoho sobů pojíme, mnoho vodky popijeme. Á propos, už jsem se ptal, jestli by nebyla butýlka vód...“

„Vot!“

„What?“

„Vot zděs!“

 

„Co… Už je tady?“

„Přímo za tebou!“

   Čurinu - bohatýra obestřel stín. Ze hřbetu podivného tvora na něj zlověstně hleděla vyzáblá postava starce. Krhavé oko, kly místo zubů, pařáty s drápy dravého ptáka zkřížené na prsou, podobajících se ztuhlé pryskyřici. Kostnatá brada porostlá řídkým šedivým vousem, propadlé líce potažené tenkou kůží podobnou pergamenu, víčka vyschlá tak, že při každém kmetově mrknutí ozval se zvuk padajících žaluzií. Nejohavnějším zloduchovým atributem byl nestvůrný beďar na jeho orlím nose.

„Joj, čorta! Ja ispugálsja... Kde já už jsem tě jenom… Nejsi ty Rasputin, truchlivý jezdče?“

„Nět! Ani raz, ani dva raza Putin. Mé jméno je Kaščej Bezsmertnyj de la Mancha, jestli tě to zajímá.“

„Těší mě, Čurina Popadajevič Zabřichin de la Potěmkinovka. Odpusť, že jsem tě hned nepoznal. Způsobila to dočasná perforace paměti, způsobená přechodným, jak doufám, nedostatkem vodky. To víš - u nás, Rusů, plní vodka funkci mocného intelektuálního katalyzátoru. A jak na tě tak patřím bystrým zrakem svým - divného soba máš, tavárišč. Co se mu sloučilo, že u něho parogóv nět?“

„To je kůň, hlupče!“

„Tak kůň, pravíš. A co, že je ten oř jenom kost a kůže?“

„Kde vidíš jakou kůži? Už dobrých dvanáct set let je toto zvíře poctivým skeletem! Jak a kde se má taky napást, když je to tady, kam oko dohlédne, samá monokultura lišejníku? Navíc, kůň typu sandál mi plně vyhovuje. Buran skrz žebra profičí, mnoho škody nenatropí. Nějaké další dotazy?“

„Víš, nic proti tobě nemám, vlastně působíš, jako docela milý a sympatický netvor, ale stejně se tě musím optat - kde se nachází tvoje smrt?“

„Hohó! A to se podívejme! Ruský mužik chce přechytračit mě, Kostěje Nesmrtelného! Už bych se málem, jsa v dobrém rozmaru, neuváženě podřekl. Ještěže to sám nevím. Štó ďélať, ja éto užé zabýl.“

„Inu, já bych tě taky rád zabil, proto se ptám. A že jsem tak smělý - kdo to tedy ví?“

„Cože? To se mi snad... To není... To je... To si ze mě děláš...! Kde se ukrývá moje smrt? To ví pouze Baba Jaga Kostinoga, moje sestra. Sám se divím, že to ještě nikamů něvyžvaníla.“

„A daleko bydlí tvá sestra, daleko?“

„Ale kdeže! Nědaljéko od sjudá. Minůtočku chůze směrem na sever. Uprostřed větrné planiny obývá dáču na kuří nožce. Ale dej pozor! Živý se od ní ještě nikdo nevrátil!“

„A mrtvý?“ staral se Čurina, ruče obouvaje láptě do sněžnic.

„Mrtvý? Hohohó, děláš čest svému jménu! Pobavil jsi mě, proto tě v budoucnu kdykoli rád uvítám na svém dvorci. Ale nezapomeň přijít ještě před večeřííí...“ zaržál Kostěj, vzepjal děravého koně a byl ten tam.

   V dalekou širou pláň sněžnou, v tu pláň široko rozlehlou, nevalí se bouře lítá, ani bujné větry se po ní nerozběhly; to Čurina bohatýr rozběhl se po tom širém poli.

                V kraj zasmušilý, mlhou zšedivělý
                se od severu ostré větry ženou
                a zaskučivše plání zasněženou

                jim v ústrety jde junák osamělý.


„Jéééžiši, jen se na něj podívejte! On by tam snad opravdu...“ otrnulo náhle dosud zkoprnělým medvědím pastuchům. „Hej hola, bohatýre! Stůůůj! Vrať se!“ volalo trio do sněžných dálav.

„No co ještě?“

„Nebuď blázen. To je učiněná ztráta času!“

 

 „Pořád s tím vaším časem... Máte snad jiný návrh?“ šoural se prchlivec neochotně zpátky.

 

„Jen si to považ a rozvaž: Půjdeš cestou necestou, dnem i nocí, sněhem a vánicí. Sedm týdnů, sedm dní a sedm hodin… Co pravíš? No, vlastně ano, prakticky osm týdnů a sedm hodin. Chytrý jsi, jak vidno, takže na lopatu babě nejspíš nesedneš. Leč, bude nutno splnit čarodějnici tři zhola nemožné, časově nesmírně náročné úkoly. Pokud nakrásně uspěješ, bude ti babice za odměnu vnucovat sáňky samochodky, housle samohrajky a dokonce vodku samohonku. Chceme věřit, že i v tomto punktu bude tvé bohatýrské srdce tvrdší, než tvá bohatýrská játra a zeptáš se konečně, kde se nalézá smrt jejího sourozence. A co myslíš, že ti asi tak řekne, ty naivo? Jenom to, co dávno ví každé malé dítě! Totiž, že na moři je ostrov Bujan, na tom ostrově roste dub, pod tím dubem je zakopaná truhla, v truhle je zajíc, v zajíci kachna, v té kachně je vejce a v tom vejci se skrývá Kostějova smrt! Jakmile bude ale truhla otevřena, zajíc bez meškání uteče. Pokud bude zabit, kachna uletí nad moře. A jestliže bude kachna zabita, upustí vejce a to spadne na samé dno toho nejhlubšího oceánu.“

„Vida, vida,“ podivil se Čurina, „darmo bych se sněžnou plání s vichry honil, darmo bych zlé jedubabě do úmoru sloužil. Ještěže mi vás osud do cesty postavil, mládenci, do nejdelší smrti vám budu vděčen. A nechcete se vypravit na ostrov Bujan se mnou, co? Tři bezvýznamní, postradatelní komparzisté navíc, to se může hodit, bude-li třeba krvavých obětí.“

„Bezvýznamní? Chachá, nevíš, koho máš před sebou,“ počal se chvástat Prvakov. „Kupříkladu já, pasmatrí, mám tuhle tašku, ve které se skrývá kouzelný dědeček. Jmenuje se Maxim Minimalič Matrjoškin a je oděn v sedmero kabátů. Ne však z marnivosti. Umí se zázračně zmenšovat a to tím způsobem, že řečené kožichy svléká a svléká, až zůstane malý jako zrnko písku.“

„To já zase,“ holedbal se Druhakov, „mám sedmimílové boty. Když ty obuji, dojdu, kam si zamanu. Sedmi skoky můžu být na ostrově Bujanu, sedmi dalšími pak v Kostějově paláci.“

„A co máš ty, Treťjakove?“

„No…“ škrábal se Treťjakov za uchem, „já mám v Moskvě galerii.“

„No to nám teď asi moc nepomůže, což?“

„To ne. Avšak, vezmeš-li mne s sebou, litovat nebudeš! V každé šlamastyce vím si rady, z každé polízanice najdu východiska. Jsem totiž chytrý jako pesec!“

„Jako co?“

„Jako polární liška, ty bambuk. Postav se někam stranou, pozoruj a žasni. Tak – a my se teď pustíme do práce, molodci! Nejdřív zabijeme jednoho medvěda, stáhneme z něj kůži, tlapy upečeme na rožni a sníme. Syrová medvědí játra, ta si Čurino schovej pod košili, poznáš, budou se ti hodit. Ty, Čáhcegáddái Noohká... Co zase? No dobrá, ať je tedy po tvém, bohatýre - ty, Druhakove, nazuješ sedmimílové škorně, všechny ovineš tou medvědí kůží, popadneš ji a sedmi skoky nás přeneseš na ostrov Bujan.“

   A tak se také stalo. Na ostrově, posilněni grilovanými medvědími tlapami, silou medvědí společně vyvrátili dub. Pod ním nalezli dubovou truhlici. Důvtipný Treťjakov pak požádal dědečka Matrjoškina, aby vyšel z tašky a odložil veškeré šatstvo. Když seznal, že se již stařík scvrkl dostatečně, vložil mu do ruky medvědí dráp a prostrčil jej klíčovou dírkou do skříňky.
Uvnitř Maxim Minimalič spárem srdnatě probodl zajíce, načež z hasnoucího ušáka vyletěla kachna. Ta, místa ku létání v bedně nemajíc, umlátila se o stěny. V poslední křeči pak snesla vejce, v němž se ukrývala Kostějova smrt. Ledva utichlo marné bušení nebohého pernatce, už Treťjakov přikazoval truhlu rozbít. Vejce vyjmuli, chrabrého Matrjoškina od peří očistili a na dubovém dřevě voňavě opečenou zvěřinu chutě pojedli.
Pak znovu naskákali do medvědí kůže, Druhakov obul sedmimílové válenky a v mžiku stáli v Zimním paláci před Kostějem Nesmrtelným.


„Ohohó,“ zaskřehotal Kostěj, „vítej Čurino!
                To se mi dnes všechno daří
                oheň plane, voda vaří
                a ještě mi večeře
                klepe rovnou na dveře.
                Jdeš mi právě vhod, budeš první chod!“ Zahartusil zlověstně a hned kostnatým pařátem sevřel Čurinovi hrdlo. Mocným škubem vyrval mu z hrudi játra a odvrhnuv domněle nebohé tělo, cpal si lačně bohatýrovy drůbky do šavlozubé tlamy.

Čurina však nečekal, křepce vyskočil a začal se smát, jak mu necita a ukrutník Kostěj sedl na lep.

„Chachá! Plníš si břich medvědími játry, která jsem měl ukrytá pod košilí, ty piňok dubovyj! A víš-li, že játra z ledního medvěda jsou prudce jedovatá?“

„No a? Já jsem nesmrtelný!“

„Teď už jenom příjmením, kamaráde,“ pravil Čurina posměšně, vytáhl z kapsy vejce, v němž se ukrývala zloduchova smrt, a pevně je sevřel. Veškeré neduhy, co jich Kostěj za těch dvanáct století nashromáždil, přešly rázem z latentní fáze do akutní.

„Jauvajs, jauvajs! Achich ouvej! To to bolí!“ lamentoval pobledlý ničemník.

„Copak, Kostěji, není ti snad dobře?“ bavil se bohatýr a znovu vejce stiskl.

„Inu špatně mi je, samozřejmě, jinak bych takhle neskuhral. Jak by bylo tobě, kdybych tě držel za vejce?“

   Čurina se zasmál, až se za břicho popadl, vejce mu z ruky vypadlo a rozbilo se o mramorovou dlaždici. V tu ránu se Kostěj svalil na zem a nadobro zcepeněl.

   Jak už to tak v Rusku bývá, individuální tragédie přináší kolektivní užitek.
Čurina sebral zlaté klíče, jež umrlému netvorovi u pasu visely, a se svými soudruhy sešel do hlubokých sklepení. Mnoho kovaných zámků odemkli, mnoho zlata, stříbra a perel sobě nabrali, mnoho unesených prodavaček z ťurmy osvobodili. Vyváznuvší krasavice nešetřily vděkem a promluvily k zachráncům takováto slova:
„Děkujeme ti, geroji Čurino - spasiteli, že jsi nás vysvobodil z těžkého zajetí! Děkujeme vám všem, udatní, sliční a mocní bohatýři!“ což drobné a zavalité Eskymáky obzvláště potěšilo. I nelenili a našli sobě nevěsty, každý, podle svého naturelu. Treťjakov si vybral intelektuálku, Druhakov poběhlici a Prvakov taškářku.

   Čurina Popadajevič Zabřichin si na rozloučenou otřel nos se všemi přáteli, zapřáhl do saní, popadl spanilomyslnou Vasilisu Meresjevnu Bezčapájevovou, pobídl spřežení a vydal se pesmo domů, do
Jenisejskoj gubernie, do děrévně Potěmkinovky, do univermaga, do oddělení alkogolnych napitok. Tam postavil prodavščícu za prilavok a jestli nepřivezli vodku, stojí tam za pultem oba dodnes.
 

 


83 názorů

Rozhodně potěšilo. ((-:

Chigwell
02. 10. 2011
Dát tip
:))))) to jo,teď když to po sobě čtu,připadám si jako debil :))) ,ale fakt tu nikde nevidím čudlík na azbuku,jináč bych ten jazyk neprznil :)

Chigwell - nějak podobně píšou Černohorci. Azbuka jim přijde nemoderní, tak například jídelní lístky přepisují foneticky do latinky. My, poctiví "azbukisté", z toho pak máme akorát maglajz. ((-:

Chigwell
02. 10. 2011
Dát tip
Óčeň pjátna,u miňa sliškom mnóga vjesélja,kak vsigdá,ty sumasšédšij génij :) ,ja napísal by tibjé na russkom jezyké no ně znáju gdě on išček kirillicju :)))) *

Adamova Eva
29. 09. 2011
Dát tip
:O))))))))))) *

Kapsa
28. 09. 2011
Dát tip
Já pevně věřím tomu, že co se týče velikosti - je to mýtus, nejsem ,,Godzila"; ne velikosti nezáleží. Nebo... i malý herec může hrát velké divadlo :)

No prosím! Jak málo stačí k radosti! Ale nám tohle žádná ženská nepřizná. Na to musej kápnout až američtí vědci! Já tušil, že je to jenom další ženská taktika, jak nás chlapy obrat o sebevědomí.

Kapsa
26. 09. 2011
Dát tip
Milý Květoni, Jistá americká a vědecká studie hovoří o tom, že opačnému pohlaví k rozkoši stačí délka už od 4,5cm!!! Dnes ráno jsme to kontroloval a řekl bych, že mám i nějaké centimetry navíc.

Zvíííře! To jsem si vždycky přál slyšet. Ale ne od chlapa. ((o:

MKbaby
26. 09. 2011
Dát tip
Jen aby v těch plicních komůrkách nezůstala tu a tam ležet nějaká ta plicní komorná zabitá pajšlotřesením... jsi fakt zvíře :)

Neměj obavy. Toto zdánlivé zhoršení stavu svědčí o tom, že viry narychlo balí zavazadla a kvapem opuštějí plicní komůrky, ve kterých se jim tak dobře bydlelo než nastalo pajšlotřesení. Doporučuji kůru opakovat až do úplného vyléčení.

MKbaby
26. 09. 2011
Dát tip
Milý Květoni, když mi přišlo avízo o tomto Tvém novém kousku, spěchal jsem pryč a neměl jsem čas to celé přelouskat, proto jsem si to nechal tzv. na potom. Teď ten čas byl, protože ležím doma s nějakou virosou. Ještě před chvílí se zdálo, že mne kašel i rýma už opouštějí a já budu brzy fit. Po přečtení tohoto Tvého opusu ovšem sotva popadám dech, sípu jak v korunách stromů a chrchlám jak starej tuberák. Za což Ti fakt vřele děkuji... :)

Toscana
26. 09. 2011
Dát tip
Já ti nevím, Kadle... ale čut-čut možná ano :o)))) (jenže u ženských to je brané spíš za cosi jako nectnost)

Pcheche, pisec zní skoro stejně jako pesec. Že ty budeš taky chytrá jako pesec.

Toscana
25. 09. 2011
Dát tip
nemůžu si odpustit ještě: И поздравления. Писец смеялся как сумасшедший

Toscana
25. 09. 2011
Dát tip
No, tak jsem si jako ochutnávku dala první odstavec a už jsem se neurvala... Řvala jsem u toho smíchy, šmarjájozefvisarionovič, Květoni, málem jsi mě zabil. Bránice se mi povaluje někde pod židlí a v tvářích mám křeč. :o))))))))))))))))) *t

Toscana
25. 09. 2011
Dát tip
Tak tohle si dám později ke kafi - to se nedá zhltnout rychle. Krom toho si to chci pořádně užít! :o)

Cinnamon - potenciálním dětem! Potencionálním je nesmysl. Ale jinak - radost jsi mi udělala, to zase jo.

Auguste - mám radost, že ty máš radost. A i tvoje kočky, že mají radost.

Augustus
23. 09. 2011
Dát tip
Vpravdě panslovanský příběh, jehož autora Květoně Zahájského, sluníčko jasné, bohatýra humoru nápaditého, mohla zrodit pouze česká zem. Prý se barák třásá, jak se tomu řehním, psi vyjí a kočky se mrouskají. Aspoň víš, co všechno dokáže Tvůj literární talent. Tedy až na ty kočky, které svou náruživou činnost započaly již předtím. Dávám TIP jako hřib!

Kapso - aspoň vidíš, že i délka může být relativní. Jenom děvčata to pořád nemůžou pochopit.

Kapsa
23. 09. 2011
Dát tip
Na začátku jsem si řek, že na Písmáka hodně dlouhý... a pak jsem byl najednou na konci s křečí v břichu od neustáleho smíchu.

Yeziiinka
22. 09. 2011
Dát tip
Ano, děsnej. Měli by Tě za tohle zavřít. No jak k tomu přijdou ti spisovatelé komediálních knih, kteří publikují dva kusy do roka, a přitom je legranda a inteligence v jejich textech tak nějak v homeopatické koncentraci oproti TOMUHLE?? Jsi děsnej.

Děsnej co?

Yeziiinka
21. 09. 2011
Dát tip
Poznávám to, to jsou Karlovy Vary! A jinak - Esence!!! Už jsem Ti někdy napsala, že jsi děsnej? *****

..řehním, eště furt:))))

Slov netřeba. Stačí, že se řehníš.

:o))))))))))) Květoni, to je dočista geniální!!!!!! ..nemám slov!!!!

Éto něvazmóžno! Kak ja prichažů k takój pochvaly?

heartrate
20. 09. 2011
Dát tip
gaspadí bóže, éta óčeň sůpěr!!! blagadarjů těbjé, gaspadín daragój, ty umjéješ pisáť kak niktó drugój v míre :DDD

Slunečnice - nejvíc jsem se bál toho, až se na mě hned někdo vrhne, že si dělám srandu z národnostních menšin. Zdá se ale, že Eskymáci nejsou u nás příliš hojně zastoupeni.

Bobísek
20. 09. 2011
Dát tip
Ty jo, to je dlouhý. To si musím vytisknout a přečíst pěkně v klidu ve vaně. :-)

Děkuji Vesuvance za "stínový zlatý výběr". ((-:

vesuvanka
20. 09. 2011
Dát tip
to nemá chybu, rozesmálo mě od začátku do konce (Lysenka si pamatuji z učebnice botaniky pro 6. třídu:-))). Také bych byla pro zařazení do "zlatého výběru". TIP

Alegna
20. 09. 2011
Dát tip
pěknej, rozhodně hezčí než Johnn Pesec President at Avtron Aerospace, Inc.

Aleši, dosud jsem si myslel, že verstevnice jsou kartografické značky. V Rusku jsou fronty zřejmě natolik stabilní objekty, že stojí za zanesení do map.

Alegna - který pesec? Přece tenhle!

Alegna
20. 09. 2011
Dát tip
věřila jsem Tvé soudnosti, ale přece jen jsem se trochu bála, že mě vezměš za slovouou, takhle už mám splněno, Meresjeva dělám každý den trochu mi vrtá hlavou "chytrý jako pesec", nevím který

už jen ta triáda "sáňky samochodky, housle samohrajky a vodky samohonka" by se mohla tesat... mimochodem: víte, že těm ženám, které stávají na Rusi v nekonečných řadách před univermagy, se říká "verstevnice"?

a rentgen bránice chceš taky? a screenshot? :o)

Koníku - to zní lákavě. Nemohla bys přiložit i foto? Já jsem tě ještě "bezočivou" neviděl.

Tartaro - asi jo. Co já vím? Já jsem teď v práci.

tak jsem to veledílo konečně přečetla a nemožu než ti vynadat za problémy kerý si mi způsobil: poprskaná klávesnice aj s monitorem, natržená bránice a oči vypadlé z důlků :oD

Anita09 - no, vlasně jo. Co už teď. Ale, kdybys to na mě nepráskla, tak by si toho nikdo nevšiml.

Čučenko - Big_Georgi! To není možné! Ani ve snu by mě nenapadlo, že ta jména bude někdo doopravdy číst!!! Tak abych to na sebe práskl, není to náhoda, je to zase takový žertík. Ravadjärvi je místo kdesi ve finsku, Gottmundóttir je příjmení islandské zpěvačky Björk a Valkeapää je zase laponský básník, zpěvák, textař a skladatel. -dottir je oravdu koncovka ženského příjmení, znamenající dcera; něci jako u nás -ová. Ale z piety k Björk jsem to tam nechal.

Alegna - klidně nech klouby odpočívat a zatanči Meresjeva.

FAE BOMB
19. 09. 2011
Dát tip
Tak s těma játrama jsem to nevěděl, dík. Třeba se to bude hodit. Kdyby to někoho zajímalo a byl línej si to zjistit, tak je to díky smrtelně vysokýmu vobsahu vitamínu A...

Anita09
19. 09. 2011
Dát tip
Sovky nových nápadů,jeden by řekl, že už se musíš někdy vyčerpat a ty zase přijdeš s něčím novým a neokoukaným. Třeba: „A co máš ty, Treťjakove?“ No, já mám v Moskvě galerii,..... to může napadnout jenom tebe, věřím, že jména bratrům jsi přidělil právě kvůli tomuto fóru. Perfektní a přidávám tip :)

čučenka
19. 09. 2011
Dát tip
Je to bomba, Květoňku, nezklamal jsi :)). Nebudu nic vypichovat, protože to bych zaplnila moc místa a udělali to přede mnou jiní. Mám jenom mlinkou připomínečku ke jménu Ravadjärvi Gottmundóttir Valkeapää. Pokud je ten Eskymák chlap, tak nemůže mít příponu dottir, páč to značí Gottmundova dcera. Chlap má příponu - son. Tož to by bylo asi Gottmunson, co?

Alegna
19. 09. 2011
Dát tip
úžasné, asi přemluvím a uvedu do chodu svoje bolavé staré klouby a z vděku za vyvolaný smích Ti zatančím kozáčka :o)))

Bombarďáku - doufám, že ses navzdory očekávání vyspal dobře. Mohlo by tě zajímat, že játra z ledních medvědů by se mohla používat jako rafinovaná zbraň. Už jedna porce (cca 100 gramů) spolehlivě zabije dospělého člověka. Kdyby tě nějaký Eskymák pozval na večeři, játrům se radši vyhni.

Srdce - Stran jmen - Gogol je mým velkým vzorem. Například Ammos Fyodorovič Ljapkin-Tjapkin ... Nejtěžší bylo pojmenovat Eskymáky. Já sice vím, že ta jména nikdo louskat nebude, ale - co kdyby, že. Ten Petrohrad asi přejmenuju. V tom ti dávám za pravdu. Navíc to bude vtipnější. I když, přiznejme si to, v té zemi město přejmenovali až po smrti řečeného pána, takže v jistém časovém období by můj příběh nonsensem nebyl.

FAE BOMB
19. 09. 2011
Dát tip
***Pohádku četl před spaním a neusnu. Jak vůbec můžeš něco takovýho napsat, zlotřilče?! Dej si aspoň do prologu, že je dobrý číst to ráno, páč ty tvoje superhlody budu mít teď celou noc v hlavě... (-:-)

To jsou jména jako z Revizora. Nonsens tuším jen v jedné věci...v dobách, kdy měli v obchodech jen černý chleby, zelí a olejovky, se Petěrburg jmenoval po jiném mocném pánovi...jinak je všechno možné. ***

Jo jo, život nám klade překážky a tím nás zoceluje. Tak mě napadá, kam že to jezdíš za manželkou do toho špitálu? Doufám, že neleží v Prostějově. To bych jí nepřál. Tam většinou správnou diagnózu určí až patolog. K dědečkovství gratuluji z celého srdce. Vnoučata jsou jediné děti, které můžeš vrátit, když tě omrzí.

Marcela.K.
18. 09. 2011
Dát tip
:-)) manželky se neptej, chci jen knihu. Vlídná jsem tak moc, že toho chlapa, co mám doma, ani nenapadne, že by odešel :-)

Zeptám se manželky. Tře mě ráda prodá, bude-li to do dobrých rukou a svlídným zacházením...

Marcela.K.
18. 09. 2011
Dát tip
Květoni, až ti to vydají, dej vědět. Tebe bych si fakt ráda koupila :-))

Filemon, to je pohádka. Tu máš číst až před spaním!

8hanka
18. 09. 2011
Dát tip
Kvetonku, priznam sa, ze keby si ma drzal za vajce, nic by to so mnou neurobilo:) Ale niektorych ludi to vraj boli:)

filemon
18. 09. 2011
Dát tip
Paráda! Vďaka

Ferry, myslíš, že burčáková kůra má pozitivní vliv na kůru mozkovou? Já o burčáku vím bezpečně, že nebezpečně zrychluje metabolizmus. Vinaři tvrdí, že je to zdravé. Pročistit si organizmus burčákem. V každém případě je to chutnější, než odvar z kopřiv, že.

Ferry
18. 09. 2011
Dát tip
- vzepjal děravého koně, - vydal se pesmo domů, nesmí být přehlédnuto. Květoušku, nedal sis před psaním burčákovou kůru? Výsledek je každopádně unikát, jenž je Písmaku ozdobou... *

8hanka
18. 09. 2011
Dát tip
Kvetonku, musim priznat, ze pri Tretjakovi som si najskor vybavila hokejistu, hanba mi:(

Vidím Osmohanko, že máme podobný smysl pro humor. Například, když mě napadl fór: "Jak by bylo tobě, kdybych tě držel za vejce?" tak jsem se mu sám smál celý den. Je to hezké, když psaní člověka baví.

Tož děcka! Nechte toho, furt. Však si vzpomeňte na všechny ty nuceně shlédnuté válečné filmy, na všecny ty povinněčetbové budovatelské knihy, na všechny ty palcové titulky v tisku začínají slovy: Sovětští odborníci dokázali... To se pak fóry vymýšlejí samy.

8hanka
18. 09. 2011
Dát tip
K. Zahájský/S. Neumann, som unesena, nadsena, aj ked smiech dal poriadne zabrat mojim bolavym krížom...co vypichnut najviac, ked perla za perlou sa vali? Nieco uz spomenuli dievata predo mnou, tak len zopar: "v noci z dvacátého listopadu na patnáctý leden trpělivě seli žito do brázd v permafrostu a zasypávali je kyprým prašanem pouze pět prstů namísto obvyklých patnácti fěrtochu ze soboliny jak ruské vejce ruskému vejci sobě se podobali působilo by mnohem literárněji, kdybys nás potkal postupně, každého zvlášť Jak má potom moje postava projít nějakým psychologickým vývojem? Šmarjájózefvisarionovič! já mám v Moskvě galerii, ale to nám moc nepomůže Kdo zblízka popatří nanukovi do tváře, pamatuje si to po celý zbytek života. Obě dvě vteřiny.“ Teď už jenom příjmením, kamaráde, Veškeré neduhy, co jich Kostěj za těch dvanáct století nashromáždil, přešly rázem z latentní fáze do akutní. Jak by bylo tobě, kdybych tě držel za vejce?" este raz dakujem za super zazitok z citania:)

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! :-DDDDDDDDDDDDDDDDDDD *******************************

avox
18. 09. 2011
Dát tip
Tak tohle ti muselo dát práci, takovéto ptákoviny se vymýšlejí taky hlavou? S pozdravem Raz Putin, vsegdá Putin :-))) */

macecha
18. 09. 2011
Dát tip
Však také zástup se síťovkami táhnul se hezkých pár verst do tundry. Irinu Aurorevnu Švorcóvu na něj! Ta by mu ukázala, co umí žena za pultem!“ zajímal se Čurina, ždímaje mastnotu z plnovousu Jak už to tak v Rusku bývá, individuální tragédie přináší kolektivní užitek. Vasilisu Meresjevnu Bezčapájevovou, Květoni, to nemá chybu. Shora uvedené by zasloužilo do "zlatého výběru!" T***

Diana
18. 09. 2011
Dát tip
Právilno užé něvazmóžno, po těch letech. No chvatílo, aby se stala ze mě Chechtovna Zabrichopopadájevna. Super!

Jak vidím, ani tě neodradilo, že část textu nebyla právilno pa russky ale po květoňsku pa-rusky.

Diana
18. 09. 2011
Dát tip
Kristepane! Úžasnější zhovadilost si nedovedu představit! Tam snad vážně nechybí vůbec nic. Umlácená smíchy jsem to dílo z posledních sil ukradla a uložila si je na věčnuju pámjať. :-))))))) ***************************************

Big_Georgi - abys viděl, že nekecám, tak tady je ta slíbená pohádka. Už se nedočkavě třesu na tu tvoji povídku. Doufám, že to bude krvák!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru