Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Cesta domů

21. 09. 2011
6
3
1383
Autor
Levi

Hned, jak to bylo možné, jsem si koupil letenku zpátky a doufal, že mi nějak podaří dostat se i do města, kde jsem prožil dětství. Poslední dny jsem nedělal nic jiného, než v hotelovém pokoji sledoval pohyby pásem; ale věděl, že veškerá ta aktuální data a zprávy se můžou proměnit v cár třeba jen špatným pohledem nebo ranou pěstí do stolu. Nakonec to nebylo tak složité. Krabička Marlboro na stole, kostka hašiše, pár ohraných seriálových vtipů a už jsem se z mýtnice vezl starým land roverem vstříc ulicím, které jsem opustil právě včas. Což mi ovšem ani trochu neulehčovalo pocit ukřivděné hrdosti, že právě tam jsem měl strávit ty poslední týdny.

V duchu jsem líbal toho neholeného chlapa s třesoucíma se rukama, když jsme kličkovali dálnicí kolem rozteklých skeletů aut a vyvrácených kusů asfaltu. Satelitní čidla co chvíli selhávala, on do tiché krajiny vyřvával nadávky v řeči, jež jsem neznal a mnul si unavené oči. Konečně jsme se dostali dost blízko. Vysadil mě, trpce mi popřál hodně štěstí a vyrazil dál po své trase.

To místo si ještě pamatuji. Dřív jsem se tady vždycky nechal vysadit autobusákem, mezi stromy se dalo projít k plácku se starou duší pověšenou na stromě; pod ním se svažovala stráň, vedoucí přímo do obilného pole, které dělila od prvních činžáků jen malá kanalizační strouha. I dnes jsem mezi keři viděl houpat se provaz. Vykročil jsem s nadějí. Hned jsem na zemi spatřil i duši. Utrženou, ale netknutou – byla tam! S pohledem dolů se můj pohled roztříštil. Planá okrová prsť, pukliny, rýhy... Ohořelé domy, škvíry v panelu...! Seběhl jsem dolů. Dům, ve kterém jsem vyrůstal, dopadl ještě dobře. Snadno jsem se dostal dovnitř; skleněná výplň dveří, rozsypaná po kachlích, skřípala pod mými kroky. Zčernalý výtah ani nemělo význam přivolávat. Vrstva prachu na schodech říkala, že tu už dlouho nikdo nebyl, ale podle vyspravovaných lávek přes trhliny se zdálo, že po místních sem přišla ještě druhá vlna nájemníků. Do bytu jsem se nedostal, schodiště ve vyšších patrech byla již provalená celá. Kde to všechno začalo – teď odtamtud utekly i krysy.

Dřepl jsem si mezi střepy. Vracely se mi vzpomínky na dětství. Předčasná vyzrálost, ochutnání smrti... ti dva démoni, kteří mě provázeli; na poslední chvíli jsem jim utekl do Perly... vzpomínal jsem dál... ale napadala mě jen samá práce... můj smutku, utekl jsem sám sobě; jak dlouho už jsem necítil něco tak intenzivně! Od chvíle, kdy jsem se postavil do řady na letišti – tolik let – jsem tohle necítil. Celé propojení těla a ducha. Byl jsem to já, já...! A s tím mě šlehla přes tvář obrovská dlaň úzkosti a smutku. Dýchal jsem a vnímal bez trpkosti každý svůj pohyb. Ve městě, které není.

Jak dlouho jsem tam - - ? Nevím; když jsem však vyšel ven, byla už tma. Věděl jsem, že na starém městě najdu centrum, kde budu moci spočinout; snad tam najdu i některé své blízké. Trochu jsem se toho obával, ačkoli jsem si nedokázal připustit proč. Jediná neporušená cesta zůstala tam, kde dřív byla alej. Tou jsem chodil za svou milovanou, ještě než jsem potkal Moreniku, jež mi ukázala, jak se stát mužem, zapomenout na své hořkosti a jak tvarovat prostor kolem sebe. Nikdy jsem předtím nevěřil, že by to bylo možné, a ona taky ne. Posedávali jsme po lavičkách a obrubnících, kouřili, mluvili, mlčeli, líbali se a doufali, že chytíme nějaké odlesky neartikulovaného světa. Morenika ji nesnášela, přestali jsme se vídat a myslím, že na mě brzy zapomněla. Já jsem na ni nemyslel, naučil jsem se to, hnětl jsem svou přítomnost, až mě nakonec přestala navštěvovat i v mých snech. Mezi holými větvemi syčel vítr a – jako bych slyšel kroky...! Posvítil jsem tím směrem. Je to možné? Co je vůbec možné - - ? Stála tam. Sláma jejích vlasů, kůže jejích hubených rukou; stála tam.

- Miláčku, řekla, jako bychom se neviděli den a noc. Jsem ráda, že tu jsi. Na něco jsme zapomněli. I lost something in the hills; rádi jsme spolu mluvili v písních. Jako by se nic nezměnilo. A ona se nezměnila. Je to tolik let... den a noc...?

- Můj smutku, tolik jsi mi chyběla. Jak rád bych to vrátil, chtěl jsem říct; ale rozvaliny, drápy a klouby uschlých stromů, nezůstali jsme my a nezůstalo ani to, čeho jsme byli součástí.

- Na něco jsme zapomněli. Přikročila blíž – vypadala stejně – objala mě. Políbila. Brzy jsme byli nazí. Laskal jsem ji a kreslil obrazce po vystouplých kostech. Byla vždycky taková? Nikdy jsme spolu neulehli, uvědomil jsem si. To tělo, které se právě chvěje pod mými rty, nepoznané. Na něco jsme zapomněli...

 

Oh, what images return

Oh, I yearn

For the roots of the woods

That origin of all my strong and strange moods

I lost something in the hills

 

Oh, I know further west these hills exist

Marked by apple trees

Marked by a straight brook

That leads me wherever I want it to

I lost something in the hills

 

 

Ležela vedle mě. Ticho pustiny a mdlý svit měsíce pod prachovými mračny.

- Proč jsi tady? Otočila se ke mně. Myslel jsem, že jsi nikdy nechtěla... Co tu vlastně...?

- Vždycky jsem tě měla ráda pro to, čím jsi byl. Nespali jsme spolu, to je pravda. Já jsem ti totiž nikdy nevěřila, že mě opravdu chceš. Sedával jsi se mnou, pořád kouřil, mluvil o nějaké metafyzice s myšlenkama upřenýma kdo ví kam a já nikdy nevěděla, co pro tebe znamenám. Chtěla jsem, abychom byli spolu. Opravdu spolu. To ty jsi mě zradil, zrazoval jsi naši cestu už dávno předtím, než ses potkal s Morenikou. To jméno zní hnusně na jazyku. Já jsem teď šťastná. Nemusíš se o mě bát, dopověděla, já jsem na ni upřeně zíral a olizoval si rty, hledal ta správná slova; v mžiku se zvedla se svými svršky a ztratila se mezi zkrouceným porostem.

            ...do centra jsem doklopýtal v polosnu, už bylo ráno. Uvítal mě jeden z místních, pověřenec mezinárodních jednotek. Uvařil mi kávu, posadil mě a dal k dispozici seznamy. Ať se zhluboka nadechnu a ponořím se do nich. Mezi jmény bylo několik známých; bývalí spolužáci, různé známosti, které si vyžadují jen kývnutí na ulici. Nikdo blízký. Pak mě to napadlo – a bylo tam – její jméno. Obrátil jsem se na něj a jedním dechem ze mě vytrysklo všechno, co se tu noc událo. Trpělivě, a zdálo se mi, že jen s předstíraným zájmem mě poslouchal, přerušil:

            - To, o čem mluvíš, není nic výjimečného. Poslední dobou se to stává leckomu. Přicházejí a zase odcházejí. Tváře žen, členů rodiny, kamarádů. To se prostě stává. Usmál se po proudu času.

            Odvedl mě do lůžka. Řekl: Vítej doma.


3 názory

hustý.. jiný slovo nemám.. ještě se vrátím

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru