Ano

                     Leželi tam. Bylo to na jejich místo. Místo, kam slunce z celé mýtiny svítilo nejvíce. Tráva tam hezky voněla, tak nějak jinak, jako na horských loukách a květiny se třpytily ve sluneční záři. Nebylo tam slyšet ani hlásku, pouze šumění listů okolních stromů. Leželi tam a hleděli si tiše do očí, nechtěli kazit kouzlo jejich tichého místa. Byl opřený o jednu ruku, druhou jí dával pryč vlasy z obličeje a s něhou sledoval jak leží v jeho klíně. Najednou mu vzala ruku, začala si ve vzduchu hrát jemně z jeho prsty. Usmála se a podívala se mu do očí, na jeho vlasy, které se na slunci leskly, a sevřela jeho ruku pevněji, jakoby chtěla, aby takhle chvíle nikdy neskončila. Najednou si pomalu sedla. Přisunula se blíž a přitulila se k němu v obětí. Zavřela oči a cítila jak jí hladí po vlasech. Přitiskl se k ní, tak pevně, jak to jen šlo a políbil jí na vlasy. "Vezmeš si mě?" řekl. Prolomil otře ticho. Jejich ticho. Lidský hlas se do toho kouzelného místa vůbec nehodil, působil tu jako vrah. Vrah, který zabíjí tu nádhernou atmosféru kolem. Jí to, ale připadalo jako když slyší tu nejlíbeznější melodii. Pustila ho. V sedu se napřímila. Podívala se mu zhluboka do jeho štěstím lesklých očí. "Ano"......