Ráno

Odcházela jsem chladným ránem

od zdroje mé (ne)utajované rozkoše,

únava padala na mé oči

a Praha se pomalu nořila ven z mlhy.

Snažila jsem se nemyslet na „lásku“

na pouta a zbytečnost nevšedností

vidět za bezednostmi dvoubarevných očí

stále stejné závěry a utíkání jinam.

Nepřát si nikdy víc a déle

pohrdat lidskostí uvnitř i vně

vydat své emoce na oltář bestiality

a neptat se na nic

a neodpovídat.