RETREAT-4

Nicole

Nízká, na červeno natřená budova. Barák, kterej sežral pět let mýho života. Vlastně je to moje vina. Sama jsem se mu nabídla. Kolikrát jsem si říkala, už to stačilo. Už dost. Pokaždý tam ale vlezu zpátky, mezi ty pokaděný děcka, do slepičince, kam by se měl naroubovat aspoň jeden chlap, kvůli hormonální rovnováze.

Nejprve jsem těma lidma, co se motají v bídě a hrabou ve sračkách společnosti, opovrhovala, ale večer, když sedím sama doma, u obrovský sklenice vína, jim začínám asi teda rozumět čím dál víc.

Otec mi kolikrát vyčítal, jak jsem blbá, že jsem to nedotáhla tak daleko jako moje ségra Jenni (všeobecná lékařka), jenže, co mu mám na to asi říct? Že mě studia nebavily? Že jsem si místo pitomýho učení radši na koleji zašukala? A proč bych vlastně nemohla? Bylo mi dvacet, kozy se mi drze draly do popředí zájmu a ta nenasytná touha po zpoceným chlupatým chlapovi, kterej si mě ohne přes palandu a agresivně si mě vezme zezadu… Bohužel zůstalo jen u toho zezadu a furt jsem sama.

Tak vidíš, fotr. Já jsem sice dneska jen pitomá učitelská asistentka, bez stetoskopu v uších, zato ale živá a zdravá, na rozdíl od tebe. Na pohřbu jsem ani nebrečela, schovala jsem si to až do soukromí. Do společnosti mé drahé kamarádky Flašky. 

Kolem Obchodu s chlastem jsem si trochu zasprintovala. Sportuju skoro pořád, v padesáti se ženská musí už přece jenom trochu snažit, aby nevláčela prdel až u země.

***

“Kde ses tak zdržela?”

Nicole do třídy přifuněla pozdě (7:38), s mapami potu v podpaždí (fuj).

“Jak pozdě? Plus mínus včas.”

Doufala jsem, že nepokazí požární cvičení, na které jsem se již týden poctivě připravovala. Letos jsem povýšila do funkce požární maršálky a vyfasovala krásnou červenou helmu. Woohoo.

Tristen se v kroužku dlouho drbal ve vlasech.

„Máš zase vešky?“

Kývl a zabodl ukazovák pro změnu do hloubi nosu.

„Tak děti! Dnes uslyšíme takový hlasitý zvuk a to znamená, že se musíme hned seřadit u dveří a rychle, v tichosti, opustit budovu.“

„Jako myšky?“

„Ne, jako vešky.“

Učitelský manýrismus mi zůstával i po práci. Například ve středu jsem poslala svou zubařku umýt si ruce a pak se jí zeptala, zda použila jen jeden papírový ručník. Sem tam jsem se podepisovala pastelkou a prozpěvovala si Slippery Fish. Nicole zase sbírala materiály, které jsme mohli ve škole použít k výrobě různých předmětů. No, materiály. Většinou se jednalo o korkové špunty. Mnoho korkových špuntů. Děti z nich vyráběly různá zvířátka. Hlavně hady.

Siréna zakvílela v nejméně vhodnou dobu oběda. Děti plakaly, Bristol jim rvala z rukou vidličky a řadila je ke dveřím.

„Já tu ředitelku zabiju jednou.“

V červené helmě jsem se na chodbě srazila s údržbářkou. Lascivně na mě mrkla. Lesba.

Jinak jsem ale byla ve svém živlu. Něco se dělo. Chodby školy rezonovaly dupotem dětí. Počítala jsem rozcuchané hlavy. Patnáct. Ještě zkontrolovat záchody, aby se tam někdo „nezasekl.“ Hlášení. Všichni evakuováni do vedlejší budovy. Cartello po cestě rafinovaně okradl kolemjdoucího kravaťáka. Ale co pak s propiskou, že.

Nicole mi bohužel dnes připadala nějaká přepadlá. Jako bez života. Nabídla jsem jí nikotinovou žvýkačku, ale nechytala se. Trochu mě to mrzelo. Dobře věděla, jak jsem se na požární cvičení těšila a ani jednou mi nepochválila helmu. Za trest jí zatajím, že laminátor již od pondělka zase funguje.