Osudová noc

Příběh jsem rozdělila do čtyř částí a závěrečného epilogu. Je to trochu delší, ale co se dá dělat. Najdete tu osudy dvou dvojic (dva bývalé vojáky; dvě ženy, které... ne to bych prozradila moc), a také jednoho psychopata.

 

ČÁST PRVNÍ

 

3.listopad

Byl to již měsíc, co za ní do práce přišel právník a oznámil jí, že jeden z jejích vzdálených příbuzných zemřel. A ji ustanovil svou dědičkou. Nejdříve nevěděla, co si o tom má myslet. Jaký příbuzný? Ale zvědavost jí nedala a ještě ten den se na adresu, kterou právník udal, jela podívat.

Dodnes se ještě nevzpamatovala ze šoku, který ji přivodil pohled na patnáctipatrový bytový dům. Právník čekal uvnitř a hned ji seznámil s jejím novým majetkem. Strýc její matky byl samotář, a když se rozhodoval koho uvede do své závěti, zjistil si prý vše o svých možných dědicích. Prý se ani dlouho nerozmýšlel, komu ho odkáže.

3.říjen

„Když vás uviděl na fotografii, připomínala jste mu jeho matku. Jako byste byla její mladší dvojče, alespoň tak to říkal…“ vysvětloval právník, „jednou za vámi došel do obchodu. A v tu chvíli prý poznal, že se nezmýlil. Zasloužíte si lepší život, abych ho citoval.“

Aurora se zachvěla. Jak mohl tušit jaký život měla? Bylo jí dvaadvacet a poslední tři roky se starala o matku a jejího současného manžela. Pracovala v obchodě s obuví a tím vlastně její život končil. Na nic jiného jí nezbýval čas.

„Jak velký je ten dům? Tedy co v něm…“ nevěděla jak pokračovat. Nenacházela slova. „Kde vezmu peníze na…“ zase si nebyla jistá, co říct. O daních toho moc nevěděla, snad jen to, že jsou.

Právník se na mladou dívku usmál. „Pojďte dovnitř, seznámím vás se závětí.“ Poté ji zavedl do jednoho ze dvou bytů, které se nacházely v přízemí. „Pojďte dál,“ vyzval ji a sledoval, jak Aurora ohromením ztratila hlas.

Ani se jí nedivil. Jeho klient nechal byt uzpůsobit pro ni. Když ležel v nemocnici a už bylo jasné, že tentokrát se už domů nevrátí, najal bytového architekta, aby místnosti uzpůsobil pro mladou dívku.

Musel se trochu pousmát, když si vybavil, o co ho jeho klient požádal. Byl nucen nechat sestavit dotazník ohledně bydlení a nenápadně ho dát vyplnit i dědičce. Architekt, který se na tom také podílel se ohromně pobavil, když mu vysvětloval, jakým způsobem bude muset zjistit, co by se nové majitelce líbilo. Ale splnil přání umírajícího muže.

Aby také ne. Jeho finanční odměna za tuto práci převyšovala jeho obvyklou taxu. Ale muselo se nechat, že byt přizpůsobil působivě. Tedy až na jednu místnost. Na starou knihovnu, ve které jeho klient trávil většinu času. Tu jedinou si přál uchovat.

„Takže nejdříve vás asi seznámím s bytem. Je váš. A připravený na vaše přestěhování. Jsou zde dvě koupelny. Jedna velká s vířivou vanou a menší se sprchovým koutem. Dvě ložnice. Kuchyň. Obývák. Všechny tyto místnosti byly přebudovány. A pak tu je ještě jedna. Knihovna. Spíš malá pracovna. O té vám řeknu něco víc, až vám přečtu závěť.“

Aurora si připadala jako v říši snů. Pomalu procházela čtvercovou chodbičkou a nahlížela do pokojů. Jakoby se vynořily z jejích snů. Tak nějak si představovala svůj byt. Něco ji napadlo a otočila se na právníka.

„Ten dotazník, který jsem před několika měsíci vyplňovala?“

Muž se pousmál. „Ano, to byla tak trochu moje práce. Z větší části však na něm pracoval architekt, který to tu pro vás měl upravit. Jestli dovolíte, půjdeme do kuchyně, tam vám přečtu závěť.“

Přikývla a následovala ho do jediné místnosti, kterou zatím neviděla. Tam se posadila a čekala dokud právník nevytáhne z aktovky potřebný dokument. Poté se též posadil, nasadil správný výraz a dal se do čtení. Začátek jí nějak utekl. Nedokázala se soustředit na slova, která muž říkal.

…Odkazuji veškerý svůj majetek dceři své neteře, Auroře Bezběhové. Jedná se o obytný dům s devětatřiceti byty. Veškeré své finanční prostředky, jejich přesná výše bude zjištěna k datu převodu. A dvoupatrový dům, který stojí naproti obytnému domu.

Co se týče obytného domu, mám několik podmínek, jejiž plnění musím vyžadovat. V bytech od druhého do jedenáctého patra jsou nájemníci, se kterými mám smlouvu, kde se zavazuji, že jim nebude změněna výše nájemného. Jde o nájemníky, kteří tu žijí již několik let. Byty v dvanáctém a třináctém patře jsou momentálně prázdné, ale smlouvy k jejich pronájmu má u sebe můj právní zástupce. Byl bych velmi rád, kdyby i nadále spravoval právní záležitosti. Spolupracuji s ním a jeho kanceláří již mnoho let a mám v něj důvěru. Čtrnácté patro a všechny tři byty v něm má pronajatý můj správce a členové jeho rodiny. V patnáctém patře jsou čtyři byty. K nim, žádné připomínky nemám.

Co se týče finančních záležitostí, jsem si vědom, že má dědička nemá dostatek financí na zaplacení daně, proto můj právní zástupce uhradí veškerou daň z těchto peněz. Mimoto vlastním také akcie několika firem. Z těchto akcií plynou dividendy, které používám na opravné práce na domu. A doporučoval bych, aby to tak zůstalo. Tyto příjmy jsou pravidelné.

Tady právníka Aurora zarazila. „Omlouvám se, ale asi tuto část moc nechápu. Můj… strýc,“ nevěděla, jak jinak mu říkat, „používal peníze z dividend na opravy?“ „Ano. Peníze jsou ukládány na speciální účet, spolu s polovinou nájemného. Můj klient byl kouzelník přes čísla… Ale o tom jindy. Zkrátka tyto peníze jsou vždy k dispozici… Mohu pokračovat?“

Aurora přikývla, i když jí to moc smysl nedávalo. Ale pokud to její strýc tak dělal a přál si, aby v tom pokračovala i ona, bude to ctít.

Další majetek, který jsem už zmiňoval, je dvoupatrová budova naproti přes ulici od obytného domu. Zde mám dlouhodobou smlouvu s majitelem baru a restaurace, která zde sídlí. O dům není třeba se vůbec starat. Jen vybírat nájemné.

A úplně nakonec má poslední podmínka. Trvám na tom, aby se má dědička nastěhovala a žila v bytě, který dříve patřil mně. Celý byl přebudován, neboť vím, že mladá dívka nebude chtít žít tak, jak jsem žil já. Jen jediná místnost zůstala původní. A to má knihovna. Zde trvám na tom, aby se nic neměnilo. Co se týče nastěhování mé dědičky do bytu, musí se nastěhovat sama. Tím myslím, že dokud se s ní přijde její matka nebo nevlastní otec, nebude mít přístup k žádnému z výše uvedeného. Tuto podmínku dávám jen proto, že vím, že zabrání ženě, která si ani nemůže říkat matka dále využívat lásku své dcery…

Dál následovaly jen konečné formule, které už nebyly nijak zajímavé. Aurora měla co dělat, aby se vzpamatovala z tohoto. Hlavně z obsahu posledního odstavce. „Já to nechápu…“

Právník si povzdechl. „Můj klient mě požádal, abych se postaral o to, aby vám vaše matka a její současné manžel už neotravovali život, abych použil jeho přesná slova. V závěti o tom nic nepíše, ale… připomínala jste mu jeho matku. Jak vzhledem tak svým chováním. Musím se přiznat, že vás dal sledovat. Ale jen proto, aby se o vás dozvěděl něco víc.

Ale teď k doplnění závěti. Co se týče dividend, jejich roční výše se pohybuje od tří do pěti milionů. Což je ovšem zanedbatelná částka v porovnání s celkovou finanční částkou, kterou jste zdědila. Jedná se o rovných třista milionů korun a nějaké drobné.“

Auroře klesla čelist. Něco takového přece nemůže být pravda. To není možné. To se přece jí stát nemohlo. Určitě se jí to jen zdá, nebo si z ní někdo dělá legraci. Ale muž naproti ní vypadal zcela vážně.

„Ještě před svou smrtí mě můj klient požádal, zda bych nemohl zakoupit několik uměleckých děl, do kterých bych uložil třetinu jeho hotovosti. To jsem udělal, takže v tuto chvíli vlastníte obrazy a šperky za sto padesát milionů. Všechny tyto cennosti jsou uloženy v bankovním sejfu…“ teď se zamračil. Poprvé od chvíle, co ho poznala.

Aurora zpozorněla. Nějak vytušila, že teď chce začít o něčem jiném. A měla pravdu.

„Slečno Auroro… nikdo neví, jaký je skutečný stav financí mého klienta… O příjmech z dividend nájemníci věděli. Ale jinak byli všichni přesvědčeni, že veškerý jeho majetek pochází jen z nájmů a že si něco našetřil za svůj život… Můj klient se však zabýval obchodem na burze, byl doslova kouzelník, pokud to tak mohu říci… Jen… chci říct, nebylo by moudré někomu říkat o skutečné výši.“

„Tomu rozumím. Ale co mám s tolika penězi dělat? Já… já, nevím.“ Nemohla najít kloudnou myšlenku.

„Můj klient se postaral i o to. Pověřil mě, abych vám našel finančního poradce, který bude s vašimi penězi dále pracovat.“

„Proč vám tak věřil?“ Vypadlo z ní náhle. Ani sama nevěděla, kde se to v ní vzalo.

„Protože věděl, že bych pro něj udělal cokoliv na světě…“ zarazil se a zahleděl se do okna, „můj vnuk byl nemocný a potřeboval nákladnou operaci… I když jsme se všichni složili, nestačilo to. Ale on… vím, že od klienta se peníze brát nemají, ale byl jsem zoufalý. Zaplatil celou nákladnou léčbu a ty peníze nechtěl nazpět. Řekl mi tehdy, že pro něj nemají takovou cenu jako život malého chlapce.“

To vzalo Auroře dech. Znovu. Kdo byl ten muž, který jí toto všechno odkázal. Kdo byl muž, který jí umožnil žít její život. „Jaký byl?“

„Já vlastně nevím, až do chvíle, kdy mi nabídl, že zaplatí vnukovu léčbu jsem ho považoval za podivína, který se žene jen za dalšími penězi. Ale tehdy jsem pochopil, že pro něj nebyly ty peníze zas tak důležité. On měl prostě rád to, co dělal. Bavila ho burza. Jinak vám o něm nic moc neřeknu. Nikdy nemluvil, když nemusel.“

3.listopad

Ale to bylo před měsícem. Před měsícem? Musela se zasmát. To bylo za jiného života. Ještě ten den se přestěhovala od matky a jejího manžela, dala výpověď a začala nový život. Vlastně by se dalo říct, že první, který doposud mohla prožít.

Seznámila se s většinou podnájemníků, byla přítomna při podpisu pěti nájemních smluv, zašla i do baru v protějším domě, kde se seznámila s majiteli. Bratry. Ten starší byl příjemný společník, který jí nabídl pomoc, pokud bude něco potřebovat. Ale z mladšího měla divný pocit. Připomínal jí jednoho z jejích nevlastních otců, hospodský povaleč, kterého kromě pití a sázkových her nic nezajímalo.

Kupodivu si na nový život zvykla rychle. Od chvíle, co využila matčiny dvoudenní nepřítomnosti a odvezla si všechny své věci, byla neskutečně šťastná. Šťastná a volná. A i když si slíbila, že ze zděděných peněz nebude čerpat, vyrazila na nákupy.

Tedy odolávala tomu pokušení dlouho celé čtyři týdny. Až dodnes. Ráno vstala, postavila se před zrcadlo ve velké koupelně a rozesmálo ji to. „Kdo by si kdy pomyslel, že já… já… budu mít dvě koupelny. A ani mi to nepřijde divné?“

Smích ji však hned přešel, když si vzpomněla, na včerejší večer. Zastavil se u ní právník s dokumenty. Dozvěděla se tak konečně, kolik na účtech zůstalo peněz po zaplacení daně. Pořád víc, než si kdy dokázala představit. A také se mu konečně podařilo prodat většinu obrazů a šperků, které její strýc nechal nakoupit.

Nestála o ně. Přišlo jí, že lidé, kteří takovou krásu obdivují si je užijí víc. Ona by se nikdy neopovážila vytáhnout je ze sejfu banky. A na to byly opravdu krásné. A byla svému právníkovi neskonale vděčná, že to zařídil. Vlastně toho zařídil víc. Všechno, s čím měla starosti. Oblíbila si ho. Za ten měsíc měla pocit, jako by konečně měla otce. A že za její život se na tomto postu vystřídalo mnoho mužů. Žádný z nich pro ni však nic neznamenal.

Oblékla se a zamířila do kuchyně, kde se zarazila. Za ty roky, co žila u matky a starala se o ni, trávila v této místnosti většinu svého času. Proto si ji přizpůsobila pro sebe. Ráda vařila, i když to bylo s podivem, když jí do toho celý život někdo nutil.

Rozhlédla se kolem sebe. „Něco tu chybí, není to ono,“ zamumlala si sama pro sebe a zamračila se. Architekt vystihl její přání dokonale, v každém pokoji si připadala jako ve snu. Až na kuchyň. Zde jí chybělo vybavení. Spoustu drobností, na které byla zvyklá, a hlavně ty, které si vždy přála.

Pustila se do snídaně a přemýšlela. Když dojídala poslední sousto už byla rozhodnutá. Vezme si kreditní kartu, kterou dostala několik dnů po převzetí dědictví a vydala se na nákupy.

Nedošla však dál než před hlavní vchod. Tam si teprve uvědomila, že nemá automobil. Ten, který používala nechala matce. „Ach jo,“ nechtěla na ni vzpomínat. Hlavně ne na to, jak zareagovala na to, že se odstěhovala. Doslova ji vyhodila. Prý o nevděčnou holku nestojí. Matčina slova ji zranila, ale oddechla si. Matku vůbec nezajímalo, co vlastně zdědila. Nezajímalo ji vůbec nic.

„Dobré ráno,“ ozvalo se znenadání až to Auroru vylekalo. Rychle se rozhlédla a uviděla Filipa, staršího z majitelů baru naproti.

„Dobré ráno,“ odpověděla s úsměvem a seběhla schody. Filip měl jako obvykle skvělou náladu.

„No, konečně úsměv. Tam nahoře jste se mračila. Copak se stalo?“

„Potřebuji nakoupit a uvědomila jsme si, že nemám auto,“ ani netušila, proč se svěřuje skoro cizímu muži.

„Jenom kvůli tomu se mračíte? Vždyť je to tak jednoduché. Říkal jsem vám přeci, že stačí říct… Půjčím vám svoje. Já ho dnes nepotřebuji…“

„Ale to nejde…“ začala se bránit.

„Jde. To nic není.“ Přitom z kapsy vytáhl klíče a podal jí je.

„Tak děkuji, ale nevím, kdy se vrátím, já…“ zarazila se, neboť si všimla, že z domu naproti vyšel Filipův mladší bratr. A hrozně se na ni mračil. Nebo na bratra?

„To vůbec nevadí, když tak mám tu ještě dodávku. Jen si užij nakupování.“ Na to jí ukázal prstem své auto a vydal se za bratrem. „Jo, ještě. Doklady jsou v područníku.“

Aurora celá nesvá nasedla do cizího auta a nadechla se. Tak drahé auto řídila poprvé. „Poprvé, ale nemusí to být naposledy,“ zasmála se a nastartovala.

Její první zastávka byl autosalon, kde se svěřila do rukou jednoho z prodejců a začala vybírat. Když po hodině vycházela ven její nálada byla povznášející. Právě si objednala své první auto.

Dál se už nezdržovala a zajela do nákupní zóny, kde strávila zbytek dne. Bylo úžasné nakupovat, když vás neomezují ceny. Ale přesto se snažila krotit. Potřebovala přeci jen věci do kuchyně. I když toho nakonec přeci jen nakoupila víc. Různé doplňky, které jí padli do oka. Motýly na záclonu, nové záclony, vázičky a několik dalších věcí.

A pak se pustila do nákupů kuchyňských potřeb. Ke konci dne byla ráda, že její půjčené auto je tak velké, neboť se jí to tam jen tak tak vešlo.

Když konečně dorazila před dům, už se stmívalo. Zaparkovala hned před vchodem a vystoupila. Přitom si povzdechla. Do auta nákupy nosila průběžně, ale teď před ní byl problém, jak to všechno dostat do bytu?

„Á dobrý večer. Jak je vidět, nákupy jste si řádně užila. Jen se divím, že to auto pořád ještě jede,“ ozvalo se za ní.

Aurora se rychle otočila. A stanula tváří v tvář Herbertovi, Filipovu mladšímu bratrovi. Zachvěla se. Byl moc blízko ní a měla z něj tak nepříjemný pocit.

„Dobrý večer,“ pozdravila a snažila se ze sebe setřást strnulost, která se jí zmocnila v jeho blízkosti. „Je tu někde váš bratr?“

Muž se zamračil. „Není. Odjel… Měla byste si dávat pozor,“ varoval ji temně a odešel zpět do baru.

Takže to bude muset vynosit sama. I když by si nejraději vlezla do horké vany, a hned poté do postele. Byla tak unavená. Nákupy jsou opravdu náročná práce. Nikdy tomu nevěřila, ale také nikdy neobešla tolik obchodů.

Vykročila k hlavnímu vchodu, když se ze dveří vystoupil její správce. A vedle něj cizí muž. Zachvěla se. Něco na tom muži…

„Dobrý večer, slečno Auroro. Už jsem se bál, kde jste tak dlouho… Tento mladý muž hledá byt. Přišel dnes odpoledne…“

Aurora se zamračila. Odpoledne? A to tu čeká? „Omlouvám se. Musela jsem si něco koupit.“

„Spíš vykoupit celý krám,“ zamumlal muž.

„Co jste říkal?“

„Omlouvám se slečno. Jsem Marek Bílý. Od přítele jsem se doslechl, že tu máte volný malý byt. Před týdnem jsem se vrátil z mise a nemám kde bydlet.“

„Z mise?“ podivila se Aurora.

„Ano, tento mladý muž je voják. Nebo spíš byl. Od příštího měsíce se chystá nastoupit k policii, že je to tak chlapče?“ vmísil se do rozhovoru správce. „Ale mi si tu tak povídáme a slečna by si nejraději šla odpočinout.“

„Ne, to je v pořádku. Byt volný je. Ale nemůžete se nastěhovat, dokud se nepodepíše smlouva. To bohužel půjde nejdřív zítra,“ začala Aurora. Bylo to poprvé, co něco takového zařizovala sama. Předtím vše zařídil právník.

„Ale to vůbec nevadí. Slíbil jsme mu, že dnes smí přespat u mě a zítra to už nějak vyřídíte… Ale když se tak dívám na váš nákup… Co kdybychom vám to pomohli odnosit dovnitř?“ pokračoval správce.

Marek se zadívala na unavenou dívku. A pousmál se. „Slečno, pokud vám to nevadí, pomohu vám. Vypadáte, že sotva stojíte na nohou. Slibuji, že nic nerozbiji.“

Aurora zůstala stát neschopna slova. Ten muž byl úžasný. Byl doslova jako vystřižený z jejích dívčích snů. Co ji to napadá? Okřikla se v duchu. Copak ona měla nějaké dívčí sny? Zapřísáhla se přece, že s muži nechce nic mít. To je určitě tím, jak je unavená.

„Děkuji, byl byste moc hodný.“ Souhlasila. Co jí také zbývalo. Jeho úsměv by přesvědčil každého.

Za necelých dvacet minut měla celý svůj nákup vyskládaný v kuchyni na stole a pod ním. „Mockrát děkuji, opravdu jste mi pomohl,“ znovu Markovi poděkovala. Stál zrovna uprostřed její kuchyně a pokládal na zem poslední krabici.

Aurora tomu nemohla uvěřit. Jak se proboha mohlo stát, že dovolila, aby do svého bytu pustila cizího muže? Muže, o kterém nic neví? Byla tak zaměstnaná svými myšlenkami, že si zapomněla dávat pozor a zakopla.

Marek zareagoval rychle. Zachytil ji a přitáhl k sobě. Překvapilo ji to. Tak blízku muže se snad ještě nikdy neocitla. Jeho oči ji fascinoval, a když se blíži k jejím, ani ji nenapadlo, že je na tom něco špatného.

Náhle, jako by se vzpamatoval, ji od sebe odtáhl. A jí v tu chvíli došlo, že ji skoro políbil. A s hrůzou si uvědomila, že je jí líto, že to neudělal. Co to s ní je?

„Jste v pořádku?“ na jeho hlase bylo znát, že je trochu vykolejený. Aby také nebyl, pomyslel si. Jeho budoucí bytná ho okouzlila. Kdyby si nevšiml paniky v jejích očích, políbil by ji. Co to do něj vjelo? Svádět dívky, jako byla ona, to přeci nebyl jeho styl.

Od první chvíle, kdy ji uviděl vystupovat z auta, poznal, jaká je. Nebo spíš jaká není. Rozhodně to není lehkomyslná slečinka, jak si myslel, když na ni několik hodin čekal. Vyzařovalo z ní něco, co nedokázal identifikovat. A co ho k ní táhlo.

„Dě-děkuji,“ zakoktala se.

„Tak já jdu. Zítra se zastavím, abychom se domluvili ohledně toho bytu,“ ani nečekal na odpověď a zmizel z jejího bytu. Nebyl si totiž jistý, co by udělal, kdyby v její přítomnosti byl ještě chvíli.

Aurora zůstala ohromeně stát. On ji chtěl políbit. Jeho oči… on ji chtěl. To poznala i přes svou nezkušenost. A ona by nebyla proti. „Panebože,“ zašeptala. Dnes byl tedy zvláštní den. Ještě před půl hodinou měla plnou hlavu nákupů a teď… a teď na ně skoro zapomněla. Jediné, na co dokázala myslet byl ten voják. Bývalý voják, opravila se. Bývalý voják a její budoucí podnájemník.

Ani si neuvědomovala, že svírá pěst, dokud neucítila bolest. Podívala se a shledala, že pořád drží klíče od auta. Musí přeci ještě vrátit auto. Jako ve snách vyšla ven a zamířila k baru. Než však stačila přejít silnici, doslova ji zamrazilo v zádech. Byl to ten nejnepříjemnější pocit, jaký kdy zažila.

Měla pocit, jako by ji někdo sledoval, ale kdo? Lidé od baru? Ti byli zaujatí svým hovorem.

„Co jsem vám říkal!“ utrhl se na ni Herbert, hned jak vyšel z baru. „Nesete klíče? Dejte mi je a jděte domů!“ Na to jí je vytrhl z ruky a vrátil se dovnitř.

Aurora zůstala stát jako zkamenělá. Dnes je opravdu divný den. Ale problém byl, že to byl jen začátek.

4.listopad

Druhý den ráno zavolala svému právníkovi, aby k ní přišel se smlouvou na jeden z těch bytů v posledním patře. Když dorazil, vysvětlila mu, o co jde a zavolala ke správci, jestli tam Marek ještě je. Byl a hned přišel dolů. Tam se pozdravil s právníkem a společně odjeli výtahem do posledního patra.

Aurora rychle zmizela do svého bytu a dala se do vybalování včerejších nákupů. Snažila se soustředit na to, co dělá, ale její myšlenky pořád odbíhaly k Markovi. Netušila, co s tím má dělat.

Když se k ní za půl hodiny vrátil její právník, seděla mezi vybalenými věci, které se nevešly do myčky.

„Není vám nic?“ zeptal se jí starostlivě právník. Něco nebylo v pořádku a on to poznal. Aurora byl jiná. Chovala se jinak.

„Jen jsem trochu unavená, včera jsem to přehnala s tím nakupováním, ale nemohla jsem odolat vybavit si kuchyň. To mi tu chybělo.“ V to právníkovi zazvonil telefon a on musel okamžitě zpět do kanceláře.

Aurora ho ani nedoprovodila ke dveřím. Zůstala sedět v kuchyni a hleděla do okna. Netušila, jak dlouho tu tak seděla, než zazvonil zvonek. Ani si nebyla jistá, jak dlouho se na ní někdo snažil dozvonit. Otevřela dveře a před nimi stál Marek.

„Já… chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek,“ začal, ale jakmile dořekl poslední slovo, udělal přesně to, co udělat nechtěl. Políbil ji.

A ona políbil jeho. Pak už si nebyla jistá, ničím. Stáli v jejím bytě a dveře byly zavřené. „To bych neměl,“ zamumlal jí u úst. „Hmm,“ nedostávalo se jí slov. A pak se nějak ocitli v její ložnici. Ale ani tady nevystřízlivěla.

Probudilo ji až pípání budíku, kterého si včera nastavila na dvanáctou hodinu, aby… otevřela oči. A sáhla po přikrývce, která se jí během spánku svezla až k bokům. Ležela nahá v posteli a nebyla tu sama. Otočila se a zděšeně se zadívala do Markových očí. Byl vzhůru.

„Ahoj…“ začal, ale když uviděl její výraz, zarazil se.

„Já… co jsem to proboha… já… tohle jsem…“ byla zmatená, vyděšená a spokojená. Všechno najednou. Co to vyvedla? Vždyť se vyspala s úplně cizím muže.

„Auroro?“ Marek si nebyl jistý, jak se k ní má chovat. Viděl jí v očích zmatek. Ale chápal to. To, co nechápal bylo, jak se to vůbec mohlo stát. Jak se dostal do postele ženy, kterou poznal teprve včera?

„Co jsem to udělala? Já… tohle není… to nejsem já…“ mumlala si pro sebe.

Ale on ji zaslechl. „To přece vím. Vždyť jsi to dělala poprvé.“

Takže si toho všiml. Věděl, že byl její první. Ale jak to vůbec mohla dovolit? Jak? Co se to tam u těch dveří stalo?

„Auroro, tohle je zvláštní. Když jsem za tebou šel, tohle jsem neplánoval.“

„Ale ochranu jsi měl,“ začervenala se, když to dořekla.

„To byla náhoda. Ale rozhodně větší náhoda byla, že jsem ji použil. Já… vůbec jsem nemyslel.“

Navíc nečekala, omotala kolem sebe peřinu a vyběhla z ložnice. Zamířila do velké koupelny a zamkla se. Teprve v tu chvíli se rozplakala. Opřela se zády o dveře a rozplakala se. Přitom si také uvědomila, že má namožené svaly, o který neměla dodnes ani tušení. Svezla se na zem a zahleděla se na vanu.

Nedokázala se vyznat ve svých pocitech. Bylo to zvláštní, ale kromě toho, že ze svého počínání byla zděšená, nelitovala. Musela si přiznat, že se jí to líbilo. A to moc. Ale jak se to mohlo stát? Jak se jí to mohlo líbit s mužem, kterého vůbec nezná? Na co myslela, když mu dovolila, aby se s ní miloval?

Ozvalo se slabé zaklepání na dveře, ale nereagovala na něj. Nemohla. Jak by se mohla podívat do očí muži, se kterým spala? Ona se s ním vyspala. „Co jsem to provedla?“ zašeptala si pro sebe. Co se to z ní stalo? To ji tak zkazily peníze?

Marek sledoval její tichý útěk do koupelny z postele. Ani se nepohnul, neboť se bál, že ji ještě víc rozruší. Sám se necítil zrovna sebejistě. Nebylo to poprvé, co se se ženou zapletl tak rychle, ale něco podobného nezažil. Nikdy se mu žádná z nich nedostala tak hluboko pod kůži. Ale Aurora ano. Zaklel.

Měl se kontrolovat. Nikdy neměl dopustit, aby k tomu došlo tak brzy. Vždyť byla panna. Jen využil pocitů, se kterými si ona nevěděla rady. Měl mít víc kázně. Litoval toho, že k tomu došlo za takových okolností, ale rozhodně nelitoval, že se to stalo.

Nic podobného nikdy nezažil. Byl to ten nejlepší sex v jeho životě. Znovu zaklel. Tohle přeci nebyl sex. To bylo něco víc. Pro ni určitě a pro něj přece taky. Od chvíle, kdy ji začal ve dveřích líbat věděl, že zažije něco nového. Jen netušil, jak moc nové to bude. Nikdy by ho nenapadlo, že bude nevinná.

Už na škole se takovým dívkám vyhýbal. Vlastně to bylo poprvé, co se miloval s pannou. Zamračil se. Neublížil jí? Zvedl se z postele, oblékl si kalhoty a vydal se za ní.

Zaklepal jednou, dvakrát. Neozývala se. „Auroro, já neodejdu. Prosím, pojď ven. Promluvíme si. Nedotknu se tě. Přísahám.“

Aurora poslouchala jeho klidný hlas. Nedotkne se mě? Ale to by vůbec nevadilo. Ještě teď cítila jeho doteky a polibky. A ty pocity, které při tom cítila… Už chápala, proč to matka tak často dělala. Proč si pořád sháněla nového partnera, když jí ten předešlý opustil.

Ne nechápala, musela se opravit v duchu. Při představě, že by něco podobného dělala s někým jiným, jí zamrazilo. To nikdy. Pomalu se zvedla a odemkla. Než však odevřela, zkontrolovala, zda je pečlivě zabalená. Nemohla se před ním ukázat nahá. To nešlo.

„Auroro,“ povzdechl si Marek, když otevřela a on uviděl její uslzený obličej. Zvedl ruku, aby jí setřel slzy, ale v půlce pohybu se zarazil. Vždyť jí slíbil, že se jí nedotkne. Udělal krok zpět.

„Já… musím si na sebe něco vzít. Počkej v kuchyni,“ řekla a zamířila zpět do ložnice. Zavřela za sebou dveře a otočila se na rozházenou postel. V hlavě se jí vybavily vzpomínky na její jediné milování. Hned potom usnula. A cítila se přitom v bezpečí a klidná. Jak je to možné? Shodila ze sebe peřinu a rychle se oblékla do županu, který strhla ze dveří.

Marek zatím došel do kuchyně a natočil si vodu. Pořádně se napil. Musel při tom zavřít oči. Když Aurora odcházela zpět do ložnice, skoro šel za ní. Zarazila ho však její chůze. Opět zaklel. Zrovna jemně se k ní nechoval. Jak také mohl tušit, že je první? Na to přišel, až moc pozdě. A v tu chvíli mu dalo hodně práce ovládnou se a trochu zpomalit.

„Máš hlad?“ ozvalo se ode dveří.

Zvedl hlavu. Aurora tam stála zabalená v županu a pozorovala ho vyděšenýma očima.

Zaklel. A znovu. Pokolikáté už? „Ne, nic nechci. Jen… ublížil jsem ti?“

Aurora teď pro změnu zčervenala. Zavrtěla hlavou. „Ne…“

„Auroro,“ povzdechl si, „omlouvám se, neměl jsem to nechat zajít tak daleko. Ale… na tobě je něco, čemu nemohu odolat.“

Zůstala stát na svém místě. Neodvažovala se k němu přiblížit. Něco jí říkalo, že by potom hodila vše za hlavu a skončila znovu v jeho náručí. Něco podobného nikdy nezažila a nebyla si jistá, co s tím má dělat.

„Marku, já… nevím, co se to se mnou stalo. Ještě nikdy… ještě nikdy jsem nic takového necítila. A nevím, co s tím mám dělat.“

Chtěl znovu zaklít, ale zarazil se. Jen si povzdechl: „Ach jo, Auroro… Měl jsem mít víc rozumu a nenechat to zajít tak daleko. Měl jsem si uvědomit, že je to pro tebe něco nového, ale vůbec jsem nemyslel. Zkrátka jsem jen… udělal jsem to, co jsem toužil udělat od první chvíle, co jsem tě zahlédl.“

Nadechla se a vydala se k němu. „Co teď?“ zeptala se prostě. I když si nebyla jistá, kde k tomu vzala odvahu.

Zamračil se. Co myslí tím, co teď? „Auroro, snad si nemyslíš… já… chci být s tebou,“ odpověděl. A myslel to vážně. Nedokázal si představit, že by mohl přijít o její společnost.

„Já si s tím nevím rady. Nikdy by mě… nikdy jsem s nikým… Když jsem pozorovala jednoho nevlastního otce za druhým… zapřísáhla jsem se, že si s muži nikdy nic nezačnu.“

Při její trhané větě strnul. A když mu došel její plný význam. Opět zaklel. Zvedl se a pohladil ji po tváři. „Snažíš se mi tu říct, že sis nikdy do života muže nepustila? Žádného?“

Přikývla.

Znovu zaklel.

„Měl bys s tím přestat,“ zašeptala a plaše se usmála.

„Auroro, omlouvám se… Za všechno. Neměl jsem právo toho zneužít.“

„Ne, to slovo nepoužívej. Nic takového si neudělal. Jen… nikdy by mě nenapadlo, že můj první vztah s mužem začne v posteli…“ její hlas se vytrácel do ztracena a znovu zčervenala. Jaký vztah? Vždyť spolu žádný nemají.

„Auroro,“ povzdechl si. Její pochybnosti si přečetl v těch překrásným uslzených očích. „Tak, co kdybychom… zvu tě na oběd. Bude to lepší začátek vztahu?“

Zadívala se na něj. „Marku, dnes ne. Dej mi prosím čas. Já… asi bych ti měla poděkovat.“ Při svých lovech zčervenala.

„Poděkovat?“ nechápal proč. Vždyť na tom, co udělal nebylo nic k děkování.

„Bylo to hezké. I když tě neznám… Bylo to hezké. A teď prosím jdi.“

Zadíval se do jejích zmatených očí. Musí jí dát čas. Vždyť ji bude nablízku. Bydlí v jejím domě. „Auroro, tak co když se sejdeme a dáme si naši první schůzku příští pátek v baru naproti. Řekněme v sedm?“

Přikývla a on odešel.

7.listopad

Další den se neviděli. Ten následující také ne, ale třetí den do sebe doslova vrazili u výtahu. Marek šel ven a Aurora potřebovala mluvit se správcem. Než si uvědomili, co dělají, ocitli se v jejím bytě. Nestačili dojít ani do ložnice. Pomilovali se v chodbičce na kulatém stole.

Když se oba konečně vrátili zpět do reality, hleděli na sebe stejně zmateně.

„Omlouvám se,“ zašeptal jí u spánku, než ji na něj políbil. Hned na to zmizel na pár vteřin v koupelně, a poté odešel.

Aurora se svezla ze stolu. Co se to z ní stalo? Došla ke dveřím, zamkla a hned na to ze sebe začala strhávat oblečení a zamířila do sprchy. Teprve tam si uvědomila, že zase zapomněla na ochranu. On naštěstí ne.

Vlezla si pod vlažnou vodu a nechala ji stékat po svém těle. Připadala si tak krásně a zároveň odporně. Že by přeci jen zdědila ze své matky víc než jen její krásu? Ale je zvláštní, že ten hlad necítí vůči nikomu jinému, než vůči Markovi. Jen on v ní probouzí tuto její stránku.

Když se znovu oblékla a vyrazila ven na kulturní den, jak ho pojmenovala, poprvé zažila ten zvláštní pocit, jako by ji někdo sledoval. Když zašla do galerie a muzea, pocit zmizel, ale když se procházela po zoologické… až ji v jednu chvíli zamrazilo. Každou chvíli se rozhlížela, ale kolem ní bylo jen spoustu rodin s dětmi.

Ten divný pocit jí neopouštěl, dokud nevešla do svého bytu. V noci o tom přemýšlela, ale brzy jí myšlenky sklouzly zpět k Markovi. A k tomu, co mezi nimi je. Ještě spolu neměli ani jedno rande, a už s ním dvakrát spala.

8.listopad

Ráno se probudila, oblékla se a šla otevřít okno. A v tu chvíli se opět dostavit ten pocit, že ji někdo sleduje. Sleduje a nemíní tím nic dobrého. Rychle okno zavřela a šla si sednou k počítači. Musela vymyslet, co bude dál dělat. Už strávila nic neděláním celý měsíc. A přišla na to, že i když má tolik peněz, něco jí chybí. Práce.

Do oka jí padla stránka zdejší zoologické zahrady. Byl tam inzerát, že hledají sekretářku, na poloviční úvazek do kanceláře. Včera to tam nebylo. Tak se rychle oblékla, nasnídala a vydala se zeptat na danou adresu.

Ale jakmile vyšla z domu, opět pocítila ten strach. Někdo ji sleduje. Rozhlédla se. Nikoho neviděla. Co se to s ní děje? Pomalu se vydala tam, kam potřebovala. A zalitovala, že její nové autíčko přijde až za tři týdny. Kdyby si tak nevymýšlela, už by ho mohla mít, ale nemohla odolat. Ta barva a vybavení, které jí nabízel ten prodejce. Krásně to zapadalo do jejích snů.

Snů, které jsou teď skutečností.

Tu práci získala. Řekli, že potřebují někoho velice rychle a nemohou čekat. Zavolal si ji hned ředitel.

„Slečno Bezběhová, jste slečna Aurora Bezběhová?“ začal hned, jak se za ženou, která ji se dovedla, zavřely dveře.

„Ano,“ souhlasila a začínalo jí docházet, co se děje. Před ředitelem na stole ležel darovací dokument, který nedávno podepsala.

„Proč si hledáte práci? Já… znal jsem muže, který vám odkázal svůj majetek, myslím, že říkal, že jste jeho…“ zarazil se.

„Dcera jeho neteře,“ dořekla za něj.

„Ano, ano. To je ono. Dcera neteře. Kvůli penězům tu asi nejste, že ne. Když uvážím na kolik je vystaven tento šek,“ ukázal na stůl před sebou.

„Vy jste ho znal?“ zeptala se.

„Ano, byl to můj přítel. Tedy pokud se to dá tak říct. Byl to samotář a mě chodil navštěvovat jen jednou do měsíce. Byl jsem za ním v nemocnici. Říkal mi o vás. A z toho, co teď vidím před sebou se nespletl… tím myslím na tom darovacím dokumentu.“

„Já… mohl byste mi o něm někdy něco říct? Je mi hrozně líto, že jsem ho nemohla poznat,“ přiznala.

Ředitel se usmál. „Povím vám o něm, ale nejdříve vy mi řekněte, proč si hledáte práci.“

Zhluboka se nadechla. „Nudím se. Byla jsem zvyklá pracovat. A vaše sekretářka říkala, že potřebujete pomoci jen s tříděním dokumentů a zaváděním nové evidence…“

Muž se zamračil. „Ano, už si vzpomínám. Quido říkal něco o tom, že jste se musela starat o matku. Prý vás stěží nechal dodělat střední školu.“

Aurora se zamračila. Nebylo jí příjemné, že o ní toho tolik věděl.

„Omlouvám se, ale nesmíte se na Quida zlobit, že mi to řekl. Nemyslel tím nic špatného… Tak, pokud máte pořád zájem, nechám vám sepsat smlouvu. A má sekretářka vám ukáže, co je třeba… Vadilo by vám hodně, kdyby jste tu zůstala už dnes?“

A tak se pustila do práce. I když tu měla být jen na poloviční úvazek, domů se dostala až kolem sedmé večer. Ale den si opravdu užila. A hlavně se jí celý den nevrátil ten nepříjemný pocit, jako by ji někdo sledoval.

Tedy až do chvíle, kdy se přiblížila k domu. „Už začínám být paranoidní,“ zamumlala si pro sebe, ale pocitu se nezbavila, dokud nezapadla do svého bytu a nezamkla se. Teprve tam se uvolnila.

9.listopad

Druhý den v deset byla opět v práci a vzpamatovávala se z cesty. Ten pocit nebezpečí sílil. Bylo to čím dál horší. Ale během dne se zase uklidnila. A když se dostala v pět domů, ucítila ho znovu. Těsně předtím, než zašla do domu. Rychle vyběhla schody, a když zabočila ke svým dveřím, narazila do mužského těla.

„Marku,“ vydechla si a objala ho.

Marek se zlobil. Ovládal ho hněv, jako už dlouho ne. Kam to Aurora poslední dva dny chodí? Ale když zaslechl její vyděšený hlas, na vše zapomněl. Vzal z jejích třesoucích se prstů klíče a odemkl její byt.

Jakmile se ocitli uvnitř, odhodila kabelku a políbila ho. Přitom pomalu mířila do ložnice. Potřebovala ho. U něj se cítila v bezpečí, a hlavně zahnal ten hrozný pocit.

Nemluvili, jen si užívali společné radosti. Tentokrát to bylo jiné. Cítili to oba.

„Auroro? Co se stalo?“ zašeptal Marek, když se vrátil z koupelny a vzal ji do náručí.

„Já nevím, opravdu nevím… Už pár dnů… někdo mě sleduje… asi… myslím, že mě někdo sleduje…“

Zamračil se a zvedl, aby jí viděl do tváře. „Proč jsi mi to neřekla?“

Proč mu to vlastně neřekla? „Nevím. Myslela jsem si, že si jen vymýšlím. Ale dnes… ten pocit je čím dál horší.“

Znovu se zamračil. „Auroro, napadá tě někdo, kdokoliv…“

Zamyslela se. A náhle se posadila. „Filipův bratr, Herbert. To jsou ti bratři, co vlastní ten bar naproti… Herbert, mám z něj divný pocit. A jednou mě varoval… ať… ať si dávám pozor.“

Tohle se mu nelíbilo. A v tom si uvědomil, že se mu toho v posledních dvou dnech nelíbilo víc. „Kam chodíš?“

Zarazilo ji, jakým hlasem to pronesl. „Do práce… pomáhám v kanceláři zoologické zahrady.“

„Do práce? Promiň, ale poslední dva dny jsem toho moc nenaspal. Myslím jen na tebe, a když jsem nevěděl, kde jsi… nemám na to právo… vždyť jsme se ještě ani nedopracovali k první schůzce.“

Aurora jako by vystřízlivěla. Už to udělala zase. Znovu se s ním vyspala. „Jdi!“ vyhrkla.

Zadíval se na ni a poslech. Pomalu se oblékl, ale než odešel, ještě se na ni otočil. „Dám si na toho Herberta pozor. A omlouvám se, za to, co tu s tebou dělám. Vím, že to nechceš… Platí to v pátek v sedm?“

Přikývla.

 

ČÁST DRUHÁ

10.říjen

Justýna nervózně přešlapovala před domek, kde si našla nový byt. Ale teď si tím nebyla tak jistá. Starý majitel zemřel a jeho dědička, nějaká vzdálená příbuzná se klidně mohla rozmyslet a holku z dětského domova sem nemusí přijmout. Nebylo by to poprvé, co by se jí něco podobného stalo.

Povzdechla si. Tolik se na nový byt těšila. Už nemohla déle zůstávat v domově. Normálně tam mohli zůstávat do osmnácti, ale jí povolili pobyt ještě o dva roky delší. Dokud nedodělá školu. Musela však pomáhat a trochu se zapojit do práce. To jí nevadilo. Alespoň jí to pomohlo připravit se na to, až bude mít svůj vlastní byt. A také si něco přivydělala.

K domu se blížilo auto. Zpozorněla však až když zaparkovalo před vchodem. A z něj vystoupila žena o něco starší než ona a právník, se kterým už mluvila.

Muž se k ní ihned otočil a usmál se. „Dobrý den, slečno Karská, doufám, že nečekáte moc dlouho. Rád bych vám představil novou majitelku domu. Slečna Aurora Bezběhová. Zdrželi jsme se, ale myslím, že se můžeme pustit do podepisování smlouvy. Jak jste se domluvila s mým zesnulým klientem, bude vám k dispozici čtvrtý byt v patnáctém patře. Co se týče nájemného a dalších podmínek, ještě jednou je prostudujeme, ale ubezpečuji vás, že je vše tak, jak bylo domluveno.“

Justýna si oddechla. Tolik se bála, že by o ten byt mohla přijít. A to by byl problém. Kde jinde by mohla bydlet? Kde by narychlo sehnala něco jiného, a hlavně pro ni finančně dostupného? Nabídka, kterou jí udělal ten starý pán ji ohromila. Nečekala tak nízké nájemné.

5.květen

„Ale, děvenko. Vždyť vidíte, že je to jen malý byteček. Je tu koupelna, kuchyň a jedna místnost. Když mi volala ředitelka domova, že sháníte byt, řekl jsem si, že to pro vás bude jako stvořené. Také se zmínila, že se nastěhujete až po dokončení školy. To bude za pět měsíců, že?“

Přikývla. „Já, nestihla jsem dodělat ročník, takže musím maturovat až v říjnu.“

„Takže necháme připravit smlouvu a až dokončíte školu, přijdete si ji podepsat. Nastěhovat se můžete hned ten den. Než k tomu dojde, nechám ho zkontrolovat.“

10.říjen

Ale to bylo tehdy. Popravdě ten starý pán jí chyběl, i když se s ním viděla jen dvakrát. Oblíbila si ho. Byl na ni hodný.

„Slečno Bezběhová, chtěla jsem vám poděkovat, že má dohoda pořád platí,“ otočila se na novou majitelku.

Aurora se na ni usmála. „Když jsem tento dům zdědila, můj strýc si dal podmínku, že mám dodržel jeho sliby. A i kdyby ne, nevím, proč bych vám vaši smlouvu rušila, i když musím říct, že mě překvapilo, jakou čekací dobu vám umožnil… Ale pojďme se podívat do bytu. Myslím, že budete překvapená.“

Aurora byla také překvapená, když jí právník v autě seznamoval s podmínkami poslední z pěti smluv, které měl připravené.

„Ten byt přislíbil před půl rokem mladé dívce, která celý život prožila v domově, který finančně podporoval. Když mu tehdy zavolala jeho ředitelka a poprosila ho o byt pro jednu její dívku, překvapilo ho to. To udělala poprvé. Ale ihned souhlasil.“

To už Auroru nepřekvapilo. Tolik toho muže obdivovala, a to ho přitom vůbec nepoznala. „On podporoval dětský domov? O tom jste se nikdy nezmínil.“

Právník se zamračil. Jeho klient o tom nerad někde mluvil. „Podporoval tento dětský domov, několikrát přispěl zoologické zahradě, a přispíval do několika neziskových organizací.“

„Proč jste mi to neřekl?“

Právník pokrčil rameny. Nějak mu to nepřišlo na mysl.

„Pokračují tyto příspěvky i teď?“ zeptala se.

„Ne, už několik měsíců ne.“

„Tak pověřte mého finančního poradce, ať vyhledá všechny organizace, do kterých strýc přispíval. A ať se postará, aby i nadále tyto organizace dostávaly dary.“

Muž se zasmál. „Omlouvám se, slečno. Ale máte s mým klientem tak podobnou povahu. Postarám se o to a zastavím se za vámi. Teď však k té dívce. Když se před půl rokem domluvili a jemu pak začalo být jasné, že umírá, nechal její byt trochu upravit… Ne tak honosně jako váš, ale řekl, že když už má ta dívka mít první byt, až ať se v něm cítí dobře.“

V tu chvíli přijeli před dům a ona se nemohla dočkat, co strýc s novým bytem pro novou podnájemnici udělal.

Vyjeli výtahem až nahoru, kde právník podal Justýně klíče. „Je to váš byt, tedy bude, hned jak podepíšete nájemní smlouvu.“ Přitom se pousmál.

 Justýna celá rozechvělá odemkla a vkročila dovnitř. A vyrazilo jí to dech. To nebyl ten byt, který viděla před měsíci. Bylo tu vymalováno. Celá ohromená vešla a nakoukla do koupelny.

„Ale to… to, co se…“ koktala.

Aurora se těsně za ní zasmála. Když poprvé vešla do svého bytu, musela vypadat přesně jako tato dívka. Stejně ohromená. Otočila se na právníka. „Také dotazník?“

Ten se zasmál. „Tak trochu.“

Justýna je však nevnímala. Prošla chodbičkou, kde přibyla vestavěná skříň a nakoukla do obývacího pokoje, kde kdysi byl jen starý gauč, stůl a postel. Ještě že neměla čas začít si shánět nábytek, blesklo jí hlavou. Místnost byla rozdělená přepážkou na obývací a spací část.

V obývací bylo několik nízkých skříní, nová sedací souprava, pracovní stůl se židlí. A televize. Ve spací části zahlédla roh postele. Vešla tedy do místnosti a nakoukla za přepážku. Byla tu nová postel. Noční stolek a další vestavěná skříň.

Ohromeně vyšla zpět na chodbu a zadívala se na právníka a majitelku domu. „Co to má znamenat? Já si něco takového nemohu dovolit.“

„Když si můj klient uvědomil, že umírá, vzpomněl si na vás. Věděl, že už se nedožije chvíle, kdy to tu uvidíte, ale mám vám vyřídit, ať si svůj první byt užijete. Máte to brát jako poslední radost umírajícího muže.“

Justýna nechápavě přikývla a došla do poslední místnosti, kterou ještě neviděla. Do kuchyně, která byla také zcela nová. Došla až k jídelnímu stolu a ztěžka dopadla na židli.

„Tak už zbývá jen podpis na smlouvě,“ řekl právník a podal dívce pero a připravil daný papír.

Justýna podepsala, aniž si to uvědomila. Teprve, když se s ní právník začal loučit, zvedla hlavu. „To je můj byt? A nájemné je… vždyť jsem si tu smlouvu ani nepřečetla.“

„To nic, jak jsem řekl, je to naprosto ta samá, kterou jsem vám před měsíci poslal. A se kterou jste souhlasila. Na shledanou,“ a odešel.

Aurora pozorovala svou novou nájemnici a přemýšlela zda také vypadala takto, když se dozvěděla o závěti.

„Pokud budete potřebovat s něčím pomoct, správce bydlí o patro níž, ve čtrnáctém, v bytě číslo jedna, tedy 14-1. Je to pán v důchodu, takže vám asi nepomůže vynést nic těžkého, ale pověří některého ze svých synů. Já bydlím v prvním patře v bytě číslo jedna. Ale teď vás nechám, ať se pořádně seznámíte se svým novým bytem… Pokud vás to uklidní, můj strýc mi připravil podobné překvapení.“ Nato odešla.

Justýna si teprve v tu chvíli uvědomila, že se nechovala moc společensky. Ale doufala, že jí to její bytná odpustí. Ještě stále se nevzpamatovala ze šoku. Toto byl byt, o jakém si netroufala ani snít. Byl prostě překrásný.

Zvedla se a znovu si začala procházet pokoje. Teprve po pár minutách si uvědomila, že přehlédla jedny dveře za rohem chodby. Otevřela je a strnula. Další toaleta. Jedna stála v koupelně, ale tady byla další.

Rozesmála se až jí tekly slzy. To jí v domově vždy chybělo. Tam by za něco takového dala cokoliv, ale tady? Vždyť tu bude bydlet sama. K čemu jí budou dvě?

„Děkuji,“ zašeptala a myslela přitom na muže, který jí toto všechno dal.

Ještě hodinu procházela a prohlížela každý kout, každou skříň. Jako by to všechno byl jen sen. Pak si uvědomila, že v domově slíbila, že si ještě dnes odnese věci. Podívala se na hodiny. To už uběhlo tolik času? Vyběhla z bytu, teprve když přijel výtah si uvědomila, že nezamkla.

Zamračila se, kam dala klíče? Snad je nenechala uvnitř? Ne, oddychla si, když je nahmatala v kapse kalhot. Zamkla a vydala se na autobus, aby se co nejdříve dostala do domova.

Když konečně stanula před jeho dveřmi, zarazila se. Tady strávila posledních patnáct let svého života. Vlastně celý svůj život, na který si pamatovala. Nikdy si ji z domova nikdo nevzal. Netušila proč. Jako malá toužila, aby ji někdo adoptovat, ale to se nikdy nestalo.

Ale už ji to nemrzelo. Ale nemrzelo ji ani to, že odtud odchází. Kdyby to pro ni byl opravdový domov, tak by teď byla smutná. To však nebyla. Byla nadšená. Tak šťastná. Předevčírem odmaturovala. Za týden měla nastoupit recepční v restauraci, kde si během studia přivydělávala.

Pousmála se. Její nový byt je od její práce vzdálený jen pět minut pěšky. Z dětského domova jí to trvalo půl hodiny, když nechtěla jen autobusem. Ale zase na druhou stranu, školu měla doslova za rohem.

Vešla dovnitř a zamířila rovnou do kanceláře ředitelky. Zaklepala.

„Dále,“ ozvalo se zpoza dveří.

„Dobrý den, nerada vás ruším, ale chci se rozloučit. S dětmi jsem se rozloučila už včera…“

„Týno, slyšela jsem, že jste si tu upořádali večírek… Nemrač se. Tentokrát to nevadí. Vím, že dětem budeš chybět.“

Justýna se posadila a zadívala se na ženu, která jako jediná byla v jejím životě celou tu dobu, co tu žila. „Byla jsem v novém bytě… Věděla jste, co s ním udělal?“

Stará žena se usmála. „Ano, věděla jsem o tom. Byla jsem tam a pomáhala jsem vybírat kachličky do koupelny. Ten starý morous ti chtěl udělat radost. Než šel do nemocnice, říkal, že je to jeho poslední radost.“

„Já… nevím, co říct…“

„Nemusíš říkat nic, jen na sebe dávej pozor. Za všechny ty roky, co to tu vedu, tu nikdo nebyl tak dlouho jako ty. Proto jsem ti dovolila, abys zde zůstala až do skočení školy. Vím, že sis jako malá přála, abys měla nové rodiče…

Dívka ji zarazila. „To bylo kdysi… teď už mě to netrápí. Ale proč jsem tady. Chtěla jsem vám poděkovat. Moc poděkovat. Za všechno, co jste pro mě udělala. Pokusím se sem chodit co nejčastěji…“

„To nemusíš. Začni nový život. Takový, o jakém si vždy snila. Občas se zastav, ale dívej se dopředu,“ takhle mile s ní nikdy nemluvila uvědomila si Justýna.

Vyšla pomalu z kanceláře, prošla všechny místnosti, rozhlížela se, ale když poté s dvěma kufry a batohem odcházela, cítila se dobře. Nic jí netížilo. Zasmála se. Tedy snad až na ty dva nadité kufry.

Když se po hodině konečně dovlekla před dům, kde se nacházel její nový byt, byla na pokraji sil. Asi si měla jet pro kufry nadvakrát. Oba byli ty největší, jaké kdy viděla. Nikdy by si je sama nekoupila. Dostala je jako dárek od dětí. Prý se na ně složili, společně s vychovatelkami.

Ale na druhou stranu to bylo smutné, celý její život se vešel do dvou kufrů a batohu. Zakabonila se. Hned vzápětí se jí na tváři objevil úsměv. To byl její starý život. Nový je před ní. „Ano, přede mnou, jen, co se mi podaří odtáhnout ty kufry po schodech k výtahu,“ posteskla si.

„Dobrý den,“ ozvalo se náhle za ní. Otočila se a viděla přicházet starší pár.

„Dobrý den,“ odpověděla.

„Vy jste určitě naše nová sousedka. Ta z posledního patra. Viděla jsem vás s manželem… Ale vůbec jsem se nepředstavila…“

„Ale no tak, drahá. Nech tu dívku. Nevidíš, že se snaží nějak dostat ty kufry nahoru?“ ozval se muž.

„My vám pomůžeme, tak staří ještě nejsme, že drahý,“ otočila se usměvavá žena na manžela. Ten přikývl.

Justýna se cítila nesvá, když si od ní vzali jeden kufr a pomalu ho povytahovali po schodech nahoru. Za okamžik je však následovala s tím druhým.

„Tak a máte to tu. Dám vám to do výtahu, ať můžete jet. My počkáme, až se výtah vrátí,“ pokračovala žena.

„To ne. Moc vám děkuji, ale jeďte první. Jsem Justýna Karská,“ představila se opožděně.

Manželé se na ni usmáli. „My jsme Nesvadbovi. Bydlíme v sedmém patře, byt 7-2. Někdy se u nás zastavte,“ začala paní Nesvadbová.

„Ale drahá,“ zarazil jí její manžel, „vždyť se teprve stěhuje. Dej jí čas se trochu rozkoukat.“ Nato vtáhl ženu do výtahu a odjeli do svého patra.

Justýna se usmála. Tady se jí bude líbit. Doufala, že tu bude mít víc tak příjemných sousedů. Alespoň si nebude připadat tak sama. „Sama?“ vždyť to ji ještě ani nenapadlo. Celý život kolem ní bylo nejméně třicet dalších. Tady bude bydlet sama, a i když se na to moc těšila, asi to nebude lehké.

Slíbila si, že se u těch milých manželů někdy zataví.

Ale to už se jí vrátil výtah a ona vyjela i s objemnými kufry ke svému bytu. Když odemykala, uslyšela kroky na schodech. Otočila se.

„Dobrý den, tak už jste tady. Bohužel jsem vás nestihl, když jste tu byla podepisovat smlouvu. Jsem zdejší správce…“

„Dobrý den,“ pozdravila ohromená Justýna. Když se ráno dozvěděla, že tu dělá správce důchodce, představovala si ho zcela jinak. Rozhodně pravý opak toho muže, který tu před ní stál. Z něj doslova sršela energie.

„No, tak proč jsem tady. Vidím, že klíč od bytu už máte, ale já vám dám i zbytek.“ Sáhl do kapsy u košile a vyndal hrst klíčů. Přišel až k ní a začal jí jeden po druhém podávat se slovy: „U každého máte lístek, k čemu je, ale… tento je od hlavního vchodu od hlavního zámku, ten druhý od bezpečnostního zámku… na noc se zamykají oba dva. Takže pokud přijdete domů déle než v deset večer, chtěl bych vás požádat, abyste zamkla oba.“

Justýna přikývla.

„Tak a tady je klíč od sklepa. K vašemu bytu je přidělena jen malá kóje. A tady je klíč od jejího zámku. Až se tam budete chtít jít podívat, zaklepejte na mě… A ten poslední je od bezpečnostního zámku na vašich dveřích. Včera jsem ho nezamkl. No, a to by mělo být vše.“

Justýna hleděla na hromádku klíčů ve své ruce. „Děkuji,“ poděkovala, ale to už muž sbíhal s neuvěřitelným elánem po schodech dolů. „Omlouvám se, ale pálí se mi svačina,“ zavolal na ni.

Zasmála se a zašla do bytu. „Tak jsem doma.“ A byla hrozně šťastná. „Tak co teď?“ zeptala se sebe sama.

Ale odpověď dostala zcela nečekanou. Zakručelo jí v břiše. Vždyť úplně zapomněla na jídlo. Postavila kufry tak, aby jí nepřekážely, z batohu si vytáhla kabelku a nákupní tašku. Už z předešlé prohlídky věděla, že má zapnutou ledničku i mrazák a ve skříňkách je základní nádobí, příbory a několik hrnců.

Vyrazila na svůj úplně první nákup pro svůj úplně nový byt.

Vrátila se za hodinu s peněženkou o něco lehčí a s trochu těžší taškou. Vlastně se dvěma. Neodolala a nakoupila si i mražené věci, na to si však musela opatřit chladící tašku.

Nejdříve celý nákup uložila, poté se dala do vaření. A s chutí se pustila do jídla. Tolik jí jídlo ještě nikdy nechutnalo. Ale to je určitě tím, že ještě nikdy nejedla ve svém bytě. Jídlo, které si uvařila ve svém hrnci a na svých kamnech.

Hned poté na ni padla taková únava, že vybalování odložila na jindy a šla použít tu krásnou vanu, která v jejím bytě byla. Než však zašla do koupelny, zadívala se na hlavní dveře a vrátila se pro klíče. Oba zámky zamkla a zasunula řetízek.

Pak ji už nic nemohlo odradit od toho, aby použila svou krásnou koupelnu. Jakmile se v ní ocitla, vzpomněla si, co řekla ředitelka domova. To ona vybírala obložení. A bylo krásné. Netušila, že mají společný vkus. Nebo, že by ji tak dobře znala?

Zandala špunt, pustila vodu a začala se svlékat. Oblečení si pečlivě položila na pračku. Rozesmála se. „Copak já vím, jak se pere?“ To nikdy nedělala, ale byla si jistá, že tu někde zahlédla návod. „Tady je,“ zašeptala, když se otočila k umyvadlu, pod kterým byla pootevřená skříňka. Otevřela ji. Hned vedle návodu ležely čtyři bílé ručníky. Jeden vyndala a položila ho na okraj vany. Hned poté se do ní ponořila.

Byla to krása. V domově se často do vany nedostala. Za poslední roky skoro vůbec ne. Používala jen sprchový kout. Opřela se o okraj a relaxovala.

11.listopad

Justýna se probudila. Bylo sedm ráno, do práce musí až na devátou, tak zůstala ležet a užívala si pohodlí měkké postele. A pořád nemohla uvěřit, že je to už měsíc, co se v ní probudila poprvé. Měsíc si užívala nový život.

Zamračila se. Domov jí tak trochu chyběl. Nebo spíš to dění v něm. Tady byla sama, ale včera si slíbila, že dnes večer půjde do baru naproti přes ulici. Zaslouží si trochu se pobavit.

Za ty týdny už byla na návštěvě u deseti sousedů, tedy převážně u starších lidí, kteří ji pozvali na čas, na oběd. Všichni byli hrozně milí a ona si je oblíbila. Jednou pozvala na oběd správce a jeho manželku. Na ten den ráda vzpomínala. Správce ji zahrnul tolika informacemi, že si musela vzít papír a napsat si to.

A nová práce ji bavila, hlavně proto, že už skoro vůbec nemusela roznášet. Jen po dva dny, když potřebovali pomoct. Ale jinak byla stále jen za pultem a měla na starost zasedací pořádek. Když tam poprvé přišla, nastal jen jeden problém. Majitelka se jí omluvila, že ji na to neupozornila dřív, ale požadovala po ní, aby si pořídila několik kostýmů.

17. říjen

„Justýno, úplně mi to vypadlo z hlavy. Promiň. Zajdi si do toho obchodu za rohem a jeden kostým si kup. Normálně otevírají až v deset, ale prodává tam má kamarádka. Už tam je a můžeš přijít.“

Justýna se nadechla. Moc dobře věděla, jaký obchod má žena namysli, ale na ceny v něm ona neměla. A nevěděla, jak to říct.

„Co se týče peněz, s tím si nedělej starosti. Jde o pracovní uniformu, takže to jde na můj účet. Teď si pořiď jen jeden, ale odpoledne tam s tebou půjdu a koupíš si ještě čtyři. Určitě si vybereš,“ hned na to odběhla pryč.

A zanechala překvapenou Justýnu stát ve vstupní hale. Podívala se na hodinky. Je osm třicet, má půl hodiny. To by mohlo stačit. Rychle si pospíšila do značkového butiku, kam byla poslána.

11.listopad

Ještě dnes je jí špatně, když si vybaví ceny těch věcí, ale dnes má ve skříni pět kostýmů, pět barev. A od každého sukni i kalhoty. A k tomu deset halenek a několik šátků. Sama by si to nikdy nekoupila, ale její zaměstnavatelka na tom trvala.

Když ten den přinesla všechno domů, zapomněla na večeři a šla si vše znovu vyzkoušet před zrcadlo. Nemohla uvěřit, že vlastní něco takového. Bylo to zcela něco jiného než její omezený šatník. Jediný problém byl s botami. Jediné lodičky, které měla byly černé a ty ke dvěma světlým kostýmům nešli. Proto se druhý den vydala znovu nakoupit.

Po dlouhém chození se jí podařilo sehnat béžové lodičky na přijatelném podpatku za přijatelnou cenu. Měla z toho radost.

Nedalo jí to a vstala z postele. „Skočím nakoupit,“ zamumlala si pro sebe. To se jí v poslední době stávalo často. Celý její život kolem ní někdo byl a ona si zvykla mluvit, tady byla sama, ale odnaučit se to se jí nepovedlo.

Když o dvacet minut později vycházela z bytu, narazila na chodbě na svého souseda.

„Dobrý den, Marku,“ pozdravila.

„Dobrý den,“ odpověděl a zmizel ve svém bytě.

4.listopad

To se mu nepodobalo. Ale také se mu nepodobalo, aby vypadal tak unaveně. Pousmála se. Marek se sem nastěhoval před týdnem. Byl milý. Potkala ho den poté, co obsadil byt vedle ní. Myla tehdy nádobí, a když vypustila vodu, byla neopatrná a shodila si do odpadu zlatý náramek. Dostala ho v domově k osmnáctinám.

Pokoušela se ho všemožně dostat ven. Viděla ho, ale nešlo to. Proto se vydala za správcem. Ale nebyl doma. Když se smutně vracela zpět, zrovna vycházel ze svého bytu.

„Dobrý den, vy asi budete má sousedka. Jsem Marek… copak tak smutně?“ zeptal se tehdy.

„Dobrý den, já jsem Justýna…“ zadívala se na něj. „Nevíte náhodou, jak dostat náramek z odpadu ve dřezu?“ zeptala se ho spíše v žertu.

A on se na ni zcela vážně podíval. „Mohu to zkusit, tedy pokud mi to dovolíte.“ A opravdu, za deset minut měla náramek zpět. O té doby si ho už nikdy ke dřezu nevzala.

9.listopad

Marek jí toho o sobě moc neřekl, zato správce o něm mluvil pořád. Byl bývalý voják, budoucí policista. Ale tu nejzajímavější věc o něm se dozvěděla zcela náhodou, když se před dvěma dny večer vracela z práce. Vycházel z bytu její domácí.

Teprve tehdy si opravdu oddychla. Když chodil s bytnou, nehrozilo, že by se pokoušel i o ni. Z toho měla trochu strach. Nebyla si vůbec jistá, jak se k muži jako on chovat. Jak ho odmítnout.

11.listopad

Cestou do obchodu se zamyslela nad tím, zda by neměla přehodnotit svůj slib, který si dala. Když jí bylo dvanáct, dozvěděla se, proč skončila v domově. Její matka ji nechtěla, o otci nemohlo být ani řeč. Byla jen nehoda. A v tu dobu se v ní něco zlomilo. Zapřísáhla se, že ona nikdy nedovolí, aby se jí do života zapletl muž. A zatím jí to žádný problém nedělalo. Neměla o muže zájem. „Nebudu na tom nic měnit,“ zašeptala si pro sebe.

Rychle si nakoupila v malém pekařství v ulici a vrátila se do bytu. Nasnídala se, převlékla a vyrazila do práce. Den jako každý jiný, za poslední týdny. Nebo to tak alespoň vypadalo.

 

ČÁST TŘETÍ

11.listopad

Aurora stála před svou skříní a přemýšlela, co si má na sebe vzít. „Vždyť je to směšné,“ zasmála se. Vytáhla svou fialovou halenku a nové dříny. Je půl sedmé, tak akorát, aby se připravila. Ale byla tak nervózní. Proč?

Protože to bylo její první rande v životě. Rozesmála se. První rande, ale se svým partnerem už spala několikrát. Netušila, jak se má chovat, ale na druhou stranu, zatím žádné problémy neměli. Však spolu také nemluvili. Nejdelší rozhovor měli před dvěma dny, kdy mu se mu svěřila se svým pocitem, že ji někdo sleduje.

Tolik se těšila, že ho zase uvidí. Od toho večera u ní se jí vyhýbal. Nebo na sebe prostě nenarazili. Spíš se však přikláněla k první variantě. Potom, co ho vyhodila by se nebylo čemu divit. Proč to vlastně udělala? Tenkrát šla do ložnice sama. Sama je vedla. Sama to chtěla. Udělala by cokoliv, aby zaplašila ten hrůzostrašný pocit.

Přesně za dvacet minut vycházela z bytu. A před výtahem spatřila svou nájemnici z posledního patra. „Dobrý večer.“

Justýna se otočila. Byla tak zabraná do svých úvah, že si bytné ani nevšimla. „Dobrý večer,“ také pozdravila. V tu chvíli dojel výtah a z něj vystoupil Marek.

Celý den se nemohl dočkat večera. Už Auroru dva dny neviděl, a že mu to dalo práci se jí vyhýbat. Jak slíbil, celé dva dny nenápadně sledoval Herberta. Ale nebyl z toho moudřejší než na začátku. Něco nebylo v pořádku, ale už se s Aurorou dohodl, že se sejdou v baru.

Celý nedočkavý otevřel dveře výtahu a stanul tváří v tvář své sousedce. „Dobrý večer, Justýno. Dnes jdete z práce nějak pozdě,“ usmál se na ni a podržel jí dveře, aby mohla nastoupit, když on vystoupil. „Děkuji, dobře se bavte,“ odpověděla, než se dveře zavřely.

A on uviděl zaraženou Auroru. „Ahoj, lásko, tak jdeme?“

Aurora mlčky poslouchala rozhovor svého milence a své nájemnice. A cítila… žárlila. Tohle musí být žárlivost. Ona na něj žárlí. Tak v tu chvíli si byla jistá, že není po matce. Zvláštní, že si na ni vzpomněla. Už měsíc ji neviděla, ani o ní neslyšela. A vůbec jí to nechybělo.

V tom si uvědomila, že na ni promluvil. A jak ji nazval. Lásko? „Ty se s ní znáš?“ sama se zalekla tónu svého hlasu.

Zasmál se. Ona žárlí. „Ale, lásko, samozřejmě, že ji znám. Vždyť mám byt vedle ní. Ale nech toho… jediná žena, o kterou mám zájem, jsi ty.“ Objal ji a políbil. Hned však udělal krok zpět.

Zaklel. V její přítomnosti do dělal nějak často, uvědomil si. „Omlouvám se, ale kdybych tě objal, na večeři bychom se asi nedostali. A já ti dnes slíbil schůzku. Opravdovou schůzku. Tak jdeme?“ Zamířil ke schodům a Aurora ho pomalu následovala.

Jakmile vyšla ven, opět se objevil ten pocit, ale nechtěla mu to říkat. Tento večer si nenechá nikým zkazit. Popoběhla a vzala ho za ruku. Teď se cítila v bezpečí.

Ruku v ruce vstoupily do restaurace. „Myslel jsem, že to tu bude lepší než v baru,“ zašeptal Auroře do ucha a cítil, jak se přitom zachvěla. Nenápadně ji políbil na krk těsně pod uchem. „No tak, jdeme.“

Aurora se vzpamatovala až u stolu. „Tohle už nedělej. Nevím si s tím rady. Vždy jsem z toho…“ zčervenala.

Pousmál se. Ano, toho si všiml. A úmyslně toho využil. Chtěl vybrat správný stůl. V poloprázdné místnosti měl spoustu možností, ale on chtěl tam, odkud uvidí do barové části. Musel si něco ověřit. Herbert tam byl. Hrál kulečník.

„Dobrý večer, slečno Auroro. Už jste tu dlouho nebyla. A jak vidím, dnes tu nejste sama,“ ozvalo se nad nimi.

Marek se zamračil. Aurora usmála, ale vzápětí jí projela ledová vlna, která ji na pár vteřin doslova ochromila. A jejímu partnerovi do neušlo. Zadíval se do baru a střetl se s Herbertovým pohledem. Rychle položil svou ruku přes její.

„Dobrý večer, jsem Marek. A vy jistě budete…“

„Filip,“ přerušil ho majitel, který se pořád usmíval. „Říkejte mi Filip. Pokud jste přítel slečny Aurory, jste i můj.“

Markovi se napnuly všechny smysli. Ale hned to zase pominulo. Zadíval se na Auroru, která se pomalu uklidňovala.

„Rádi bychom si tu dali večeři, slyšel jsem, že tu výborně vaříte.“

„Ano, to se říká. Hned vám donesu jídelní lístek. Nabídl bych vám i víno na účet podniku, ale vím, že Aurora alkohol nepije… Takže vám doporučuji stoprocentní džus. Tentokrát mám banánový,“ otočil se k Auroře.

Usmála se na něj, ale hned sklouzla s nejistým pohledem k Markovi.

„Dáme si ten,“ odpověděl Marek a majitel odešel.

„Tak první věc, kterou jsem se o tobě dnes dozvěděl je, že nepiješ alkohol.“ Mluvil klidně.

Zasmála se. „Ne. Nikdy… já… souvisíte s mým dětstvím…“

„A povíš mi o tom něco? Tedy hned jak nám donesou lístek,“ zašeptal jí do ucha, ale v půlce si všiml, že se k nim Filip vrací s lístky.

Oba se do nich začetli a Filip čekal. Během té doby přinesla servírka velký skleněný džbán s džusem a dvě skleničky.

„Já si dám zeleninový salát s kuřecím masem a dresingem navíc, prosím,“ začala Aurora.

Marek ještě jednou rychle projel nabídku. „Já bych si dal tři druhy grilovaného masa s hranolky,“ otočil se na Auroru, „bude ti vadit, když si dám pivo?“

Zavrtěla hlavou a usmála se. Proč by jí to mělo vadit? Ale potěšilo ji, že se ptá.

„Takže jedno pivo,“ zapsal si.

„Já bych si dala ještě jednu porci hranolků,“ ozvala se Aurora.

„Doufám, že si dnešní večer užijete,“ popřál jim Filip, když odcházel s jejich objednávkou.

Marek se zasmál, až když majitel odešel. „Kam to všechno jídlo dáš?“

„Kam asi. Když jsi začal o těch hranolkách, neodolala jsem.“

„Tak se omlouvám,“ jeho hlas byl něžný a jí se to tak líbilo.

„Nech toho… tak dnešní večer si budeme povídat? To je dobře, protože, když mi dnes došlo, že nejdelší rozhovor jsme vedli před dvěma dny u mě v…“ zčervenala.

Usmál se a dořekl to za ni. „U tebe v posteli,“ skoro šeptal. Nechtěl, aby to někdo zaslechl. Hrozně se mu líbilo, jak se červenala. Bylo to krásné. Ona byla krásná. A pořád nechápal, že je s ním.

„Tak začni. Proč nepiješ alkohol?“

A ona se dala do vyprávění. Jak její matka střídala muže po měsících, občas se za ně i vdala, ale spíše k tomu ani nebyl čas. Jak byla často opilá a… tady se zarazila.

Marek poslouchal. Takové dětství si u ní nepředstavoval. „Co dělala, když byla často opilá?“ zeptal se opatrně. Pochopil, že v tom je hlavní problém jejího dětství.

„Ona… nevadilo jí, že…“ nedokázala o tom mluvit, byla ještě dítě a nedocházel jí význam těch návštěv doma. Později, když pochopila, se na to snažila zapomenout. Nikdy o tom nemluvila. Ale tohle byl Marek.

„Spala s nimi. Ne s jedním. S více. Jen tak.“

Řekla to skoro neslyšně. Styděla se za to. To poznal a začalo mu docházet i něco jiného. „Auroro, ty nejsi jako ona. To, co jsme dělali spolu… nesrovnávej to s tím, co dělala ona… Kolik ti bylo?“ Jeho hlas byl tak klidný, milý.

„Dělala to tak vždy. Ani nevěděla, kdo je můj otec. Vždy mě poslala spát a pozvala si své přátele. Nevadilo jí, že to slyším. A když jsem byla starší…“

Všiml si, jak se zachvěla. A zaklel. Už zase. „Co se dělo?“ zeptal se opatrně. Věděl, že ji nemohla přizvat. Vždyť byl její první, ale na druhou stranu, sex šlo provozovat různými způsoby.

Zadívala se mu do očí a vypověděla zbytek. „Nechápala, proč jsem nikdy s nikým nechodila, ona v mém věku už prý měla několik kluků. Bylo mi čtrnáct. Čtrnáct, když se mě zeptala, jestli se nechci také zapojit.“

Znovu zaklel. A pohladil ji po tváři. „Byl tam tehdy její současný partner. Neměla jsem ho ráda. Byl to takový hospodský povaleč. Rád pil… Ale když to slyšel… Vynadal jí. Poslal mě do mého pokoje a strašně se s ní pohádal. A ještě ten den o nás odešel… A pak přišel další a další. Všichni byli… běhal mi z nich mráz po zádech, ale žádný z nich si mě nevšímal.“

Chtěl ji obejmout, ale v tu chvíli jim donesli jídlo, do kterého se oba pustili.

Marek se musel uklidnit. Co to je za ženu, že byla schopná své dceři udělat něco takového? Ještě že ti muži měli… co měli? Aurora byla krásná, kouzelná a přitahovala ho tak moc, že to ještě nikdy nezažil. Ale teď je dospělá, tehdy byla dítě.

„Auroro, kdy si od matky odešla?“ zeptal se během jídla.

„Před měsícem. V den, kdy jsem se dozvěděla, že mi její strýc odkázal svůj majetek,“ odpověděla, ale poté se opět pustila do jídla.

Potřebovala čas na přemýšlení. Nikdy nikomu nic z toho neřekla. Nikdy nikomu neřekla, že ti muži, kteří se po boku její matky střídali, byli sice opilci a lenoši, ale k ní se chovali slušně. Musela je sice obskakovat, vařit ji, prát, ale nikdy si k ní žádný z nich nic nedovolil.

 

Mezitím seděl na barové stoličce a rozhlížel se po místnosti další voják. Další bývalý voják. Dnes odešel po sedmi letech. V osmnácti narukoval, protože věděl, že jinak skončí ve vězení jako otec. A to nechtěl. Teď je mu pětadvacet a už má ježdění po světě dost.

Už mu takový život nestačil. Dávno se přestal bát, že by mohl následovat svého otce za mříže. On takový nebyl. A život vojáka ho už unavoval. Potřeboval změnu. A tak před měsícem požádal o ukončení služby. A dnes. Dnes konečně naposledy prošel kasární branou. A zamířil rovnou do baru. Do prvního slušnějšího, na který narazil.

Nikdy tady nebyl, ale ve chvíli, kdy si objednal jeden z míchaných koktejlů, slíbil si, že sem bude chodit často. A co zaslechl, měli tu i dobrá jídla. Ale on dnes hlad neměl. Potřeboval se jen opít. Jako voják si to dovolit nemohl. Nebo jen výjimečně. Dnešní noc si o to však říkala.

 Ukončil jednu etapu svého života a teď ho čeká další. Tentokrát však to bude mít jednoduší. Za ty roky u vojska byl na pěti půlročních misích. A dnes ráno mu přišla na konto poslední výplata. Nebylo to špatné. Výše jeho konta se počítala na sedm míst.

Přesto si však už sehnal práci. Jeho přítel, bývalý kolega, pracoval v obchodním domu jako ochranka. A když mu před týdnem volal, řekl, že se uvolnilo jedno místo. Ještě ten den během vycházky tam zašel. Jakmile se zmínil, že je voják a že za týden končí svou službu, práci mu přislíbili.

Ale teď má dva dny volna. A alespoň dnešní večer si hodlal pořádně užít. Do jaké míry, tím si zatím nebyl jistý. Jeho pohled zavadil o pár, který seděl v restauraci. Žena k němu seděla zády, ale její partner… Zasmál se. To snad není možné. Rozpoznal v něm vojáka. Musel to být voják.

Za ty měsíce na misích se naučil dobře rozpoznávat vojáky. I když se vždy účastnil jen mírových misí, tahle schopnost se mu nejednou vyplatila. Muž v druhé místnosti si ho však nevšímal. Byl zcela zaujat svou partnerkou.

Obrátil se zpět do baru. Bylo zajímavé zjisti, že pořád myslí jako voják, ale v tuto chvíli ho spíš zajímalo, zda by se tu nenašla nějaká žena pro něj. Ale bylo ještě brzy. Však se uvidí.

 

Justýna vyšla z výtahu a odemkla si byt. Tolik se na dnešní večer těšila, a zrovna dnes se v práci zdrží o dvě hodiny déle. Byla unavená, ale rozhodnutá do baru jít. Zabouchla za sebou dveře, zamkla hlavní zámek a cestou do ložnice ze sebe svlékla šaty.

Mělo to své výhody bydlet sama v posledním patře vysoké budovy. V ložnici vyhrabala ručník a zamířila do sprchy. Do vany hodila neklouzavou podložku a nastavila si teplotu vody. Poté sprchu upevnila na držák na stěně, vstoupila do vany a zatáhla závěs.

Cítila, jak jí voda masíruje kůži. Bylo to tak příjemné. Ještě příjemnější, než když si napustila vanu a užívala si horké koupele. Důkladně si umyla vlasy. Byly delší, než na jaké byla zvyklá. Ale od chvíle, co se nastěhovala sem, si řekla, že změní všechno. Nechávala si je narůst. A rostly jí rychle.

V domově se kvůli tomu vychovatelky vždy zlobily. Museli ji stříhat každé tři týdny, aby udrželi délku jejích vlasů nad ramena. Teď toužila potom, mít je dlouhé. Už se těšila, až to tak bude.

Po dvaceti minutách vyšla z koupelny, už se suchými vlasy a zamířila do ložnice, kde si už včera večer připravila věci. Delší džínovou minisukni a přiléhavé triko s výstřihem. Vždyť jde jen přes ulici. A kdyby jí někdo přeci jen dělal problémy, požádá Herberta, aby ji doprovodil domů.

Hebert. Netušila, že je to její skoro soused, dokud o tom jednou nezačal. Jednou týdně chodil do restaurace, kde pracovala, se svým partnerem. Když si poprvé uvědomila, jaký vztah mezi sebou mají dlouholetí zákazníci podniku, byla trochu nesvá. Ale potom jí došlo, že na tom vlastně nic není.

Rychle se oblékla, z peněženky si vytáhla nějaké peníze a dala si je do jedné ze zapínacích kapes na sukni, spolu s občankou a vyrazila.

 

Marek čekal, dokud servírka neodnese prázdné talíře, než promluvil. „Auroro, partneři tvé matky… když jsi od ní odešla před měsícem… počkat, kolik ti vlastně je?“

Zasmála se. „Je mi dvaadvacet.“

„Tys žila až do dvaadvaceti s matkou?“ podivil se. Proč neutekla už dávno.

„Já vím, že je to divné, ale ona mě nepustila. Od čtrnácti, ode dne, kdy ji nechal ten… řekla, že ať… starala jsem se o ni i o ně. Uklízela jsem, prala, žehlila, vařila… A nedokázala jsem odejít. Neměla jsem kam…“

Pohladil ji po ruce a nechal ji tam. „Auroro, hlavně si nemysli, že jsi jako ona. To nejsi.“

Smutně se usmála. „To vím taky. Asi před rokem. Už si ani nevybavuji jeho tvář… Matka se opět opila a zeptala se ho, proč ho nikdy nepřistihla se mnou… Matka… věrnost jí nic neříkala. Nedodržovala ji a nevyžadovala ji ani u svých mužů…“ Zavřela oči.

Marek mlčel a čekal, co se ještě dozví.

„Odpověděl jí, že je to pro, že o tak studenou holku, jako jsem já, nemá zájem. Prý nechápe, jak někdo jako ona, může mít tak chladnou dceru.“

Chladnou? Marek měl co dělat, aby se nerozesmál. Ale věděl, že nemůže. To jí nemůže udělat. Ona chladná nebyla. „Nejsi chladná, ale ani nejsi jako ona.“

„Já vím… A jsem žárlivá… Já na tu dívku žárlila. Dnes u výtahu,“ přiznala se.

Políbil ji. „To já přece vím. A mě se hrozně líbilo, když jsi žárlila. Moc líbilo.“

Začal ji znovu líbat a stálo ho hodně úsilí přestat. „Omlouvám se, neboj, teď tu nikdo není,“ zamumlal jí u úst, když se odtahoval.

Auroře se z hlavy vykouřili všechny myšlenky. Jediné, co dokázala vnímat byl on. Marek. Ale kdo to je? Ještě jí o sobě nic neřekl, zatím mluvila jen ona. Teď je na řadě on. O dědictví mu zatím neřekne.

„Jsem asi na řadě, co?“ zeptal se vážně, i když měl problém udržet hlas v klidu. Nejraději by s ní odešel do jejího bytu. Nebo do svého. Ne, do jejího, ten byl blíž. To však nemůže. Ona mu o sobě řekla, teď je na řadě on.

„Je mi sedmadvacet, jen tak mimochodem,“ začal. „Mám rodiče, kteří žijí dvě hodiny jízdy odtud. Mám mladší sestru, která se nedávno vdala a jsem strejda tří krásných holčiček. Měl jsem klidné dětství. Nic co by stálo za řeč,“ zarazil se. To asi nebylo nejlepší.

„Oproti tobě jsem žil v ráji ráje. Po střední sportovní škole jsem se přihlásil k vojsku. Byl jsem specialista na boj zblízka a střelbu na pohyblivý terč, z počátku jsem jezdil na mise, ale v posledních letech jsem spíš cvičil nováčky.“

Auroru zamrazilo, když si ho představila na nějaké nebezpečné misi. Nechtěla vědět, kde byl, ani co přesně dělal. Stačilo jí tohle. Jen byla hrozně ráda, že je tu s ní. Že jí dává pocit bezpečí.

 

Justýna vešla do baru a rozhlédla se. Začínalo se to tu plnit. A to bylo teprve osm. Už se těšila, jak si zatančí a pobaví. Celý život se držela pravidel domova a nikdy si nedovolila je porušit. Proto se diskotékám vyhýbala. A barům také. Dnes už nemusí. Dnes je tu, aby se bavila.

Zpozoroval ji hned, jak vešla dovnitř. A v tu chvíli věděl, že má o společnici na dnešní večer postaráno. Byla dokonalá. A byla tu sama. Přišla sama. Pokud za ní někdo jde, má smůlu. Neměl ji sem pouštět samotnou. Ale pro jistotu. Bude ji pár minut jen pozorovat.

Herbert zrovna vyhrál další hru kulečníku, když se otevřely dveře a dovnitř vešla Justýna. Ihned ji poznal. Jak by také ne. Byla to další dívka, o kterou měl starost. Této však nic nehrozilo. Všechno nebezpečí na sebe stáhla ta druhá. Ale i tak, ze zvyku se rozhlédl po baru, zda tu neuvidí…

Jeho pohled se zarazil na muži na barové stoličce. I ze svého místa poznal, jak ho příchozí zaujala. Zamračil se. A podíval se na Justýnu. To, co měla na sobě bylo odvážné. Zaklel. Tak a má po zábavě. Odložil tágo a zamířil k muži u baru.

„Tebe jsem tu ještě neviděl,“ začal. Muž na stoličce se pootočil na něj.

„Jsem tu poprvé,“ odpověděl.

„Dáš si se mnou něco?“ začal opatrně. Už se za ty roky naučil, jak má mluvit, aby si muži jeho pozvání špatně nevyložili. I když tenhle byl hezký. Skoro stejně jako ten, se kterým teď seděla Aurora. „Ty jsi voják?“ vyslovil svou domněnku nahlas.

Muž se zasmál. „Jak jsi to poznal?“ Hned však své oči zase upřel na dívku v džínové sukni.

Herbert se zamračil. Tak toho od ničeho neodradí. Ale alespoň by mohl… „Jsem Herbert. A pokud jde o to, jak jsem to poznal, nejsi tu dnes jediný. Jeden bývalý voják se nastěhoval naproti do domu. A tys mi ho nějak připomněl.“

„Jsem Arnošt. A jsem vlastně také bývalý voják. A pokud se nemýlím, mluvil jsi o tom, který právě teď sedí v restauraci.“

Herbert se zasmál. Další bývalý voják. To nebylo špatné. A měl z něj dobrý pocit. Možná přeci jen dovolí, aby se k Justýně přiblížil. „Ano, to je on. A ta dívka naproti němu je naše bytný, abych tak řekl. Patří jí tento dům i ten výškový naproti.“

„Hmm…“ poslouchal Arnošt na půl ucha. Jeho mysl byla zcela zaujata tou dívkou, která právě teď přišla k druhému konci baru.

„To je Justýna,“ začal Herbert, „to děvče, které doslova svlékáš očima, je má kamarádka.“

Teprve teď se Arnošt na muže obrátil „Kamarádka?“ zamračil se.

„Ale no tak, chlapče. Jen kamarádka. Je tu sama, pokud tě to zajímá. Ale asi dlouho nebude, když si na sebe vzala něco takového.“ Znovu si vojáka pečlivě prohlédl. „Myslím, že se mi líbíš. Měl jsem v úmyslu ji před tebou chránit, ale myslím, že to není třeba.“ Na to odešel.

 

„Auroro? Co máš ráda?“ zeptala se náhle Marek. Musel nějak změnit směr jejich hovoru. Rozhodně před ní nechtěl začít o své práci u vojska.

„Ráda?“

„No, asi bych měl být konkrétnější. Jakou barvu?“

Zasmála se. „Takže takový kvíz, jednu otázku já, jednu ty a odpovědět musíme oba?“

Přikývl. „Já mám rád tmavé barvy.“

„Já fialovou. Všechny odstíny… a zelenou… Jaké je tvé oblíbené jídlo? U mě je to vše, kde je hodně zeleniny a propečené kuřecí maso.“

„Maso na všechny způsoby. Jen snad… nemusí být v čemkoliv se smetanou… Co by sis přála za domácí zvířátko?“

Oba současně odpověděli: „Rybičku.“ A rozesmáli se.

„Rybičku? Já myslela, že bys bral takového dobrmana.“

„Kde pak… pes patří ven, ne do bytu. A navíc, když už mluvíš o psech, mám raději klidnější psy. Jako malý jsem měl pasteveckého. Ten byl dokonalý. Neútočil na žádné zvíře a uměl dokonale shánět slepice do kurníku. A přitom žádné z nich neublížit.“

To pro ni byla novinka. „Vy jste měli slepice? Bydleli jste v domě?“

Přikývl a pustil se do vyprávění o životě na polostatku, jak to nazýval.

 

Arnošt dopil skleničku a zamířil s Justýně. To bylo její jméno, jak se dozvěděl od toho místního povaleče. Nebyl však ještě ani v půlce krátké cesty, když ho někdo vzal za ruku. Bleskurychle se otočil.

„No to mě podrž, další voják, že jo. Takhle rychlé reakce jsem viděl jen u Marka… Ale proč jsem tě zastavil. Co ti chtěl Herbert? To je ten…“

„Já vím. Proč tě to zajímá,“ nejraději by se ho zbavil, ale něco mu říkalo, ať ještě chvíli vydrží. Justýna seděla pohodlně u baru a pila koktejl.

„Já jen… zaslechl jsem něco v tom smyslu, že se mu líbíš… Víš, že je to gey?“ začal opatrně opilec.

„To nevím. A ani mě to nezajímá. Mluvili jsme úplně o něčem jiném,“ ale vysvětlovalo to, proč si počínal tak opatrně a proč si udržoval odstup.

„Pak s tebou určitě mluvil o té krásce u baru. Je to zvláštní, i když ho ženy nezajímají, je vždy první, kdo přispěchá na pomoc,“ opilecky ze zasmál, „někdy je to k vzteku. To jeho bratr je chápavější… Víš vůbec, že jim tento podnik patří? Když už mluvím o jeho bratrovi, máš štěstí, že tu teď není. Ten by hned po té tvé kočce šel. A co jsem zaslechl nebere ne jako odpověď,“ hned na to se odbelhal zpět se svému stolu.

Arnošt ho pozoroval. Dozvěděl se zajímavou věc a uložil si ji do paměti. Hned to také spojil s tím, co říkal barman, když zahlédl ten pár v restauraci. „To se šéfovi líbit nebude. Ta holka mu padla do oka a on si jde za svým. Někdy z něj mám i strach.“ Takže to barman určitě mluvil o tom druhém. Pokud byl Herbert gey, nebezpečí představoval ten druhý.

Pustil to však z hlavy a došel k Justýně. „Ahoj, kráso. Někdo mi tu našeptal, že se jmenuješ Justýna a jsi tu sama. Co kdyby sis šla se mnou zatancovat?“ začal hned, jak se ocitl vedle ní.

Justýna se na něj obrátila a zasmála se. Něco takového nečekala. Tak se k ní nikdo nikdy nechoval. A tenhle chlapík byl navíc hezký. Hezký? Kolik toho vypila? Vždyť ona byla vůči mužům imunní. Ale přistoupila na jeho návrh a začala hrát hru, u které neznala pravidla.

Což on bohužel netušil.

 

Marek zvedl hlavu a zarazil se v půlce věty. U baru stála Justýna s nějakým mužem. Nikdy ho neviděl, ale šestým smyslem vycítil, že to bude voják. To jak stál, jak se pohyboval. Zamračil se.

„Marku? Co se děje?“ zeptala se zmatená Aurora. Zrovna byl uprostřed vyprávění o utečenci z králíkárny, když se zarazil a jeho obličej zvážněl. Otočila se, ale pořád netušila, co se stalo.

Marek se obrátil na Auroru a na znepokojení, které pocítil, když viděl toho vojáka odvádět Justýnu na plac, zmizel. Ztratil se v jejích krásných očích.

„Auroro, zaplatíme a půjdeme. Prosím. Já vím, že jsem ti slíbil… budeme pokračovat u tebe. Prosím,“ jeho hlas zněl žalostně.

„Promiň, já si neuvědomila, že…“ byla nesvá. Netušila, jak zareagovat, jak se chovat, co říkat. Vždyť ji prakticky požádal, aby s ním šla do postele.

„Snažím se ovládat, ale když jsi tak blízko mě…“ vzal ji za ruku a pomalu si ji přitiskl do klína.

Aurora zalapala po dechu. „To já?“

„A kdo jiný? Drahoušku, prosím. Slibuji, že na to tentokrát půjdeme pomalu… Podruhé určitě.“

Přikývla.

Marek dal znamení servírce, která zrovna nakukovala do místnosti a nechal vystavit účet. Když Aurora vytáhla peněženku, zamračil se na ni.

V duchu se usmála. Bude mu muset říct pravdu. Ale ne teď.

 

Arnošt byl na pokraji svého ovládání. Tanec s Týnou ho vydráždil. Nepřemýšlel nad tím, zda to dělá úmyslně nebo ne. Jen si užíval, že tu krásnou ženu má tak blízko sebe. Musel se začít ovládat, nebo s ní zmizí na chodbu a… nemyslet na to, co by s ní tam dělal.

Zvedl hlavu, aby se trochu vzpamatoval a zavadil pohledem o pár v restauraci. Zvedali se ze židle a ten voják své společnici dal rychlý polibek na stranu krku. To mu moc nepomohlo, zlobil se na sebe. Musel se ovládnout, aby neudělal to samé.

Podíval se k baru a strnul. Nebyl jediný, kdo odcházející dvojici pozoroval. U baru stál muž, jehož tvář… několikrát už podobný výraz viděl a byl by rád, kdy se to už nikdy nestalo. Jeho oči byly studené jako led a tvář vyzařovala takový vztek, který překračoval hranici normálna. Kdo je to?

Jeho oči pátrali, co by mu mohlo prozradit mužovu totožnost. A našel to. Zastavil se na ustarané tváři Herberta. Sledoval muže u baru i odcházející dvojici a doslova z něj sršela panika. To musel být jeho bratr. A ta žena, co tu byla s tím vojákem, zřejmě padla jeho bratrovi do oka. A ten opilec říkal, že Herbert je vždy první, kdo přijde na pomoc ženě.

Jeho smysly byly na poplach. Ten muž u baru byl nebezpečný. Moc nebezpečný. A uměl to pečlivě skrývat. Své pravé pocity zase rychle skryl. Kdyby se na něj podíval o vteřinu později, už by je neodhalil. Muž se opět usmíval a začal si povídat s jedním z hostů.

V tu chvíli se mu však všechny myšlenky vykouřily z hlavy, neboť Týna zavadila svou rukou o jeho kalhoty. Okamžitě na to zareagoval, sehnul se a políbil ji. Jen krátce, nehodlal se tu předvádět. „Pojď si dát ještě drink,“ navrhl jí a ona ho následovala.

Objednal koktejl, aniž si uvědomil, co mu o něm na začátku večera barman říkal. Byl to ten nejsilnější, který tu měli. A oni oba byli v tak povznesené náladě, že jim to ani nedošlo.

Justýna se bavila tak, jak ještě nikdy. Celý její dosavadní život zmizel. Byl tu jen její příjemný společník. Bylo jí s ním dobře. Bavila se. A on také, podle toho, co ucítila, když se ho omylem dotkla. Líbila se mu. Víc než jen líbila. A to se pro změnu líbilo jí. Nebyla si vědoma, že už dávno překročila hranici, odkud nebylo návratu.

A tak, když jí po dopití posledního koktejlu zašeptal do ucha, ať ho vezme k sobě, udělala to. Počkala dokud nezaplatí, za ně za oba. A vedla ho k sobě.

 

Herbert si toho nevšiml. V tu chvíli měl co dělat, aby uhlídal svého bratra. Takový výraz u něj viděl jen jednou. Před lety. A tehdy to nedopadlo vůbec dobře. Tu ženu našel druhý den v jejich bytě ve stavu, na který raději nemyslel. A už vůbec nechápal, že se tomu jen zasmála. Prý netušila, co v jeho bratrovi je. Později se dozvěděl, že hrubost se jí líbí.

To však není Aurořin případ. Ta dívka nemá tušení, jaká zrůda se na ni upnula. Nemohla, jinak by sem přece nepřivedla toho vojáka. Dodnes netušil, že jsou milenci, ale nebylo o tom pochyb. Mezi nimi to jiskřilo. Ale pro jeho bratra to novinka nebyla. On to věděl. A to ho znepokojovalo.

 

Justýna měla problém vytáhnout klíče ze zadní kapsy sukně. Jediné, co vnímala byla omamná chuť muže, který ji líbal. Je vůbec možné, že to byl její první polibek? Druhý, opravila se. První byl ten na parketu.

Arnošt překročil svou vlastní hranici. Už neexistovalo nic, co by ho dokázalo odradit od té krásky v jeho náručí. Odtáhl jí třesoucí se ruce z kapes a sám vytáhl tři klíče. Zvedl hlavu. „Který?“ „Nejdelší,“ zamumlala Justýna a opřela se o jeho silné tělo.

Odemkl a vešel dovnitř. „Výtah, poslední patro,“ zamumlala znovu. A tak se do několika minut ocitli v jejím bytě. Zabouchl dveře a chtěl ji odvést dál do bytu, nedovolila mu to však. Aniž odtrhla rty od jeho, zamkla. Až poté ho táhla k ložnici.

Nemyslela. Jen si to užívala. A že si bylo co užívat. Jeho dotyky, polibky v ní vyvolávaly pocity, které nikdy nezažila. Bylo to nádherné. Ani si neuvědomila, kdy ji svlékl, kdy svlékl sebe? Jen cítila jeho kůži na své.

Arnošt dávno hodil vše za hlavu. Až na jednu věc. Pamatoval si, že musí použít ten balíček ze zadní kapsy. Pootočil hlavu a oddychl si, když kalhoty uviděl na rohu postele. Rychle našel, co hledal a připravil se.

Justýna se cítila o něco ochuzená, když se náhle odtáhl. Zvedla se a přitáhla si jeho ruku. Ta si ihned našla cestu do jejího rozkroku. A jeden z těch velkých prstů vnikl do ní. V tu chvíli se začal hlásit její zdraví rozum, ale neměl šanci. To, co zažívala bylo tak krásné, že tělo odmítlo poslouchat otupělou hlavu.

Náhle se ocitl na ní a začal ji líbat. Hruběji než předtím, ale nevadilo jí to. Přijímala to. Pak se ale něco změnilo. Bolest. Začala cítit bolest. Hroznou bolest. Snažila se ho odstrčit, ale nešlo to. Nevnímal ji.

Justýna přišla k sobě. A uvědomila si, co to vlastně dělá. Vždyť ona… už bylo pozdě. Než mohla udělat cokoliv, aby ho zastavila, přitlačil a ocitl se hluboko v ní. Vykřikla mu do úst, ale neslyšel ji. Cítila, jak jí po tvářích stékají slzy. On však nepřestával. Ani si neuvědomil, co jí udělal.

Její tělo se začalo uvolňovat a opět si užívat jeho doteky. Snažila se tomu zabránit, ale propadla mu znovu. I když bolest zůstala.

 

Marek se usmál a pohladil spící Auroru po tváři. Jak tušil, jakmile se ocitli v bytě, pomilovali se okamžitě na stolku v chodbičce. Ale potom jí to vynahradil. Odnesl ji do ložnice a ukázal jí, co všechno milování dovoluje.

Náhle se zarazil. Vždyť ani jednou nepoužil nic na ochranu. Úplně na to zapomněl. Ale už je stejně pozdě, tak proč se tím zabývat. Políbil ji a usnul také.

 

Arnošt pomalu nabíral dech. Tušil, že tahle noc bude dokonalá. A byla. Něco takového nezažil už roky. Nebo vlastně, něco takového nezažil nikdy. Odkulil se ze své milenky. A naklonil se k ní, aby ji políbil.

V tom se zarazil. Plakala. Ona plakala! Co se stalo? Nechápal, vždyť si to celou dobu užívala. Stejně jako on. A konec si užila určitě. Byl sice dřív, ale postaral se o to, aby to zažila i ona. Tak proč pláče?

Posadil se a snažil se zapátrat v paměti. Celou dobu byla víc než aktivní až na… to přece nemůže být pravda. Když se k ní vracel s ochranou, odstrkovala ho. A potom, když se snažil dostat do jejího úzkého těla, znovu. Zavrtěl hlavou, to přece nemůže být pravda. Otočil se k ní, ale pro tmu nic neviděl.

Opatrně, aby ji nevyděsil, zvedl ruku a pohladil ji po vnitřní straně stehna. Ucítil, jak ucukla. A ucítil i něco jiného. Co to proboha provedl? Zapátral kolem postele, dokud nezahlédl stín lampičky. Natáhl se a po několika pokusech rozsvítil. Přitom si všiml své ruky, přesněji krve na ní. „To přece nemůže být pravda,“ zašeptal a otočil se na Justýnu.

Od chvíle, kdy se z ní odkulil se ani nepohnula. A on tak mohl vidět, co provedl. „Tys byla panna!“ vyhrkl a zadíval se jí do očí. Nechápavých, vyděšených očí. „Proboha, Justýno, promiň… já…“ netušil, co má říct. Jak se zachovat k dívce, kterou svedl… kterou…

Ne, to přece ne. Souhlasila s tím, užila si to. Ale ne všechno. Její pláč… Už se alkoholu ani nedotkne. Co to udělal?

„To bolelo,“ zašeptala.

Zaklel. Co jí proboha mohl udělat? Nezranil ji? „Bolí to i teď?“

Znovu zaklel, když přikývla. „Kdo jsi?“

Ona byla opilá tak, že si to ani nepamatuje. „Arnošt… Arnošt Podhorský, ale své příjmení jsem ti řekl teď poprvé.“

Justýna se snažila srovnat si v hlavě, co právě udělala. Měla sex s úplně cizím mužem, ani si nevybavovala jeho příjmení. Zato si dobře vybavovala, že… když vyvrcholil a ona ještě ne, pokračoval, aby to zažila i ona. Bylo to dokonalé.

Ale dělala to s cizím mužem. Byla opilá… už chápala, proč jim zakazovali pít. Opatrně se posadila, moc příjemné to nebylo.

„Odejdeš teď, když sis užil?“ její hlas jí zněl cize. Ona si připadala cize.

„Mám odejít?“ zeptal se opatrně. Vždyť ji defakto znásilnil.

„Já nevím. Můžu si za to sama, neměla jsem pít,“ zamumlala a přikryla se dekou.

Než mohl cokoliv říct, ozval se strašný výkřik. Rychle se zvedl a sáhl po svých kalhotách. „Tvá domácí, kde bydlí?“ vyhrkl na Justýnu.

Ta nic nechápala. Křik pokračoval. A ona si uvědomila, že má otevřené okno. „Cože?“

„Kde bydlí tvá domácí… rychle!“ vykřikl na ni, i když to nechtěl, ale jeho smysly byly na poplach.

„V přízemí, byt číslo jedna,“ jen, co to dořekla, Arnošt vyběhl z jejího bytu. Výtah byl pořád nahoře, a tak raději použil ten.

 

Aurora se probudila a užívala si pocitu bezpečí, který se jí rozléval tělem, když cítila Marka vedle sebe. Objímal ji a spal. Když ji zavedl do ložnice, po spěšném milování na stole v chodbičce a říkal jí, co všechno dnešní noc zažije, nevěřila mu. Ale měla. Bylo to krásné.

Nemohla o něj přijít. Byla rozhodnuta udělat cokoliv, aby s ní zůstal. Už si nelámala hlavu s tím, že spí s mužem, kterého poznala před týdnem. Na ničem z toho nezáleželo. Jen na tom, že ho má. Že je s ní.

Náhle zaslechla klepání. Někdo klepal? Teď? Opatrně se zvedla z postele, oblékla si župan a bez rozsvícení se vydala ke dveřím. Už si myslela, že se jí to jen zdálo, když se klepání ozvalo znovu. Zavadila o vázu a ta spadla.

„Slečno Auroro?“ ozvalo se za dveřmi.

Zamračila se. Poznala ten hlas. Filip. „Ano, Filipe?“

„Díky bohu, jste doma. Musím s vámi ihned mluvit.“ Zněl tak naléhavě, že odemkla.

A než si stačila uvědomit, co se stalo, ocitla zády přitisknutá k němu. Jednou rukou jí držel ruce a druhou ústa. Byl tak silný. A jí se udělalo špatně. Ten pocit, který jí provázel několik posledních dnů, se vrátil v takové intenzitě, až se jí podlomila kolena. To Filip. Uvědomila si náhle.

„Máš tady toho vojáka?“ zašeptal jí do ucha hlasem, který ji vyděsil ještě víc.

Netušila, co odpovědět. Marek se o sebe uměl postarat, ale ona ho milovala a nemohla ho nijak ohrozit. Ani jí nedošlo, co si uvědomila. Zavrtěla hlavou.

„Ale byl taky. Cítím ho z tebe. Když jsi chtěla milence, měla jsi přijít. Rád bych posloužil. Však uvidíš, že jsem lepší než ten tvůj voják.“

V tu chvíli jí došlo, co má před sebou, nebo spíše za sebou za člověka. On se ji chystá znásilnit, a nejen to. Byla si jistá, že znásilnění bude to nejmenší, co s ní hodlá provádět. Ale to ona nedovolí. Marek to nedovolí.

Pobrala všechny síly, které v ní zůstaly a kousla ho. Potom zaječela, co nejvíc mohla. Ale v bytě bylo ticho. Nikde se nepohnul ani stín. Přesto vytušila, že Marek už není v posteli. Byl tady. V chodbičce.

Než však mohl cokoliv udělat, Filip rukou, do které ho kousla, rozsvítil. A v další vteřině jí přitiskl k hrdlu nůž. Marek zůstal stát metr od nich. Měl na sobě jen své slipy.

„Jdi dobrý, vojáku, ale ne dost dobrý.“

Aurora znovu zaječela, když ucítila, jak jí ostří nože poranilo kůži na krku.

„Mlč!“ vykřikl Filip. Ona však neposlouchala.

„Auroro, miláčku, uklidni se, přestaň křičet. Věříš mi přece,“ zkusil to Marek.

Musel to riskovat. Na Filipovi bylo vidět, že se ovládá z posledních sil. A to šílenství, které mu koukalo z očí, s tím si nebylo radno zahrávat. Už ho několikrát viděl. Během bojů, tam si s tím uměl poradit, ale tady ten šílenec ohrožuje Auroru.

Aurora přestala křičet, až když se zahleděla do Markových očí. Ona mu věří. A on jí pomůže. Určitě něco vymyslí, a když ne… když ne ona nedovolí, aby mu Filip ublížil.

„Tak konečně jsi zticha, to to trvalo. Tak co vojáku, stála za to? Stojí za to? Mám totiž v plánu se to dnes dozvědět, ale rád si poslechnu další názor.“

Marek zavřel oči a uklidnil své emoce. „To si opravdu myslíš, že ti dovolím ji odvést a ublížit jí?“

Filip se zasmál. Ale byl to smích šílence. „Ublížit? To nemám v úmyslu, mám v plánu s ní dělat to samé, cos s ní dělal ty. Ještě tě z ní cítím…“ přičichl k jejím vlasům. „Asi ji nejdříve pořádně vykoupu…“

Marek nenápadně zvedl oči a zadíval se na muže nahlížejícího zpoza výtahu. Naštěstí si Filip neuvědomil, že nechal dveře dokořán. Muž hned zmizel. A Markovi bylo jasné, že jde volat policii. V tom zaslechl zvuk výtahu.

„Ty se jí ani nedotkneš.“

„Ale vždyť se jí dotýkám,“ aby to dokázal vjel jí volnou rukou pod župan.

„Dej tu ruku pryč,“ neovládl se na chvíli Marek. Ale svůj účel to splnilo, Filip si neuvědomil, že je otevřeno.

Jen litoval, že kvůli tomu musí Aurora snášet dotyk toho prasete.

Auroře bylo na zvracení. Teď už si může být stoprocentně jistá, že není jako matka. Dotyk jiného muže než Marka nesnese.

Zatím o poschodí výš Arnošt vystupoval v výtahu. Zahlédl otevřené dveře bytu a v nich muže. Přišel k němu a zašeptal, „byl jste dole?“

Muž přikývl.

„Jak to tam vypadá.“

„Kdo jste…“ než mohl říct něco dalšího, Arnošt mu přitiskl ruku na ústa.

„Šeptejte, dole jsou určitě otevřené dveře.“

Muž opět přikývl.

„Jsem přítel. Kdo je tam dole?“

Muž odpověděl už šeptem. „Filip, slečna Aurora a ten voják…“

„Kdo stojí čelem ke dveřím?“

„Ten voják, ale nemůže nic dělat. Filip má nůž a drží ho na jejím krku.“

„Máte nůž…“

„Mám zbraň, ale nejsem…“

„Dejte mi ji!“ poručil šeptem.

Muž se k tomu neměl.

„Jsem voják, pomůžu.“

Muž přikývl a podal mu ji.

Arnošt se co nejtišeji přesunul dolů. Ještě, že si nevzal boty. Opatrně nahlédl zpoza výtahu do bytu. Muž od baru stál zády k němu a před sebou tiskl tu ženu z restaurace. U hrdla jí držel nůž. A voják stál necelý metr od nich a díval se přímo na něj.

Ukázal mu zbraň.

Voják v bytě nenápadně přikývl.

Takže v něm poznal vojáka. Stejně jako on v něm, oddechl si Arnošt.

„Tak co, Auroro. Budeš ráda, až se dozvíš, o co jsi přišla, když sis začal s ním a ne se mnou?“ Filip už mluvil zcela šíleně.

V dálce bylo slyšet sirény. To není dobré.

„Auroro, věříš mi?“ začal rychle Marek.

Přikývla.

„Tak spadni! Teď!“ vykřikl.

A další hluk byl zvuk výstřelu.

Marek přiskočil a odtáhl Auroru od padajícího těla. Nechtěl, aby ho viděla. Ten voják mířil dobře. Přímo do hlavy.

„Auroro, už je dobře. Miláčku, už je dobře,“ šeptal jí do ucha a tiskl její roztřesené tělo k sobě.

Aurora byla v šoku. Nic nevnímala. Jen pocit bezpečí. Jeho náruč. Jeho hlas. Marka.

Arnošt zajistil zbraň a sešel do chodby. V tu chvíli celý dům ožil. Zvuk výstřelu všechny probudil. To bylo směšné, vždyť Aurora ječela mnohem hlasitěji, pomyslel si Arnošt. Vešel do bytu a mrtvého muže si skoro nevšiml. Už to sice bylo dlouho, co naposledy zabil, ale tohoto nelitoval. Jen něco mu došlo, kulka zůstala v hlavě. Ještě že tak. Jinak by to tu nadělalo pěknou spoušť.

„Je v pořádku?“ zeptal se muže, který objímal třesoucí se ženu.

„Jen je v šoku, děkuji. Bál jsem se něco udělat. Byl šílený…“

„Já vím.“

Marek se zamračil. „Jak?“

„V baru, když jste odcházeli, viděl jsem, jak se na vás dívá. Jak se na ni dívá. Naposledy jsem takové šílenství viděl během přestřelky.“

„A já si myslel, že ji sleduje jeho bratr,“ zamumlal jí do vlasů Marek.

„Ne, ten se ji snažil ochránit…“ zarazil se. Vždyť úplně zapomněl na Justýnu. I ji se nažil Herbert ochránit a moc se mu to nepovedlo.

Přijela policie. A soused z patra je pustil dovnitř se slovy: „Pozdě, ale přece.“ Ti si ho ale moc nevšímali. Zaměřili se na Arnošta se zbraní v ruce.

„Ten je v pořádku! Hlavně na něj nestřílejte,“ vyhrkl muž a snažil se prodrat mezi policisty.

„Marku? Arnošte?“ řekl překvapeně jeden z nich. „Ukliďte zbraně, je to v pořádku,“ a vstoupil do bytu. Podíval se na tělo na zemi. „To je tvoje práce, Arnošte? Myslel jsem, že už nestřílíš.“

„Neměl jsem na výběr, zabil by ji,“ přitom kývl na ženu v Markově náručí.

„Ty je znáš?“ zeptal se další policista.

„Ano, Marek,“ kývl na polonahého muže, „je náš budoucí kolega. A Arnošt se mnou sloužil v jednotce.“

„Tak, co se tu stalo?“ zeptal se další.

„Řeknu vám to, ale nejdřív odvedu Auroru odtud. Nechci, aby to viděla,“ kývl hlavou na zem k tělu. „Auroro, miláčku. Pojď,“ odvedl ji do ložnice, kde se oblékl. Hned na to zamířili ven z bytu.

Arnošt je následoval. „Zůstaň s ní. Vypovídat můžeš až zítra. Ona tě potřebuje víc.“

A přesně to udělal. Odvezl ji do svého bytu, uložil do postele a potichu na ni mluvil, dokud ho nezačal vnímat. „Mohl… Marku… já miluji tě. Tak moc. Hrozně,“ zašeptala konečně. „Vždyť já tebe taky. A teď spi.“

„Vím, že nejsem jako matka… když na mě sahal… chtělo se mi zvracet.“

Marek zavřel oči. „Za to se moc omlouvám, to já ho vyprovokoval, aby… ale musel jsem udělat něco, aby nezaslechl výtah… chtěl jsem ho…“ zarazil se. O zabíjení před ní mluvit nebude. Teď ne.

Stočila se do klubíčka, položila si hlavu k němu do klína a usnula.

Zatím ve vedlejším bytě vypnula Justýna vodu. Konečně se jí podařilo smít ze sebe tu krev. A také se jí podařilo vystřízlivět.

Nevěděla, co má dělat. Arnošt odešel už před takovou dobou. Hned po tom jekotu, před výstřelem, před příjezdem policie. Ale určitě se vrátí, nechal tu své doklady a boty. Vysoukala se z vany a zabalila se do osušky. Zrovna vyšla z koupelny, když se ozvalo zaklepání.

„Kdo je?“

„Já.“

Otevřela a pustila ho dál.

„Co se tam stalo?“

Chystal se jí odpovědět, když si všiml, jak chodí. Zaklel. „Ublížil jsem ti moc?“

„Co se stalo?“ zeptala se znovu.

„Právě jsem zabil,“ vypadlo z něj.

Ohromeně se otočila a sykla bolestí.

Zaklel, vzal ji do náručí a odnesl do obýváku, kde ji opatrně položil na gauč. Překvapilo ho, že se nebrání. Ale byl rád. Moc rád.

Posadil se vedle ní a všechno jí řekl, od toho co zjistil v baru až po okamžik, kdy zmáčkl spoušť. „Už roky jsem nezabil. Děsí mě, že vůbec nelituji, že jsem to udělal znovu.“

Pohladila ho po ruce, což překvapilo oba stejnou měrou.

„Já to chápu, musel jsi. Z toho, co jsi říkal musel být šílený… Já ho znala. Byl tak milý… Nechápu jen to, proč to o něm nikdo nevěděl.“

Zadíval se na ni a pustil mrtvého Filipa z hlavy. „Znásilnil jsem tě.“

Jeho slova ji ohromila. „Tos neudělal.“

Smutně se na ni podíval. „Ale udělal. Opil jsem tě a… stačí když se půjdu podívat vedle. Na tom povlečení je tvá krev.“

„Ale to proto, že to bylo… že jsem předtím… žes byl první,“ vymáčkla ze sebe nakonec.

„Policie je pořád dole, stačí, když jim řekneš, co jsem ti provedl,“ pokračoval. Zvedl se a otočil se k ní zády. „Už jsem střízlivý a vybavuje se mi, že ses bránila. Nechtěla si to.“

„Bolelo to,“ řekla prostě.

A on zaklel. „Bránila ses a já toho nenechal. To je znásilnění.“

Opatrně se zvedla a přistoupila k němu. „To mám jít dolů a obvinit muže, který právě zachránil jinou ženu před znásilněním nebo vraždou ze znásilnění? Zvlášť, když jde o muže, kterého jsem si do bytu dovedla sama? Přiznávám, že si toho z baru moc nepamatuji, ale vím, že se mi to líbilo… A navíc,“ otočila ho k sobě, „při znásilnění nemá žena orgasmus. A ten já měla.“

Zavřel oči a vybavil si, jak ho prožívala. Díval se přitom na ni. „Omlouvám se. Netušil jsem. Prostě jsem tě chtěl a nepřemýšlel jsem.“

„Pojď spát, nebo musíš dolů?“

Překvapila ho. Ona mu nabízí, aby tu spal? U ní? „Mám přijít vypovídat až zítra. Stejně jako ty dva vedle,“ kývl ke stěně.

„Tak pojď spát.“

 

ČÁST ČTVRTÁ

12.listopad

Marek se probudil ještě než se rozednilo, ale zůstal ležet. Nechtěl se od spící Aurory vzdálit. Vypadala tak klidně, tak spokojeně. Jakoby se události včerejší noci nestaly. Ale to nebyla pravda.

Když do bytu vniklo trochu světla, zahlédl zaschlou krev na jejím krku. Zavřel oči. Včera o ni málem přišel. Vyčítal si to. Měl na Filipa přijít dřív. Neměl vůbec dovolit, aby ji tak ohrožoval. Když vstala z postele, měl jít za ní.

Opatrně vyklouzl z pod peřiny. Ale zarazil se, když se Aurora neklidně zavrtěla. Poposunula se však jen na místo, kde před chvílí ležel a spala dál. Potichu odešel z ložnice. V kuchyni si natočil vodu. A vmysli si přehrával včerejší noční můru. A hlavně to, že nemohl absolutně nic udělat.

Tohle ho bude strašit ještě dlouho. Nikdy na to nezapomene. Tím si byl jistý. Málem ztratil Auroru. A na to, co by se s ní stalo, kdy u ní nebyl… Nesmí se tak mučit. Vše dobře dopadlo.

V sousedním bytě někdo pustil vodu. Marek se zamračil. Konečně mu totiž něco došlo. Arnošt dolů přišel bos, v rozhalené košili a přijel výtahem. Byl určitě u Justýny. A hádal by, že tam je pořád. Přitom se mu vybavilo znepokojení, které pocítil v baru, když ty dva spolu viděl.

Justýna byla opilá. To poznal i na tu vzdálenost.

Voda vedle přestala téct.

Marek se vydal na chodbu, nechal dveře do bytu otevřené a zaklepal na sousední.

Za pár vteřin se otevřely a v nich se objevil Arnošt s ručníkem uvázaným kolem pasu. „Dobré ráno,“ pozdravil a rychle se otočil dozadu.

„Dobré ráno… abych byl upřímný, nečekal jsem, že tě tu najdu… ne to bych lhal… Justýna byla včera opilá, když jsme odcházeli z baru,“ začal Marek, ale zarazil se. Přece se nemůže zlobit na muže, který zachránil Auroru.

Arnošt se zamračil. „Co chceš, abych ti řekl? Pravdu? Že jsem ji opil a…“ zarazil se, „to jsem přesně udělal. Ale…“

Tak tohle bylo směšné, přišel sem, aby tomu muži poděkoval, ne aby ho obvinil, že svedl jeho sousedku. A vůbec nečekal, že se k tomu přizná. „Děkuji. Za včerejšek. Nevíš, jak jsem rád, že jsi tu byl.“

„Já ne… Vlastně ano. Jsem rád, že jsem ti mohl pomoct, ale… to, co se předtím stalo tady…“ co to povídá? A proč?

Marek se zamračil. „Nechala tě tu přes noc?“ tak divný rozhovor ještě nevedl.

„Ano… Mám ti vyřídit, že máme přijít dnes v deset na stanici… Tělo odvezli už včera a dnes ráno přijede někdo, aby to tam vyčistil. Správce je tam pustí… Jak je jí?“ otočil hlavou směrem k druhému bytu.“

„Spí. Klidně spí. Jakmile usnula, přestala se třást a žádné noční můry neměla… Takže voják,“ začal Marek.

„Bývalý. Včera jsem po sedmi letech odešel,“ odpověděl Arnošt.

„Jak jsi to včera věděl?“ to jediné mu vrtalo hlavou.

Arnošt se nadechl a dal se do vypravování. Nic nevynechal, zrovna skončil, když v bytě za ním zavrzaly dveře. Otočil se a zahlédl Justýnu, jak vychází na chodbičku.

I Marek si toho všiml, kývl hlavou a zmizel ve svém bytě.

Arnošt se také vrátil dovnitř a zavřel dveře. „Dobré ráno,“ pozdravil svou společnici.

Justýna zčervenala a uhnula očima z jeho polonahého těla. Nebyla na něco takového zvyklá. „A-ahoj,“ zakoktala se.

Byla vzhůru už nějakou dobu, probudila ji tekoucí voda, ale neodvažovala se vstát. Netušila, co má dělat. Včera večer se vyspala s úplně cizím mužem a ještě mu dovolila, aby u ní zůstal spát. Když to navrhla, nechtěla to už vzít zpět, ale když si lehli do převlečené postele, znervózněla. Měla strach, aby se o něco nepokusil. O něco? v duchu se zasmála.

Netušila, že milování je takové, že přináší takové pocity. A taky netušila, že to tak hrozně bolí. Ještě dnes ráno je rozbolavělá. Ucukla, když se k ní přiblížil.

Zaklel. „Neboj, Týno, už se to nestane… Jak je ti?“ zeptal se a v očích i hlase měl starost. Bála se ho. To vycítil pro změnu on.

„Trochu to bolí, ale… kdy musíš vypovídat?“ změnila rychle směr hovoru

„V deset tam máme být… Justýno, je mi to hrozně líto. Ta včerejší noc… omlouvám se.“ Cítil se kvůli tomu hrozně. Ještě nikdy mu tak nebylo. Bylo zvláštní, že na to, že včera zabil, vůbec nemyslel. To ho netrápilo. Zato to, co provedl jí ano.

„Mohla jsem si za to sama. Neměla jsem pít, v domově nám to zakazovali, a teď vím proč… Vlastně bych ti měla poděkovat, žes…“ zadívala se do země, „že ses chránil.“ Cítila, jak červená. Nebyla zvyklá o takových věcech mluvit.

Svezla se po stěně na zem a rozesmála se. Mluvit? Vždyť si přece slíbila, že… ona se… její smích se změnil v zoufalost a vytryskly jí slzy. Nechtěla přeci nikdy s muži nic mít. Nechtěla být jako… matka. Co to provedla? Kdyby v noci otěhotněla, její dítě by bylo stejně nechtěné jako ona. Ne, opravila se. Ona by se o ně postarala. Nepřipustila by, aby někdy pocítilo, že bylo počato jen náhodou. Že by bylo jen výsledkem opilecké chyby.

Arnošt zůstal stát a ohromeně sledoval její počínání. Její smích, její pláč, její zoufalství. Co to té dívce provedl, když včera přišla do baru byla veselá. Přímo šťastná, bavila se. Užívala si. Teď tu před ním na podlaze sedí roztřesená žena. Netušil, co má dělat. Zaklel a klekl si k ní.

Zvedla oči a podívala se na něj. V obličeji se mu zračila starost. „Ty asi nemáš ve zvyku svádět naivní holky, že? Já si slíbila, že k sobě nikdy žádného muže nepustím. Že nikdy nedovolím, aby… víš, že jsem jen omyl? Matka mě dala do děcáku, protože jsem byla jen omyl. Omyl, o který nikdo nestojí. Nikdo o mě nikdy nestál. Byla jsem jediná, kdo zůstal v domově po celé dětství…

Ale ty jsi včera o mě stál. Proto jsem si nedala pozor. Tys mě chtěl a já byla tak hloupá, že mi nedošlo, jak dalece mě chceš. Užil sis to alespoň?“ zeptala se naivně.

Až moc naivně, podle něj. Copak to neví? Zavřel oči, aby se vyrovnal s tím, co včera vlastně provedl. Jak hluboce klesl. A jak hluboko s sebou stáhl i tuto dívku. Poposunul se a posadil se vedle ní. „Užil? Ten výraz to zdaleka nevystihuje… Justýno, ty nejsi žádný omyl. Včerejší noci lituji, ale ne kvůli… Je mi líto, že jsem ti ublížil. To jsem neměl v úmyslu.“

 

Aurora se pomalu probouzela. Byla zmatená, tohle přece není její postel. Venku už bylo světlo, a tak se rychle rozhlédla kolem sebe. Kde to je? Kde… začaly se jí vybavovat události z noci.

Byla s Markem v restauraci… Pak se vrátili k ní do bytu a pomilovali se na tom stole, zase… potom pokračovali v ložnici… a pak… a pak… vytryskly jí slzy. Rychle vystřelila ruku k hrdlu a nahmatala zaschlou krev… „Marku,“ zašeptala zoufale.

Zaslechl své jméno, když vycházel z kuchyně. Rychle vběhl do ložnice. Aurora seděla na posteli a plakala. „To nic, miláčku, to nic. Už jsi v bezpečí.“ Objal si a políbil do vlasů.

„To je tvůj byt? Co tu dělám? Jak?“ netušila, jak se sem dostala. Poslední, co si pamatovala byl ten zvuk. Někdo vystřelil. Zachvěla se.

„To nic. Už ti nic nehrozí,“ šeptal jí do ucha.

„Kdo vystřelil?“ zeptala se.

Marek se na ni zadíval. Nebyl si jistý, zda s ní o tom má mluvit. Povzdechl si a začal, má právo to vědět. „Arnošt. Byl v baru, když jsme večeřeli a všiml si…“ nechtěl použít jméno toho muže, „…ho. Je to bývalý voják a vycítil z něj nebezpečí. Je mi hrozně líto, že já to nepoznal, ale… Arnošt říkal, že sám to zjistil náhodou. Dokázal to skrývat. Jen na pár vteřin se ukázal…“

Aurora nic nechápala. Nikdy se nesetkala s někým, jako byl Filip. To jak mluvil, co říkal… znovu se zachvěla. „Ale, kde se vzal tady? A proč střílel?“

„Byl u Justýny, když uslyšel, jak jsi zaječela. Po tom, co se dozvěděl v baru, mu bylo jasné, že jsi v maléru. Zbraň mu půjčil tvůj nájemník…“ zarazil se, když se jí zadíval do očí.

Auroře bylo v tu chvíli jasné, že Filip už nežije. „On ho zabil?“

Přikývl. „Neměl na výběr. Fi… on nebyl normální. Nepřemýšlel normálně. Jiná možnost nebyla.“

„A já si myslela, že mě sleduje Herbert.“

Marek si vybavil, co mu před chvílí řekl na chodbě Arnošt. „Sledoval, ale z jiného důvodu. Snažil se tě před bratrem ochránit. Proto k tobě byl tak nepříjemný. Proto tě varoval. On to nemyslel zle.“

Zamyslela se nad tím. Vždy, když měla ten nepříjemný pocit v blízkosti domu, byl někde v okolí Herbert, ale toho viděla. Nesnažil se skrývat. To znamenalo, že Filip ano. „Když jsem ho včera… jak se mě dotkl, věděla jsem, že to on mě sledoval. Ten pocit, skoro jsem omdlela, když se ocitl vedle mě… Jak to, že v restauraci ne?“

Zamyslel se. „Nevím, ale přece…zachvěla ses, když přišel ke stolu… já si myslel, že je to kvůli Herbertovi. Sledoval tě z baru.“

„Co se stalo potom?“ Potřebovala to vědět.

„Přijela policie a já tě odvedl nahoru. Arnošt se domluvil s policisty… máme všichni tři dnes přijít na stanici. V deset… Mluvil jsem s ním před chvílí, je u Justýny.“

Aurora se zamračila, ale hned to pustila z hlavy. To není její starost, jen by s tím mužem ráda mluvila. Chtěla mu poděkovat. Ale nejdřív, políbila Marka. „Miluji tě,“ řekla potom.

„Vždyť já tebe taky. Když jsem ho viděl, jak ti drží ten nůž u hrdla… když mi došlo, že bych o tebe mohl přijít… nedokážu ji si život bez tebe představit.“ Následoval jejího příkladu a dal jí další polibek.

Ale dnes to bylo jiné. Už neměl chuť, ne to by si lhal. Pořád ji chtěl, ale už neměl problém se kontrolovat. Alespoň pro teď. „Počkej. Napustím ti vanu,“ zvedl se z postele.

Vyskočila také a doběhla ho. Nechtěla se od něj vzdálit, ale na koupel se těšila. Potřebovala ji, když si uvědomila, že se jí ta zrůda dotýkala. Vytryskly jí slzy.

Otočil se na ni. „Miláčku?“

Vzala ho za ruku a šla s ním do koupelny. „Když na mě sahal… chtělo se mi zvracet. Ale na druhou stranu… dokázalo mi to, že nejsem jako matka.“

„To nejsi. Nikdy jsi nebyla, já o tom nepochyboval. To, co je mezi námi… je to něco jiného, než, co bylo mezi tvou matkou a jejími milenci… vlez si do vany, jdu udělat snídani.“

Přivřel dveře a zamířil do kuchyně. Než tam však došel, ozval se zvonek. Přešel ke dveřím, otevřel a stanul tváří v tvář jejímu právníkovi. A ten se zrovna moc mile netvářil. „Kde je!?“ z jeho hlasu sršela agrese.

„Koupe se,“ odpověděl Marek klidně.

 

Muž naproti němu však klidný nebyl vůbec. Když se před hodinou dozvěděl z novin o včerejších událostech, zaplavilo ho tolik emocí, jako už celá léta ne. Tu dívku měl rád. Moc rád. Zavolal si na policii, a když ho konečně přepojili na kompetentní osobu, a on se dozvěděl, něco víc, položil telefon a vydal se sem.

Dveře Aurořina bytu byly otevřené a bylo tam několik mužů, včetně správce domu. Ten se na něj hned otočil. „Je dobře, že ti vojáci mají u policie známí. Tihle chlapci přijeli už ráno v půl sedmé, aby to tu uklidili. To je dobře, nechci, aby slečnu Auroru rozrušil pohled na krev, která tu po tom… po něm zůstala.

Všechny nás to překvapilo. Nikdo netušil, co je zač. Vypadal jako takový solidní chlapík, na rozdíl od svého bratra. Pan Herbert tu včera byl, a to co povídal. Jen s těží bych tomu uvěřil, kdybych nevěděl, co ten druhý udělal.“

„Kde je slečna Bezběhová?“ přerušil ho.

Muž se usmál. „U Marka, ještě, že tu s ní byl. Jinak by to dopadlo mnohem hůř, ale střílel nakonec ten druhý voják. Nikdy by mě nenapadlo, že budu tak rád, když se dozvím, že si Justýna pozvala do bytu muže, se kterým se seznámila ten večer v baru.“

Víc ho už nezajímalo, sice ho trochu znepokojila správcova poslední věta, ale jeho mysl se soustředila hlavně na Auroru. Co u ní ten voják dělal? Vždyť se s ním seznámila teprve před týdnem.

A jeho obavy rozhodně neuklidnilo, když se otevřely dveře bytu v poslední patře a v nich se objevil Marek jen ve spodním díle od pyžama. Ani to, když klidně řekl, že jeho klientka je v koupelně.

Aurora zaslechla právníkův rozrušený hlas a vylezla z vany. Rychle se zabalila do velké osušky, která ležela na umyvadle a vyšla na chodbičku. „Dobrý den,“ pozdravila nesměle. Nebylo jí zrovna příjemné, že se ten starý muž takhle dozvěděl o jejím románku… Ne románku, nemůže tak snižovat to, co je mezi nimi. Vztah. Mají mezi sebou vztah.

„Dobré ráno, máme problém slečno Bezběhová. Musíme si promluvit,“ řekl a vytáhl ze své aktovky dnešní noviny.

Marek je vzal a začetl se do článku a třetí straně, kde byly noviny přeloženy.

Drama v patrovém domě

Včera kolem desáté večer… nezajímavé části přeskakoval, zato se zarazil při… napadenou ženou je Aurora Bezběhová, majitelka onoho domu a také domu, ve které sídlí podnik, který útočník vlastnil. Slečna Bezběhová vše získala před měsícem, když zemřel její příbuzný, samotářský podivín pan Quido Laskavý. Tento muž o sobě nedával v posledních letech vědět, ale za svých mladých let byl největší odporník na zahraniční trhy u nás. Je záhadou, kolik vlastně slečna Bezběhová po svém příbuzném dědila. Ale peníze nebyly důvodem včerejšího útoku. Od zaměstnanců baru, který patřil útočníkovi, jsme se dozvěděli, že šlo o muže, který neměl rád, a to hodně ubírám, když ho nějaká žena odmítla. A zdá se, že přesně to, slečna B. udělala. I když neúmyslně. Večer se dostavila na večeři se svým partnerem, jak uvedl mladší bratr útočníka. Policie mlčí o tom, co se přesně stalo v bytě oběti, ale byli jsme ubezpečeni, že slečna B. vyvázla bez zranění. Celé drama se vyřešilo ještě před příjezdem policie. Partnerem oběti je bývalý voják Marek, jehož celé jméno se nám nepodařilo zjistit. A podle obyvatele domu, byl přítomný i další voják, který zřejmě trávil noc u přítele. Ozbrojeného útočníka nakonec tento druhý voják zastřelil.

Aurora došla až k Markovi, a také se do článku začetla.

„Použili vaše jméno. Už jsem volal do novin…“ začal rozzlobeně právník.

„To nevadí. Myslíte, že budou pátrat po tom, kdo jsem?“ zeptala se s úzkostí v halase.

Právník zavrtěl hlavou. „Podívejte se na hlavní stranu. Další politický skandál. Máme štěstí, zdá se, že to novináře zajímá víc… Mluvil jsem i s policií, máte se dostavit všichni tři dnes v deset hodin k výslechu. Půjdu s vámi, ale potřeboval bych mluvit i s tím druhým…“ nemohl si vzpomenout na jeho jméno, což ho rozzlobilo. Nikdy přece jména nezapomínal.

„Je ve vedlejším bytě,“ řekl Marek a kývl hlavou do strany. „Dojdu pro něj. Miláčku, jdi zpět do vany. Potom ti tam donesu něco na sebe.“

Aurora zčervenala. Při představě, že zatímco se bude koupat, budou ve vedlejším pokoji tři muži. Ale na koupel se těšila. Potřebovala ji. V tom si uvědomila, že nevypnula vodu. Rozběhla se do koupelny. A zavřela za sebou dveře.

„Jak to vypadá dole?“ zeptal se Marek právníka, když mířil do ložnice pro košili.

„Úklidová četa už bude hotová. Správce říkal, že to zařídila policie… něco o tom, že je dobře, že máte u policie známí.“

Marek se vrátil. „To já ne. To zařídil Arnošt, zdá se, že s jedním z těch policistů, co tu včera byli, byl ve stejné jednotce.“

 

Když se ozval zvonek Justýna i Arnošt pořád seděli opřeni o stěnu na chodbě. Arnošt se zadíval na uslzenou Týnu a zvedl se. Otevřel dveře.

Marek sklouzl očima za Arnošta a strnul při pohledu na svou uplakanou sousedku. Zamračil se. „Arnošte, musíš na chvíli ke mně. Je tu Aurořin právník a chce s námi mluvit,“ začal, ale pohled nezvedl od dívky na zemi.

Arnošt se zamračil. „Jen se obléknu,“ řekl a zmizel v ložnici.

„Justýno, jsi v pořádku?“ promluvil potichu Marek.

Ta si teprve v tu chvíli uvědomila, že tu je. Zvedla hlavu. „To nic, co potřebuješ?“

Nelíbilo se mu, v jakém byla stavu. „Arnošta, je tu právník.“

To Justýnu úplně probralo. „Bude mít problém, že ho zastřelil?“ v hlase se jí ozvala starost.

„Ne… Je ti dobře?“

„Mě?“ zeptala se překvapeně. „Ano, nic mi není…“ než se dostala dál, vrátil se už oblečený Arnošt.

Vyšel ven z bytu a otočil se zpět. „Já ještě přijdu,“ řekl a oddechl si, když přikývla. Zabouchl za sebou dveře a chtěl vejít do druhých. Marek ho však chytl za ruku a odvedl ho dál od dveří.

„Co je jí? To není Justýna, jak ji znám.“

Arnošt peprně zaklel. „To mi je jasné. Včera jsem udělal pitomost.“

Marek se zamračil. Něco nebylo v pořádku. Cítil to, byl to ten samý pocit, jaký měl včera, když je zahlédl u baru. „Vyspal ses s ní,“ zašeptal.

„To tedy ano. A když jsem vystřízlivěl, došlo mi, že jsem právě zneužil opilou nezkušenou dívku, která mě znala sotva dvě hodiny,“ odpověděl též šeptem.

To Markovi vyrazilo dech. Neměl se ptát, ale nemohl si pomoc.

„Nic mi neříkej, nemůžeš mnou pohrdal víc, než sebou pohrdám já.“

„Pojď, právník čeká.“ Oba zmizeli v bytě a posadili se ke kuchyňskému stolu. Poté začali odpovídat na právníkovi otázky.

„Takže, jestli to chápu dobře,“ zakončil rozhovor po půl hodině právník, „potom, co jste se dozvěděl v baru a zaslechl ten výkřik, bylo vám jasné, co se děje?“ Nějak mu to nedávalo smysl.

„Ano, zkrátka jsem to věděl. Asi se mi ozvaly instinkty, které jsem používal na misích.“

„Promiňte, musím něco zařídit,“ řekl náhle Marek a zamířil do ložnice. Poté vešel do koupelny.

„Miláčku, myslím, že sis koupele užila už dost. Určitě ti stydne voda. Nestihl jsem dojít do tvého bytu… doufám, že nevadí, když ti dám něco svého.“

Zasmála se. „Vždyť mi to bude velké.“

Povzdechl si. „Tak jo. Skočím k tobě,“ než však odešel, ukradl jí delší polibek.

Zamířil nejdřív zpět do kuchyně. „Bere to líp, než jsem čekal. Už je klidná. Musím k ní do bytu, hned jsem zpět.“

 

V deset odpoledne byli všichni tři na policejní stanici, kde je po jednom vyslýchali.

Zatím Justýna zůstala ve svém bytě a seděla nad svačinou, kterou si včera ráno připravila. Počítala, že bude z noci unavená, ale… rozesmála se.

Unavená. To zdaleka nevystihovalo, co byla. Pohrdala sebou. Vyspala se s cizím chlapem. Nezlobila se na něj. To na sebe. Opila se a aktivně se podílela na všem, co spolu dělali. Ne jen tady nahoře, ale i v baru. Nemohla se na něj zlobit, když to dotáhl až dokonce.

Včera byl tak krásný den a dnes? Je hrozně sobecká. Myslí jen na sebe. To, co se včera stalo jí nebylo nic v porovnání s tím, co potkala slečnu Bezběhovou. Vždyť ona mohla umřít. Když se nad tím zamyslela, tak kromě toho, že ji to bolelo, si včerejší noc užila. Arnošt nebyl sobecký milenec, jen trochu hrubý. Bohužel víc, než ona byla schopná během svého prvního milování snést.

Zazvonil zvonek. Pomalu šla ke dveřím. Chůze nebyla zrovna příjemná. Odemkla a otevřela.

„Dobrý den, děvenko,“ začala paní Nesvadbová, „musela jsem za tebou přijít…“ zarazila se, když si všimla, jak se Justýna třese. Vešla proto do bytu a objala ji. Měla tu malou ráda. Považoval ji skoro za vnučku. „Copak se stalo?“ začala ji hladit a odvedla ji do kuchyně.

Justýna se rozplakala. „Vím, co si o mě teď musíte myslet… Vždyť…“ najednou se rozpovídala, musela se někomu svěřit, „včera jsem šla do baru, opila se a přivedla si sem cizích chlapa, se kterým jsem se hned vyspala.“

Stará paní se usmála. „Tak tohle tě trápí… Nemá proč, v dnešní době to přece…“

„Ale je to proti mému přesvědčení. On… já… nechtěla jsem… chtěla jsem si svého prvního… nechtěla jsem žádného, nikdy,“ mumlala mezi vzlyky.

To starou paní překvapilo. Justýna se jí tu přiznala, že včera v noci byla poprvé s mužem. Ale to by vysvětlovalo, v jakém je stavu. „No tak, holčičko. To nic. To, že sis někoho přivedla, vím jen já a správce…“ v tu chvíli se zamračila, „přinutil tě k něčemu, cos nechtěla?“

Justýna zavrtěla hlavou a rozplakala se ještě víc. „Ne, to právě ne. On… kdybych… je dokonalý, ale já… pohrdám sebou. Přivést si domů cizího chlapa.“

Stará žena se zamyslela, co má říct, aby uklidnila svědomí té dívky. „Já bych řekla, že máš štěstí. Opilá sis vybrala muže, který by se ti líbil i za střízliva. Nebo ne?“

Přikývla.

„Tak vidíš. Chápu, že… ale podívej se na to z druhé strany. Kdyby tu v noci nebyl, kdo ví, jak by to dole dopadlo. Byla jsem tam, když poslal Marka s Aurorou nahoru a sám se chopil vysvětlování. Zařídil, aby dnes ráno přijela čistící firma, a domluvil se s policisty, že přijdou všichni vypovídat až dnes.“

Zůstala u ní celou hodinu. A pomalu z ní nenápadně dostávala vše z jejího života. Během Justýnina vyprávění si umínila, že si s tím mužem promluví. Za to, že zachránil Auroru mu byla vděčná, ale tady šlo i o Justýnu.

 

Po jedné hodině ve vrátili všichni tři z policejní stanice.

„Auroro, jsou tu ještě volné byty?“ zeptal se Arnošt, když vystupovali z právníkova auta.

Zamyslela se. Určitě ještě ano, ale které? Otočila se na právníka.

„Byt v prvním patře, naproti tvému a jeden v posledním,“ odpověděl po chvíli.

Aurora se otočila na zamračeného Marka. Už na stanici se ho chtěla zeptat, co se děje, ale nebyla k tomu příležitost. A než ji dostala tady, všimla si, že se k ní blíží matka. „Ach ne,“ zamumlala a přitiskla se blíž k milovanému muži. Dnes na matku neměla náladu. Už nikdy na ni neměla náladu.

„Prosím odveď mě dovnitř, matka… nechci, aby to někdo viděl,“ zašeplala mu do ucha.

Marek se otočil a pohlédl na přicházející ženu, byla krásná, podobná Auroře, ale něco na ní ho odpuzovalo. Kdyby mu neřekla, že je to její matka, pokládal by ji za její sestru. Tak tohle je žena, která Auroru porodila.

„Ahoj, mami. Pojď dovnitř. Promluvíme si tam,“ vyhrkla Aurora, když viděla, jak matka otevírá pusu. A rozhodně ne k pozdravu.

„Já, zastavím se u tebe potom,“ řekl Arnošt a odešel do domu.

Právník se zamračil a odjel.

 

„Tak tohle jsi myslela tím dědictvím,“ zaskřehotala Aurořina matka, když se za ní zavřely dveře bytu. „A ten fešák k tomu taky patří, i s tím druhým?“ zasmála se.

Marek mlčel a snažil se srovnat s tím, že tato žena může být její matka. Od chvíle, co mu řekla, o tom, jak se k ní chovala, věděl, že… no to je jedno. Zdaleka to nevystihovalo to, co k ní cítil v tuhle chvíli. Nejraději by ji odtud vyhodil a slíbil Auroře, že už se k ní nikdy nepřiblíží.

„Mami,“ povzdechla si Aurora.

„Takže ty jsi teď prachatá, co? A co jsem se dočetla v novinách, měla jsi zajímavou noc. Jaké to bylo?“

„Tak to by stačilo. Jak jí asi mohlo být, když jí ten šílenec tiskl nůž k hrdlu,“ vykřikl Marek.

Žena se jen usmála. „Ale no tak. To je jen legrace… Ale teď k tomu důležitému, kolik mi dáš. Konec konců byl to můj strýc. Ty jsi jen má dcera.“

Aurora se nadechla a udělala něco, co ještě nikdy. Postavila se matce. „Nic. Nic ti nedám, podmínkou závěti bylo, že ty nedostaneš nic. A teď odejdi a už se nevracej.“

„Co si to dovoluješ ty jedna…“ zarazila se, normálně používala výraz, který teď už neplatil. Určitě ne, když tak viděla svou dceru v náručí toho svalovce. „Jak vidím, zjistila jsi, že jsi přece jen po mě. Řekni, jaké je to užívat si s takovým, jako je on… a ten druhý… no nemrač se tak, svalovče. Snad nejsi žárlivý…“ zarazila se. Zadívala se totiž pořádně na partnera své dcery.

Marek zuřil. Jak se ta žena opovažuje takhle mluvit s vlastní dcerou? „Aurora není jako vy. Zdaleka ne.“

„Ne? A jak pak to víš? Mám takový pocit, že tebe bych si pamatovala…“ zarazila se. Měla by si dávat pozor. Ten muž pro ni může být nebezpečný. Vůbec nereagoval na její sváděcí techniku.

„Řekla, ať odejdete. A myslete, na to, že se své dceři máte vyhýbat.“

Auroře klesla čelist, když matka poslechla. „Tak dobře. Stejně mě ta holka nezajímá, akorát mi odháněla milence. Pořád nechápu, proč. Vždyť jsem se jich jen občas zeptala, zda by nechtěli, aby ses taky zapojila.“ Na to zabouchla dveře. Pak bouchly i druhé.

Marek třesoucí se Auroru objal. „To nic. Už je pryč. Jak jsi to proboha takovou dobu vydržela?“

 

Arnošt šel po schodech, aby měl čas přemýšlet. Zrovna procházel sedmým patrem, když se za ním otevřely dveře.

„Přesně vás potřebuji, pojď dál,“ vyzvala ho starší žena. „Jsem Justýnina přítelkyně a musím s vámi mluvit.“

Povzdechl si a poslechl. Jakmile se ocitl v bytě, žena zavřela dveře a otočila se na něj. „Tak, nejdřív bych vám chtěla poděkovat. To, co jste včera udělal bylo obdivuhodné. I to, jak jste to potom zařídil. Ale oba víme, že jste toho udělal víc. A ta druhá věc už tak obdivuhodná nebyla.“

Takže to ví, povzdechl si Arnošt. Ale kolik? „Co všechno víte?“

„Všechno,“ netrpělivě vyhrkla žena, „svést opilé děvče. Neznám nic ohavnějšího, vlastně ano… No nic. Justýna se na vás nezlobí, zato sebou za to pohrdá.“

„Ona za nic nemohla. To já. Měl jsem…“ ani si neuvědomil, co říká.

Žena se usmála. „Já to tušila. Nepatříte k mužům, kteří něco takového dělají. Co plánujete udělat dál?“

Plánoval tu bydlet, takže by si ji asi neměl znepřátelit. „Chci se jí nějak omluvit za to, co se stalo. Chci se sem nastěhovat… ne k ní, do volného bytu. Nechci, aby si o sobě myslela, že byla jen… chyba, jak se sama nazvala. Tak to nebylo. Ona chyba nebyla.“

Žena si oddychla. Už se o Justýnu nebála. Ten muž se o ni postará. „Tak jděte. A přeji vám mnoho štěstí.“

Vyšel z bytu a zbytek schodů vyběhl. Před Justýninými dveřmi se zastavil, zhluboka se nadechl a zazvonil.

Justýna stála na chodbě. Tušila, že je to on. Zahlédla ho z okna dole před domem. Má mu otevřít? Nemá? Má? Přestala nad tím dumat a odemkla.

Když uviděl výraz v její tváři, polekal se. Nevěděl sice, jaká byla předtím, ale byl si jistý, že tak zničená ne. „Mohu dál?“

Přikývla a vydala se do kuchyně. „Chceš něco?“

„Ne. Nic. Prosím, sedni si.“ Počkal, dokud se neposadila k opačnému rohu stolu a začal. „Hrozně mě mrzí, za jakých okolností jsem se tu včera ocitl. I to, že… nechtěl jsem ti ublížit. Nemohu říct, že kdybych byl střízlivý, všiml bych si, že se bráníš. Bylo to jiné, než všechny ostatní… nikdy jsem necítil to, co s tebou.

Já… hledám si byt. Včera jsem po sedmi letech u vojka odešel. Zítra začínám pracovat jako ochranka v obchodním domě… Požádal jsem Auroru, zda bych nemohl bydlet tady. Za ty roky u vojáků jsem si našetřil slušnou sumu, ale… taky se mi líbí. A navíc, jsi tu ty.

Vím, že jsme nezačali nejlíp, ale… nic si k tobě nedovolím, ani se tě nedotknu, pokud nebudeš chtít, ale dovol mi být v tvé blízkosti. Řekla si mi, že jsi chyba… Já to trochu upravím, pro mě nejsi chyba… ale náhoda… nejkrásnější náhoda, která mi vstoupila do života.“

Justýna mlčela. Nebyla si jistá, co říct. Netušila, co má dělat. S něčím takovým nikdy ve svém životě nepočítala. Ale Arnošt byl někdo, koho ještě nikdy nepotkala. Nebo spíš nikoho jako on.

„Přátelé?“ zeptala se nejistě.

Povzdechl si. To sice nebylo přesně, co chtěl, ale na druhou stranu to bylo víc, než co od ní očekával. „Přátelé. A sousedé.“

 

„Co si myslíš o Arnoštovi?“ měla konečně možnost zeptat se Aurora.

Marek se zamračil. „Nevím… jsem mu vděčný, vážím si ho, ale… jde o Justýnu. Víš, že byl včera u ní… Nelíbí se mi, že využil toho, že byla opilá… No, jemu se to taky nelíbí, ale přesně to udělal.“

Teď se zamračila i Aurora. To se jí také nelíbilo. „Opilá?“

„Včera v baru… když jsem ji dnes viděl, vypadala úplně jinak. A hlavně plakala. To se mi nelíbilo.“

„Nemůžu uvěřit, že se to stalo tady,“ zašeptala najednou Aurora a rozhlížela se po své chodbičce. Nikde nebyla ani stopa. Ale přesto. Přistoupila blíž k Markovi a objala ho.

„Tolik jsem se bála, nejdřív o sebe… pak mi došlo, že bys nikdy nedovolil, aby mi něco udělal… pak jsem se začala bát o tebe. Proto jsem vykřikla.“

„To nic, to nic,“ mumlal jí do vlasů.

Netušili, jak dlouho tu tak stáli, než se ozval zvonek.

„To bude Arnošt,“ hádal Marek a šel otevřít. Měl pravdu.

„Neruším?“

„Ne, pojď dál,“ vyzvala ho Aurora.

„Ten byt naproti tobě…“ přerušil ho zvonek.

Marek otevřel a pozval dovnitř Aurořina právníka. „Myslel jsem, že se tohle bude hodit.“ Zvedl ruku s deskami. „Mám tu smlouvy na ty dva volné byty, před vchodem jsem narazil na správce je tu za chvíli s klíči.“

Šlo to rychleji, než kdokoliv z nich čekal. Všichni se podsadili v obývacím pokoji a Arnošt si prostudoval oba dokumenty. Zarazil se však u třetího.

„Ten byt naproti je jako jediný na prodej. Jde i pronajímat, ale…“ překvapilo ho, když si všiml, že voják pročítá i tuto smlouvu. „Stejně jako tento byt má i ten druhý samostatné vedení vody, elektřiny i topení,“ pokračoval. „Pokud se týká vybavení, kromě kuchyňské linky v bytě nic nezůstalo. A půdorysově je zrcadlový s tímto bytem.“

Trvalo asi hodinu, než se dohodli na podrobnostech, ale skončilo to tak, že Aurora měla nového souseda.

 Když všichni až na Marka odešli, uvědomila si, že by mu měla říct o svém dědictví. Vzala ho za ruku a odvedla ho do ložnice. „Ne, počkej,“ odtáhla se od něj, když ji chtěl stáhnout na postel.

Z nočního stolku vytáhla desky s kopií závěti a doplňujícími dokumenty, podala mu to. Pak už jen sledovala, jak se jeho nechápající výraz mění v překvapený a ten zase vystřídal šok.

Marek se začetl do dokumentu, a do dalšího. Musel si to přečíst několikrát, než mu došel význam toho, co viděl. „Páni,“ vydechl a zadíval se na Auroru.

„Já ty peníze nechci. Nechám je všechny přepsat na konto nadace se strýcovým jménem. Nebo skoro všechny. Můj finanční poradce mě přesvědčil, abych si nechala jednu pětinu… A já… nemohla jsem odolat. Pro jistotu.“ Z jejího hlasu bylo jasné, že ji to znervózňuje.

Marek se zasmál. „No tak… je přeci pochopitelné, že si chceš nechat nějaké finanční zajištění.“

 

EPILOG

24.prosinec

Justýna seděla za stolem ve své kuchyni a snažila se vyrovnat se skutečností, že čeká dítě. Ví o tom už dva dny, ale pořád jí to připadalo neskutečné. Stejně jako všechno kolem ní. Celý její život se za poslední měsíc změnil.

A všechny tyto změny začali té noci, kdy počala své dítě, noci, kdy si do svého bytu přivedla cizího muže. Do té doby byla unešená z nového způsobu života, ze svého bytu, ze své práce. Potom se to změnilo. Arnošt se nastěhoval do prázdného bytu v prvním patře. A začal se jí dvořit. Musela se nad tím slovem zasmát. Používala ho paní Nesvadbová, když pozorovala, jak ji zahrnuje dárky a pozváními.

Byl úžasný. A byla si jistá, že bude ještě úžasnější otec. Jen co najde odvahu a řekne mu o tom. Dva dny ho neviděla, v práci si vzal dvojité směny, aby mohl být dnes doma. Doma. Teď konečně pochopila pravý význam toho slova. Domov je tam, kde vás milují. A tady ji milovali. Přesněji Arnošt ji miloval, i když nechápala proč.

Jak se mohl zamilovat do dívky, která se s ním vyspala dřív než se vůbec poznali? Teď už o něm věděla všechno. O jeho otci, o jeho neexistující matce, o jeho životě v armádě. O něm. O jeho snech.

Měla také novou kamarádku. Dva dny po té osudové noci za ní přišla a pozvala ji do zoologické zahrady na oslavu narození mláděte pandy. Tam si spolu vlastně poprvé popovídali. A od té doby se vídali často. Justýna by si to užívala nebýt toho, že věděla, že Aurora ví, co té noci provedla.

„Justýno, na tom přece není… řeknu ti tajemství. Copak ti nedošlo, že já a Marek… Vyspala jsem se s ním půl hodiny potom, co jsem ho poznala. Půl hodiny, pokud sečtu… v ten den, co se nastěhoval, jsem s ním podepsala smlouvu a on mi odnesl nákup do bytu. Než odešel, skoro mě políbi, a když se mi za to přišel druhý den omluvit… já…“ zčervenala.

„To jsem netušila. Mě nenapadlo…“

„První schůzku jsme spolu měli až ten večer, co… a do té doby jsme se spolu vyspali několikrát. Bylo mi hrozně, když jsem se…“ vyprávěla jí tehdy o své matce. Ona jí na oplátku vyprávěla o sobě.

Od té doby ji považovala za nejlepší kamarádku. A dnes, přesně za půl hodiny byla pozvaná na štědrovečerní večeři do Aurořina bytu. Bude tam samozřejmě i Marek a Arnošt.

Arnošt, a je zpět u svého problému. Zadívala se na výsledky, které jí před dvěma dny dala její lékařka. Šla na obyčejnou roční prohlídku, den před tím si byla nechat vzít krev, aby se stihly udělat všechny testy. Sice se jí to zdálo zbytečné, vždyť jí nic nebylo, ale lékař nařídil.

Už ve chvíli, kdy vcházela do ordinace tušila, že něco není v pořádku. Posadila se a přemýšlela, co by mohlo být špatně. „Slečno Karská, kdy jste byla naposledy u svého gynekologa?“

Zamračila se. Proč to chce vědět? „Před půl rokem.“

Lékař se nadechl. „Víte, když vám dělali ty krevní testy, něco se jim nezdálo… nemáte nějaké problémy?“

Nechápavě zakroutila hlavou, co se děje?

„Jste těhotná, slečno Karská,“ uslyšela ho najednou říkat.

„Ale to není možné, vždyť… to nejde… mělo to přece…“ lékař jí svým sdělením úplně vyrazil dech.

Lékař mlčel a dal jí čas se vzpamatovat. „Myslím, že byste si měla zajít za svým gynekologem.“ A ona to udělala. Šla ke své lékařce rovnou z ordinace.

Trvala na tom, že musí být okamžitě vyšetřena a tak si sice musela hodinu počkat, ale ještě ten den získala jistotu.

„Pokud jste měla nechráněný…“ přerušila svou lékařku: „Chránil se.“ Když odcházela nesla si několik receptů na vitamíny. Od té doby nevyšla z bytu. Musela se vyrovnat s tím, co vyvedla. Počala dítě… byla takto počata i ona? Ale ona své dítě nikdy nezavrhne. A jeho otec také ne. Toho se nebála. Jen jí dalo práci se s tím vyrovnat.

 

Aurora seděla ve své ložnice a řešila úplně stejný problém jako Justýna o několik pater výš. Byla těhotná. Dnes jí to zavolala její lékařka. Normálně prý o štědrém dnu nepracuje, ale její vyšetření si vyžádala.

Aurora nebyla ani moc překvapená. Tušila to. Už pár dnů, od chvíle, kdy jí vynechal cyklus. To se nestávalo. Nikdy se jí to nestalo. Teď ví proč.

Neměla z toho strach. Na miminko se těšila, jen nevěděla, jak to přesně říct Markovi. Určitě mu tím udělá radost, ale… jak říct muži, kterého sice milujete víc než svůj život, ale kterého znáte přes měsíc, že čekáte jeho dítě?

Však na něco přijde. Rychle vstala a pospíšila si do kuchyně, kde se dopékala večeře. Stůl už měla prostřený, stromeček ozdobený, ona byla oblečená…

V zámku zarachotil klíč. Usmála se. Jen jediná osoba má její klíč. Marek. I když pořád bydlel ve svém bytě, občas zůstával u ní. Ona občas u něj.

„Ahoj, miláčku, vidím, že tu jsem první,“ ozval se, když vešel do kuchyně. Na přivítanou ji políbil.

Odtrhla se od něj a zasmála se. „Nech toho, čekáme společnost. Víš, že Arnošt s Justýnou se tak daleko ještě nedostali.“

Marek se musel zasmát. „Obdivuji jeho sebekázeň. Dává mu hrozně zabrat držet se od ní dál. Ale slíbil jí to.“

Zrovna včera si o tom povídali. Narazili na sebe v obchodním domě. Marek s kolegou tam byli vyzvednout přistiženého zloděje. A měli chvíli čas. Jinak v posledním měsíci se spřátelili. Rozuměli si.

Zazvonil zvonek. Aurora se protáhla kolem své lásky a šla otevřít. „Ahoj, Arnošte,“ usmála se na svého druhého hosta.

„Ahoj.“ Než stačil vejít dovnitř, ozval se zvuk výtahu. „To bude Justýna, počkám na ni, jen jdi, ať se nám nepřipálí večeře. Pokud ji hlídá Marek, určitě něco takého hrozí.“ Nemyslel to zle, ale rád Markovi připomínal večeři před týdnem. Věděl, že to byla jen nehoda, ale…

„To s tím nedáš pokoj?“ ozval se dotčeně Marek.

Justýna vystoupila z výtahu a sešla schody. A hned se ocitla proti muži, který okupoval její myšlenky poslední měsíc. A nejen to, vždyť v ní rostlo jeho dítě. Sevřela taštičku s dárkem.

„Ahoj.“ „Ahoj, krásko. Tak pojď, ať nám nevychladne večeře.“

Večer to byl příjemný. Jídlo bylo výborné. Jen ženská část osazenstva byla nervózní, ale obě to skrývaly tak důkladně, že to nepoznaly ani navzájem. Teprve, když nadešel čas otevírání dárků, tak znejistěly, že si toho všimli všichni okolo.

Ale nikdo nic neříkal.

Když Marek a Arnošt sahali po jednom ze svých dárků, vyhrkly obě ženy současně: „Ten, ne. Ten až nakonec.“ Hned nato se všichni zasmáli. Když konečně přišel čas na rozbalení těch posledních dvou dárků, nálada v místnosti se změnila.

Marek se zahleděl na Auroru a nemohl se zbavit dojmu, že se děje něco, o čem on nemá ani tušení. Začal pomalu rozbalovat pečlivě zabalenou krabičku.

Arnošt se zadíval do očí ženy, kterou miloval. Miloval a přitom ji nemohl mít. A sledoval, jak mu podává malou dárkovou taštičku, kterou přinesla. Vzal si ji a vytáhl z ní složený papír. Nechápavě zvedl oči.

Auroře se začaly třást ruce. Neměla tu krabičku zabalit tak pečlivě. Ale nemohla odolat, když ji během večeře napadlo, jak tu to radostnou zprávu sdělit. Odběhla do ložnice a zabalila dětské bačkůrky, které včera z náhlého popudu koupila.

Justýna si sedla vedle Arnošta a čekala, dokud nerozdělá složený papír. Když se do něj začetl, doslova přestala dýchat. Doufala, že pochopí, co to znamená. Byla to zpráva od její gynekoložky.

Oba muži ohromeně vzhlédli od svého dárku téměř současně.

Marek zíral na dětské botičky v krabičce a nemohl uvěřit vlastním očím. Napadl ho jen jeden důvod, proč by mu něco takého Aurora dala. Podíval se na ni a upustil krabičku na zem.

Bačkůrky vypadly a zůstaly ležet vedle stolu.

Arnošt si projel slova na lékařské zprávě znovu. A pořád tam viděl to stejné. Justýna byla těhotná. Otočil se na ni a přitom mu padl zrak na padající krabičku. I na to, co z ní na zemi vypadlo. A rozesmál se.

Všichni čtyři zůstaly hledět na malé zelené dětské bačkůrky.

Rozesmála se i Justýna.

A v tu chvíli i Markovi a Auroře došlo, jaký to dárek dala Justýna Arnoštovi.

„To snad není pravda. Vy taky?“ zeptala se ohromená Aurora.

Justýna přikývla a poprvé od té osudové noci Arnošta políbila. Potom ho objala a zašeptala mu do ucha. „Tohle dítě nebude chyba. Je to šťastná náhoda.“

„To víš, že ano, miláčku. Ta nejlepší náhoda v mém životě,“ přisvědčil Arnošt a položil svou ruku na její dosud ploché bříško.

Marek ho napodobil o pár vteřin později, aniž by si toho byl vlastně vědom. Nevnímal nic kromě usměvavé Aurory ve svém náručí. „To je ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostal.“

---