O chlapci s žijícími příběhy

Před dávnými časy ve vzdálené zemi míle a míle na severu, mezi kopci sahajícími až k mrakům a lesy rozléhajícími se až k nekonečným oceánům, žila svým poklidným životem malá vesnice. V této vesnici žil mladý chlapec, sirotek. Přes den se lopotil na poli, avšak k večeru, kdy již na práci nebývalo vidět, chodíval doprostřed náměstí a u ohně vyprávěl příběhy, které se všem zdály skutečné. Posluchači měli pocit, že všechno prožívají na vlastní kůži. Jako by to byl jejich příběh, jako by se prvním slovem přesunuli do pohádkové země plné kouzel, zázraků a neskutečných bytostí.
Jeho věhlas přelétal vysoké štíty hor a brodil se lesním kapradím. Každý den do vesnice přicházelo pár nových posluchačů, kteří se také chtěli nechat zavést do světa utkaného ze snů a fantazie.
Chlapec měl pokaždé připravený nový příběh, o němž přemýšlel celý den při práci na poli. A každý den rád poslouchal slova chvály, když dořekl poslední větu a jeho posluchači se s hlubokým nadechnutím vrátili zpět do skutečného světa.
Jednou se mezi nově příchozími objevila krásná dívka. Když nastal večer a uprostřed náměstí se roztančil oheň, v hloučku posluchačů seděla i ona.
Chlapec znovu vyprávěl podmanivý příběh. O dívce, která celý život snila o jednorožcích a neúnavně je hledala. Když o mnoho let později pochopila, že jednorožci mají z lidí hrůzu a vyhýbají se jim, prosila les tak dlouho, až se nad ní slitoval a zaklel ji do stromu na louce, kam se jednorožci chodívali pást.
Když skončil, jako pokaždé se po sborovém hlubokém nádechu ozvalo pochvalné zamručení. Někteří zašli za ním, aby svůj obdiv vyjádřili přímo jemu, ale on to nevnímal, všímal si pouze dívky. Jeho pýcha vyžadovala, aby i ona přišla a řekla mu opojná slova chvály. Ale místo aby se vydala k němu, odešla do tmy.
Musel na ni stále myslet. Přemýšlel, co řekl špatně, že dívka ihned odešla. Nebo se málo snažil, že s ním nechtěla mluvit? Celou noc ho myšlenky tížily a usnul až před svítáním.
Příští den byl unavený a navíc se mu vzpomínky na dívku vracely, takže se nemohl soustředit na návštěvu svého snového světa.
Večer vyprávěl stejný příběh jako minule. A protože dívka znovu po konci vstala a zmizela ve tmě, všechno se opakovalo. Den za dnem, kdy se jeho vyprávění neměnilo a posluchačů ubývalo, čekal pouze na ni. Pýcha mu nikdy nedovolila zeptat se, jestli se jí vyprávění líbí.
Vždy po západu slunce přicházela smutnější a nechávala se pohltit tmou zklamanější. Za několik dní, kdy se počet jeho posluchačů dal spočítat na prstech jedné ruky, se již dívka neukázala. Chlapce to velice zarmoutilo a protože pochopil, že už nemá co nabídnout, odešel domů dřív, než vůbec začal s vyprávěním. Po několika letech to bylo poprvé, co se toho večera kolem ohně trousili pouze toulaví psi.
Uběhlo mnoho dní, kdy chlapec jen bezmyšlenkovitě pracoval a poté doma čekal na spánek. Byl zklamaný a zlomený.
Až po několika týdnech, kdy čas vyléčil ránu v hrudi způsobenou žhavým železem odmítnutí, se opět při ovládání pluhu dokázal vrátit do svého pohádkového světa. Těšil se na opětovné setkání s magií a krásnými tvory, na objetí jemného vánku a štiplavé jehličky slunce. Ale místo toho našel tento pohádkový svět vyprahlý a mrtvý. Popraskaná půda naříkala pod každým jeho krokem a krutý vítr ho bičoval do tváří.
Došel až ke stromu, který poslední zbyl z nádherných hvozdů oplývajících magií jemnou jako doušky chladivé vody z místní studánky. Doufal, že aspoň tento starý buk najde živý, ale i jeho kmen byl vyschlý. Se slzícíma očima v dlaních se opřel o mrtvé dřevo. Velice rychle si domyslel, že tento svět žil a dýchal z jeho fantazie, která se doplňovala při každé návštěvě.
Naposled si povzdechl a vstal, ale než se vydal na zpáteční cestu, všiml lístečku připíchlého na jedné z větví. Z lístku se dověděl, že ho dívka nemohla potěšit slovy chvály, protože byla němá. Jediná možnost, jak spolu mluvit, byla v tomto zázračném světě, kde na něj čekala každý den. Ale poté vše začalo umírat.
Chlapci znovu vyhrkly slzy do očí. Ztratil dívku, které chtěl dát srdce, i svět, který byl tak magický, až byl skutečný.
Skrčil a zahodil lístek a odešel smířen s tím, že se do této mrtvé planiny už nikdy nevrátí život. Nestačil si všimnout, že na větvi, kde na chlapce čekal vzkaz, začal právě z poupěte rašit nový list.