Mohu se zeptat,

proč jsem hmyz,

když průvod

zahnívá uprostřed pochodu.

Hudba je tichá,

milostná uprostřed střev.

Piješ.

Kouříš.

Líbáš na ústa.

Křivíš se.

Netoužíš,

jen chceš…

                                   (07.01. 2010)

Ubohé,

křeče v poledni

roztály v nemoci,

co množí se

v přípitcích,

jenž rozlité jsou na stole

a v posteli.

                                   (07.01. 2010)

V pravé poledne –

nad tváří vznáší se smrt;

potkáme křesadla,

jiskru

a smích.

Do dětství se vážeme,

jako kovové piliny

na magnet.

A doufáme,

že na chvíli zhasneme

uprostřed vět,

přesně tam,

kde chceme být.

                        (11.01. 2010)

U schodů pláčou stařeny,

rozpuky v čase zpět

a na konci řady

ze země vstávají

mladí a slepí,

s pýchou a hrdostí

vítají svět.

                        (11.01. 2010)

Poupě usychá

na klopě saka,

šáhli jsme si na dno,

mimo lidské schopnosti,

omezené jen na mělké

dýchání.

Tuším, že někde tam jsou

hovory

kolem pat

složené v úhledné hromádky

košatého strachu.

                                   (13.01. 2010)

Prosím žalujte lékaře

z obchodu s chlastem,

hlásím z řad školáků,

že tady jsem,

přichystán loupat pomeranče

pro kýče s chutí,

jenž milují úplně stejně

a marně

tak jako před lety.

                                   (13.01. 2010)

Pohneme kamenem,

vidíme spěch,

ve tmě a vlhkosti

šklebí se několik vět,

slova, co pálí

na kůži znamení,

znamení prohry;

plamen v plameni.

V kolenou jsme řezáni,

cítíme pot,

jazyk chvěje se

a hledá slepý kout.

Rozum se odpaří,

tvrdí to Braun;

bomby a výbuchy,

těla jsou na kaši.

Nežádám, milujme…

…nenáviďme.

                                   (13.01. 2010)