Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Cesta vlakem

30. 10. 2011
0
0
507
Autor
J.Alka

     To je ale tma… Ranní lokálka uhání po pražcích jako o život a funí, až se jí mlží všechna okýnka. Najednou vlak prudce zastaví. Další zastávka, uvědomí si Freyegar. Kolik jich ještě asi zbývá? Raději nepřemýšlet. Nemyslet už na nic a pokusit se alespoň na chvilku usnout… Jakmile však zavřel oči, znovu spatřil ten výjev… Veliký sál plný maličkých stánků a  maličkých lidí. A u jednoho docela nenápadného stánku v rohu je podlaha najednou celá červená. Jako kdyby na ni někdo vylil hrnec s rajskou omáčkou, ale nevylil… Ahrene, ty hlupáku! Ty hlupáku hloupá!! Tohle jsi přece nechtěl… Nikdo to nechtěl, tak proč se to stalo? Vysvětlí mi to někdo?? Ostrým pohledem přehlédl spolusedící ve vlaku… To ses nemohl nejdřív pořádně podívat, když ti prodavač ten nůž podával? Copak jsi neviděl, že je vystřelovací? Nikdo ti to neřekl?? Tak mi někdo odpovězte, proč! Proč? A jak se to vlastně celé seběhlo? Kdybych tam byl, určitě by se to nestalo… Nikdy bych tě nenechal provádět žádné legrácky s takovou nebezpečnou věcí! Proboha… A Mila s Tabeou co nevidět odjedou do Dánska k matce… Vlastně má Mila pravdu, co by tu ještě dělaly? pomyslel si trpce. Ach jo… Ale vždyť Tabea je nemocná, nemůže cestovat v tak chladném počasí! A co teprve v Dánsku… Vždyť tam je zima každý den! Moje malá holčička… Doktoři řekli, že má málo krve… Jak je to vůbec možné, že má člověk málo krve? Pohlédl na krabici, kterou měl položenou na klíně. Byl v ní klobouček pro Tabeu… V té studené zemi nebude mít zrovna lehký život… Znovu se rozhlédl po okolních cestujících… Nikoho nic z toho přece nezajímá… Ale to je vlastně dobře, pomyslel si, vždyť by mezi nimi mohl být i nějaký zloděj a ještě bych přijel bez klobouku… Snad jí udělá radost. A Mila už konečně pochopí, jak to tenkrát doopravdy bylo… Že to bylo jen trapné nedorozumění. Bude se sice zlobit, jako vždycky, když na to téma zavedl řeč, ale třeba si to konečně nechá vysvětlit a budou zase žít všichni tři spolu…

      Na následující zastávce se do vlaku nahnal houf lidí. „Mohu přisednout?“ zeptal se Freyegara jeden rozšafný postarší pán v slaměném klobouku. Přikývl. Muž si spořádaně sedl, naleštěnou hůlku s malým kufříkem si položil na klín. Pak si světáckým pohybem rozložil noviny a začetl se do jedné reportáže. „To je dnes ale mrzuté počasí…“ zamumlal po chvíli. „Hm.“ „Vsadím se, že takhle bude celý víkend.“ „Hm.“ „Vy jedete až do Porthmouthu?“ „Hmm… Ano,“ přisvědčil po chvíli neochotně, vytržen ze svého přemítání. „Povím vám, já už tam nebyl ani nepamatuju. – Jedu jen pár zastávek, za sestřenkou, víte?“ Nevím, pomyslel si v duchu Freyegar, a nic zvláštního tím nemyslel. Chlapík se znovu začetl do novin. O dvě zastávky později vystupoval. „Nashledanou,“ rozloučil se Freyegar. „Nashledanou, nashledanou!“ usmál se cestující, posbíral svých pět švestek a pelášil ven z vlaku. Noviny tam v samém spěchu zapomněl…

        Hned jak se uvolnilo místo, vecpala se na volné sedadlo buclatá stařenka s hromadou tašek. Freyegara si vůbec nevšímala a obskládala ho kufry, balíčky a kabelami. Kdyby chtěl náhodou na záchod, asi by měl smůlu. Na stolek si rozložila talíř s tvarohovými koláči. Za celou tu dobu, co naproti němu seděla, nedělala nic jiného, než že spala, jedla koláče, roztěkaně koukla z okýnka a netrpělivě v tom šeru vyhlížela svou zastávku, přičemž si hrála s prsty na rukou… Pak zase chvilku spala a jedla a vyhlížela a spala a jedla… A Freyegarovi ani nenabídla. Až když zpozorovala, jak na ni nepřítomně civí, zeptala se poněkud neurvale: „Chcete taky?“ A myslela tím: „Copak vy si snad dovolujete chtít taky? Vy nezdvořáku! …Koukáš na mě, jako kdybys čtrnáct dní nejed‘!“ „Ne ne, děkuji vám,“ odvětil zase duchem nepřítomný Freyegar. „Opravdu ne?“ zaraženě zamrkala. „Ani ždibíček?“ Najednou jí nepřipadal zas tak neomalený, vlastně vypadal jako docela seriózní mladík. Přišlo jí ho snad i trošku líto, a tak se odhodlala vnucovat mu koláče tak dlouho, dokud si alespoň jeden nevzal… A že to bylo dlouho. Když pak chtěla vystoupit, snažila se posbírat do obou rukou  svoje tašky, ale nějak se jí tam najednou všechny nemohly vejít… „Počkejte,“ zvedl se Freyegar. „Ach, děkuji vám, velice vám děkuji, mladý muži. Vždyť vy jste opravdový gentleman!“ „Ještě ty koláče…“ „ – Víte co, snězte si je, mně už se stejně nikam nevejdou a alespoň vám mám jak poděkovat za pomoc. Ještě jednou děkuji, už musím vystupovat, hezký den!“ Madam s kudrnatou hlavou se ohleduplně procpala ven a ještě mu zamávala… Freyegar se na ni trošku pousmál. Docela milá paní…

     Za okýnkem se začínalo rozednívat. Horské stráně, kterými projížděli, byly zalité slunečními paprsky a louky se zlatozeleně leskly. Jejich jas ho šimral v očích. Na krajích lesů ale ještě ležel ve stínech kmenů mlžný opar, který halil celý obzor na úpatí strmých hor závojem ticha. Freyegar nevědomky otřel hřbetem ruky zamlžené okýnko. Celou dobu nemyslel na nic jiného než na Tabeu a na Milu. A taky na Ahrena, ať už se vzpomínkám bránil jak chtěl… Pohřeb měl být za týden, ale asi tam nepřijde mnoho lidí… Nikdo s tím nechce mít moc společného, zvlášť když Ahren umřel za tak nezvyklých okolností. Lidé jsou zvláštní… Hlavně že všichni mlčeli a stáli, namísto aby mu pomohli! Copak si mysleli, že už je po všem? Že už mu nemůžou nijak pomoct? Nebo se štítili cizí krve? Alespoň mohli zavolat záchranku… Bylo mu z toho všeho zle. Jak tam mohli jen tak stát a koukat…? Kdybych jen o tom věděl, kdyby mě někdo včas zavolal… Kdyby, kdyby, kdyby, teď už je to jedno. Ale co když já bych se nezachoval jinak? napadlo ho. Co kdyby mě taky najednou ochromila hrůza a strach? Ale z čeho, proboha, z čeho??? …Tabea….

     Vlak jedoucí z Moštýna do Porthmouthu se v průběhu druhé poloviny své jízdy spíš vyprazdňoval, lidí přistupovalo jen minimálně. Ale Freyegar se přeci jen dočkal ještě jedné společnosti. V Londonderry si k němu přisedla docela hezká mladá slečna, která však vypadala, že se celou cestu strašně nudí. Kdovíproč si pořád poposedávala, upravovala culíky a mrkala kolem dokola… „Jé, vy máte hezký oči!“ řekla po chvíli troufale. Freyegar se začervenal a pokrčil rameny. Co je jí do toho, jaké mám oči? „Jedete taky až do Porthmouthu?“ „Taky.“ „A nechcete zajít někam na kafe? Já mám totiž ještě hodinu a půl času a vůbec nevím, co budu dělat…“ „Ne.“ Slečna zklamaně pokrčila rameny. Domýšlivec! Nechápu, co si o sobě myslí… Aspoň mohl poděkovat. Chvilku ho pozorovala, jestli si to ještě nerozmyslí a snad i trochu doufala, že se přeslechla. Když však viděla, že si to zřejmě opravdu nerozmyslí, mrzutě se rozhlédla po okolí. …Ani ten koláč mi nenabídne! „Můžu si půjčit ty noviny?“ zeptala se po chvíli s nadějí v hlase. „Jistě. Vlastně ani nejsou moje,“ přiznal. Povzdechla si… Co je to dneska za lidi?… S nezájmem otáčela stránku za stránkou, dokud se nedostala znova na začátek. Náhle jí tam padla do oka jedna reportáž, podepsaná autorem F. F. Zkoumavě se podívala na chlapíka, co seděl přímo před ní… Na saku měl vyšitý monogram F. F. A na cedulce na kufru stálo: Freyegar Fox …a příslušná adresa. „Promiňte…?“ ukázala mu článek v novinách. „Nenapsal jste ho náhodou vy? Omlouvám se, ale na kufru máte napsáno Freyegar Fox a tady ty iniciály… Promiňte, omlouvám se, jen tak mě to napadlo…“ Freyegar nic neříkal. Popravdě ani nevnímal, co mu ta cizí slečna povídá. Až když se znovu usadila a odložila noviny na stolek, vzal je do rukou a podíval se na datum vydání. „Jo, psal,“ odpověděl zamyšleně. Byla to reportáž z jednoho charitativního koncertu… „Aha… Tak… promiňte…“ vysoukala ze sebe a sklopila oči. Ten text byl docela hezký a vůbec nebyl psán domýšlivě… „Nic se nestalo… Nechcete koláč?“ napadlo ho. Ten taky není váš, pokud se nepletu, chtěla říct, ale neřekla. A bylo to dobře… „Jé, děkuju… No, řeknu vám pravdu, já ani nevěděla, že nějaké takové koncerty existují… Chodíte takhle někam pravidelně?“ Docela dobře se jí podařilo Freyegara trochu rozptýlit. Povídali si hodnou dobu. „…Můžeme se někdy sejít a zas si povykládat, až se vrátíte,“ usmála se. „Dobře, nemám nic proti, rád někam zajdu. Co třeba na ten koncert?“

     Najednou rána jako z děla. A tma…

     „Měl jste štěstí,“ slyší odkudsi z dálky. Kolik je hodin? Motá se mu hlava… Vidí bílé skvrny, snad lidi v pláštích, točící se dokolečka nad jeho hlavou jako rozmazané kolo od tomboly... Štěstí? pousmál se chabě sám pro sebe, než znovu upadl do dřímoty.

     V přeplněném přístavišti postávají pod deštníkem dvě zkřehlé postavy… „Věděla jsem, že nepřijde,“ odvětí vyšší z nich. Je to takový domýšlivec, vždycky byl!....

     Slečna, co s Freyegarem tehdy jela, přežila bez zranění. Krátce po nehodně, kterou zavinil opilý řidič náklaďáku, se za ním zašla podívat do nemocnice. Pořád ještě byl v bezvědomí. „Nedávám mu moc naděje, že se ještě kdy probere…“ přiznal doktor. „Ale zázraky se občas dějí,“ dodal naprosto nepřesvědčivě. Seděla chvilku u jeho postele a přemýšlela… Najednou zahlédla na stolku jakousi popsanou krabici… Otevřela ji, a když uviděla malý klobouček, smutně se pousmála… Pod krabicí našla i menší kufr, kde byly mimo jiné i Freyegarovy doklady. Když pak sestry s doktorem po vizitě odešly, vzala krabici a nechala ji na poště zabalit a poslat na dalekou cestu na sever…

     „Tabi!“ zavolala Mila na dcerku, když jednoho rána našla krabici položenou na poštovní schránce. Víc už ze sebe nedostala… Jen oči se jí zalily slzami.

     Dlouho se nerozmýšlela nad tím, co udělat. Bylo brzy ráno, mlha a ještě trochu tma…

                   


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru