Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Černí havrani na opuštěném podzimním dvoře

30. 10. 2011
0
0
562
Autor
J.Alka

     Záblesky světel se míhaly oblohou a těžké kapky duněly do temného chodníku, osvětleného obyčejnou pouliční lucernou, působící teď tak mile. Skrz kaluže běžela drobná postava, doprovázená vlastním stínem. Děvče beze jména – říkalo si Ellie – hledalo nocleh. Bylo však velmi chudé a navíc těžce nemocné, a tak ji lidé do domu nechtěli. Ellie však nepřestávala doufat a stále hledala střechu nad hlavou. „Copak tu hledáš, tak pozdě v noci?“ zeptal se jí pocestný voják. „Domov,“ odpovědělo děvče. „Domov? Co je to?“ divil se. Neznal takové slovo. „To je místo, kam se člověk rád vrací,“ odpověděla Ellie. „Aha. Takové neznám,“ odvětil zamyšleně. „Už musím jít,“ řekl nato. „Na shledanou a hodně štěstí!“ „Počkejte! Neodcházejte! Vemte mě s sebou!“ volala za ním. „To nemohu, milé děvče. Tam, kam já jdu, by se ti nelíbilo.“ „Proč ne? Vy nejdete domů?“ „Ne. Jak říkám: Jdu na bolestné místo, kde ani člověk člověkem není.“ „Kde to je? Znám to tam?“ ptalo se zvědavě děvče. „Nenene… Kam já jdu, nechtěj jít. A sbohem už!“ „Pane! Počkejte ještě chviličku, prosím! Řekněte mi, kam jdete?“ „Do války.“ „Co je to? To je vaše zamilované místo, válka je váš domov?“ nechápala stále Ellie. „I kdepak, děvče. Jestli existuje úplný opak domova, pak je to válka. Ne. Válka je domov smrti.“ „A proč tam tedy jdete, když se vám tam nechce?“ Voják vzdychl a posadil se vedle ní na prázdný sud pod střechou jednoho domu. Vzduch voněl zvláštní disharmonií kouře a deště. „Protože musím.“ „Musíte? A proč?“ „Co se pořád ptáš? – Ty jsi tu sama? Kde máš maminku?“ „V nebi.“ „A tatínka?“ „Toho jsem nikdy neviděla.“ „To nemáš nikoho, kdo by se o tebe staral?“ „Ne, umím to sama. Doris stejně říká, že co nevidět se s nimi zase uvidím.“ „Kdo je to Doris?“ „Kartářka.“ V dáli zahřmělo. Voják zjihl pod pohledem opuštěného dítěte. Jak to, že nepláče? Divil se v duchu. V tak zubožené situaci, vždyť by k tomu měla všechny důvody! „Tak pojď se mnou do války,“ pravil. „Na jak dlouho?“ „Neboj se, tam je každý jen chviličku…“ „A co tam?“ „Pomůžeš mi najít její smysl.“ „A co třeba spíš najít nějaký poklad?“ „Když najdeš, co říkám, bude to víc než hromady zlata a všechno drahé kamení světa, věř mi.“ „Tak jo.“ Voják odvedl holčičku přímo doprostřed zuřivé bitvy. „A jak vůbec takový smysl války poznám? Jakou má barvu, tvar a zvuk?“ „Ten není vidět, slyšet ani jinak cítit ho nemůžeš. Proto se ještě nikomu nepovedlo ho najít.“ „A jak ho tedy najdu já?“ „Zkus hledat v hlavě, a pak i ve svém srdci. Taky jiných hlav se ptej, co ti přijdou do cesty.“ Děvče se nad jeho slovy zamyslelo. Den za dnem plynul, rok po roce, a Ellie každý den chodila po boji na krvavé pole. Někdy i v noci, když řež pokračovala tak dlouho. Tam se ptala mrtvých hlav utnutých od těla: „Dobré jitro, hlavo. Zdalipak ty se probudíš, abys mi odpověděla, jaký je smysl války?“ Němé oči na ni hleděly prázdnými pohledy. Ústa se ani nepohnula. Kolik už jen hlav obešla v rudých potocích smrti, ale žádná z nich jí neodpověděla. Brodila se krvavým bahnem na bitevním poli tam i zpět, stále bez úspěchu. Voják bojoval každý den do úmoru, a děvče se pak o něj staralo. Vždycky zklamaně vrtěla hlavou, když k ní zvedl tázavý pohled, ačkoli předem věděl, že mu takto odpoví. Jednoho dne se už z boje nevrátil. Jeho přátelé ho donesli do  jednoho z vedlejších stanů na nosítkách, na nichž vždycky odnášeli mrtvé z pole. Dítě propuklo v pláč. „Promiňte!“ omlouvalo se zlomeně. „Nenašla jsem odpověď na vaši otázku. Jaký jen může mít válka hrozný smysl, když nám bere lidi, které máme rádi? Ukradne lásku i naději, štěstí i zem.“ V slzách omdlela. Když se znovu probudila, ležela na špinavé ulici celá od bláta. Počasí bylo lezavé a nevlídné. Honem běžela za kartářkou. „Doris! Doris!“ volala už z dálky. „Řekni mi, uvidím už brzy svoje rodiče?“ Věštírna však byla zavřená. Ellie cestou klopýtla o vyhrbený kachlík a znovu upadla do bláta. „Ellie!“ Otočila se, a aniž by se zvedla, rozzářeně se usmála. Před ní stál její drahý voják. „Jak to, že nejsi doma? Běž honem! Máma s tátou už na tebe čekají… Právě večeří.“


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru