Dvě sochy

Stály nehnutě

dvě kamenné sochy

on a ona

v objetí

v polibku

tam dole

kousek za mostem

a kolem šel čas

tak jak chodívá

sníh

slunce

mráz

déšť

a dějiny

nepřetržitě

tak jako lidé

spontánní

plačící

věčně samostatní

a přitom neustále

hledající útěchu

v cizím náručí

Pak přišel restaurátor

a oddělil je od sebe

aby jim dal nový kabát

aby je k sobě vrátil

za měsíc

ještě o něco krásnější

a on v té chvíli

šeptal ji:

„už teď mi strašně chybíš“