Pržno

Někde jsem zapomenul , ta správná slova ,

co zněla toho dne , mezi námi .

Konečně jsme přestali spěchat a měli čas ,

na polibky a doteky své lásky .

Jako by sluneční harfa hrála na baculatých křídlech

                                                                 bílých mraků .

Cesta lesem se zdála být nekonečná .

Možná jen zvednuvší vítr věděl , co bude dál

za prudkou zatáčkou . 

Stíny stromů se začaly pozvolna vypalovat

do našich toužících duší ...                                                              

Ale , už i nádraží vypadalo úplně jinak ,

než jsem si ho představoval ve snech .

Sny nemohou nahradit skutečnost , proti tomu

                                        až stojíš tváří tvář skutečnosti .

Jen dál a dál se snažíš pochopit souvislosti , co dělají

z lásky tak velký zázrak v Božím stvoření .

Tápeš mezi vírou a láskou , ale najednou poznáš , že

dotek ženské ruky na tvé tváři ,

                                            znamená pro tebe celý tvůj svět .

Tak , nač se přít se svým svědomím , že málo miluješ ,

když všechno kolem tebe hovoří a zpívá láskou ?

Tak , proč se strachovat , co bude zítra , když dnes

                                žiješ svou lásku z plna celého svého srdce …

Pomalu jsme vyšli z lesa na dlouhé prostranství

mezi zelené louky , ale květy už pomalu uvadaly .

Ale , v srdci jsem stále cítil odpověď na své otázky …

                                                   Stále ti patřím a už nebude jinak …