Vyděděná duše

Cítím se tak opuštěná,

společností a lidmi vyděděná.

Snad proto, že jsem trošku jiná,

že mi vadí všechna špína,

ne venku, ne na ulicích,

ale v uvnitř,

v lidských duších.

Nemám r áda přetvářku,

nemám ráda klípky,

když pak z krásných vzahů mezi lidmi

zůstavají jen střípky.

Proč jsem vlastně jiná,

proč vymykám se konvencím,

proč kráčím cestou svou

a jsem malým  tajemstvím?

Nelíbí se mi dnešní svět,

plný reklam na kouř z cigaret,

na zboží pochybné kvality,

všichni ho chtějí,je to móda,

a ptají se, proč ho nechceš ty?

Že přátele mám a nejsou to vždy ženy?

Dakové dívky bývají zavrženy.

Nikdo však nechápe,že kamarády můžu mít,

že s nimi můžu chodit pít

a přitom lásku necítit.

Že nedovolím jim ani dotek letmý,

neboť jsou t o přátelé,

moralisté křičí do tmy,

je to ta,co je zve do posltele.

Mám možná trošku jiné zájmy,

málo se usmívám a ráda čtu,

proč smějí se mi jiné dámy,

že přizpůsobit se nedovedu?

Nechci býti jiná, dále budu svá,

smutná, něžná a snad i romantická.

Dál půjdu cestou moji,

za cenu všech možných ztrát,

vždyť ztratila by\\ch duši svoji,

duši kterou snad má někdo rád.