Vyznání

Vším jsi mi, můj milý,

vším, v co již nedoufala jsem -

záchranným člunem v moři, rozechvělým

hříchem i farářem,

jenž požehnání duši mé přislíbí,

a zažehne plamen v srdci mém.

Dříve dny bílé černota sála,

a všechny noční sny jal chlad

Tvé modré oči, šedých půltónů skála,

 a třpyt očí jasu, její protiklad –

v krocích tance, kde noha stála,

Tys podzim, já Tvůj listopad.

Já sama jsem žila,

svět nářků a proseb hýčkala,

ústy do duše mrtvou vodu lila,

 a smála se proto, abych plakala.

Nyní onen pláč a smích,

jen v city ryzí lásky se přerývá,

 počínaje u rtů Tvých,

 konče víčky, které pokrývá.

Jediné, co vytkla bych našemu spojení,  

které jako první sníh hřeje dětské tváře,

 jsou prodlevy v něm, zvaná loučení,

 jak s květinou vloženou do herbáře.