Vášnivé obětí

Byl pozdní večer
první máj,
večerní máj byl jídla čas,
kde borový zaváněl háj.

Klid lesa, vůně šišek nivých,
porušil šramot,
praktot větví ,
shon.

Zbystřila laňka,
zafrkal muflon,
ospalá sova dí,
jó to je on!

Hladový čundrák
batoh shazuje
u skály černé,
zámku kamenného.

Klacíky láme
cos k spěchu ho nutí.
Snad svědomí černé,
snad temné vnitřní pnutí?

Když se kouř rozptýlí
ohýnek zapraská,
z batohu noří se,
voňavá klobáska.

K půlnoci první slza tuku skanula,
druhá borové poleno smočila,
oheň se olízl, jazykem převalil,
a vášni bezmezně vzdal se.

Klobása zahřáta hřejivou pozorností,
průchod svým tukům dává,
láska i vášeň vzrůstají,
z plamenů jich žár nám mává.

Svět krutý však lásce nepřeje,
za světelným kruhem ohně dvé očí ssynalých,
mysl temná plány spřádá,
osudy lící voňavých.

Sliny chlípné do vyprahlého mechu kanou,
touha tmavá hrot klacku středí,
klobásu milou nechce býti pannou,
oči šílené na ní ze tmy hledí.

Již prsty chtivé k ní se vztahují,
a měsíc přikryv radš svou tvář,
a sanice chtivé již naprázdno klapají
leč nakonec klobása poliká ohně zář.

Spojeni v obětí ducha i těla,
vášeň jich v plamen se rozletěla,
a nad nimi bezmocný duch stojí,
a hledí v žár spojení dvojího těla.

Tragédie dokonána,
jen rudé uhlíky do tmy září,
a na nich škvarek připečený,
a za nimi dvé očí vyhaslých
v propadlé, hladové tváři.

Byl pozdní večer
první máj,
večerní máj byl jídla čas,
kde spálenou klobásou zaváněl háj.

Viléme! Jarmilo! Krr, krr (kručení v břiše)!