Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vánoční

13. 11. 2011
1
2
1394
Autor
Madlen7

V nádražní hale je prázdno. Tři vlaky mají zpoždění a já tu sedím jako každý večer. Štědrý den. Vím, že bych měl být jinde. U vánočního stromku. Zvedám se a odcházím. Dnešek nechci strávit tady. Venku začalo sněžit. V břiše mi kručí. Napadl by mě Night club ovšem ne po včerejšku. Zatančit a píchnout si. Zašít se někde s Terkou a Lukášem. Jsem úplně švorc, ale oni by mě určitě založili, jako já je, když neměli. Nevím proč, ale pořád mě to táhne domů, kde jsem to nesnášel. O Štědrém dnu jsme si vždycky zahráli na fajn rodinu. Jenže lodičky ani lití olova nezachrání, že má táta milenku. My s bráchou jsme to věděli dávno. Vadilo mi, dělat z mámy blbce, ale brácha mi zakázal jen ceknout. A tehdy jsem se mu ještě nedokázal postavit. Byl starší, silnější a rád mě trápil už odmalička.  Schovával mi hračky a já brečel. Smál se. Párkrát to schytal od mámy. Jenže potom byl vynalézavější. Trápil mě, když nikdo nebyl doma. Nechal mě stát přes hodinu na chodbě bosky. Nedal mi jídlo. Nepustil mě na záchod a já se musel počůrat. To ponížení cítím ještě dnes. Hráli jsme spolu různý hry. Teda já nedobrovolně. Kdo bude dřív doma. Utíkal jsem z družiny jako šílenec. Ale většinou byl doma první brácha a zabouchl mi před nosem. Jednou se mi podařilo ho předběhnout o pořádný kus, jenže jsem zakopl a rozplácl se na zem. Neustálé hry na kočku a na myš. Měl jsem to říct mámě, ale bylo mi jasné, že by se pomstil. Když jsem ho přerostl, už si tak netroufal, ale nebránilo mu to v tom, urážet mě slovně. Pak ta tátova milenka. Doma to bylo pro mě nepříjemný. Začal jsem chodit ven a protahoval můj návrat, co to šlo. Chodil jsem se domů jen vyspat a najíst. Nejdřív jsem jen popíjel po hospodách, ale seznámení s Terkou a Lukášem všechno změnilo. Nejdřív mě přemlouvali, ale pak jsem si s nimi špeka vždycky rád dal. Ztratit zábrany. Časem nás to začalo nudit a chtěli jsme vyzkoušet něco nového. Bohužel jsme se nezastavili před ničím a dostali se až k perníku. Ze začátku jsem ty stavy miloval. Zapomenout na všechno. Na bráchu, na tátu, který mě nesnáší. Nikdy mi to přímo neřekl, ale vidí se v bráchovi. Já jsem podle něj moc bábovka.

Jednou jsem přišel naštvaný domů. Táta se zase chystal na jednu ze svých „pracovních večeří“. „Mám dost toho divadla!“ zařvu. „Jdeš za ní, tak to řekni, ty srabe!“ Táta nevěřícně hledí. Brácha není doma a máma je v šoku. Myslel jsem, že vypadne, ale to ho ani nenapadlo. Pokud mě před tím nesnášel, teď mě začal přímo nenávidět. Každý den mě nenávistně probodával pohledem.

Máma se mě brzo na to zeptala: „ Petře, ty něco bereš?“ „Ne“ odsekl jsem. „Ale prosím tě nelži,“ zaprotestovala zoufale máma. „ Problémy to nevyřeší a těch peněz. Určitě jsi v tom utopil všechny vydělané peníze z brigády, nemám pravdu?“ Neodpověděl jsem. Tohle jsem zrovna nepotřeboval slyšet. Pravdu totiž měla.

Začala mě kontrolovat. Lhal jsem a píchal si tajně na záchodě. Nechtěl jsem ji podvádět. Já ne. Ale absťáky byly hrozné a já měl slabou vůli přestat. Vlastně jsem ani neměl důvod.

Ten poslední den doma mi přijde jako včera. Přitom je to skoro rok. Ráno vytáhnu z pračky sražený svetr, můj oblíbený. Brácha mi schová mobil a táta má debilní poznámky. Takhle ne. Moje trpělivost přetekla. Práskl jsem za sebou dveřmi a zatím se nevrátil. Chudák máma, nechal jsem ji tam.

Přespával jsem na nádraží jako bezdomovec. Peníze mi došly skoro hned. Musel jsem si najít práci, abych měl na dávku. Dělal jsem v Night clubu. Brzy mi ale výdělek přestal stačit, protože dávky se zvyšovaly. Proto jsem tam občas nějaké peníze otočil. Včera na to přišli a vyrazili mě.

Sněží drobně a hustě. Stojím asi tři bloky od naší ulice. Ve všech oknech svítí stromeček. Rychle se rozhoduju. Běžím. Třeba mě máma vyrazí a třeba taky ne. Táta se nakonec odstěhoval za tou svojí, napsal mi to brácha až z Ameriky, kde je na stáži. V našem okně blikají lucerničky. Schody beru po dvou. U dveří zastavím. Tady jsem se něco nastál, brácho! Zaváhám, ale pak prudce stisknu zvonek. Ozve se známý chrčivý zvuk. Máma. Než stačím cokoli říct, vtáhne mě dovnitř a objímá. Tečou jí slzy, mně taky. Nevím, co mám říct. Někdy jsou slova zbytečná. Aspoň jí vtisknu mýdlo Fa, kradené, ale o tom samozřejmě pomlčím. Pod stromečkem je dárek. Na visačce – Petr a v balíčku svetr. Amen.


2 názory

weve
18. 01. 2013
Dát tip

Konec... Buďme ráda, že aspoň náznakem víme, jak to dopadlo. Dokázala bych si představit tři typy konce: sebevražda, žádná změna a potom Tvůj. Konec je podle mě tou méně podstarnou složkou příběhu. Důležitou, ale ne nejdůležtější... Držíš si vysoký standard :)


Anděl
13. 11. 2011
Dát tip
Je vážně dojímavě vánoční. My víme, že to není šťastný konec, ale on je to začátek něčeho velmi těžkého. Držím jim palce. Hrdinovi povídky i mámě.Ano, konec je "slaďákový" vánoční a patetický, ale to je dobře, že tak někdo přemýšlí. Držím ti palce.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru