Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 442 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Pokoj 404 v Budapešti
datum / id19.11.2011 / 397124Vytisknout |
autorOzzy
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno920x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog
Nějakou dobu žiju v Budapešti a napsal jsem to původně jako krátkou povídku do místního časopisu pro "expats" v angličtině. Chtěli, aby jim cizinci napsali svoji vizi Budapešti v krátkým příběhu odherávajícím se v pokoji 404. Podle mě narážka na film Four Rooms a ty krátký příběhy z filmu. V zadání bylo omezení na 5000 znaků (i s mezerama), takže jsem musel ten nápad hodně zkrátit. Todle je vlastní volnější překlad s velmi mírným rozšířením. Pokud má někdo zájem, rád vysvětlím důvody proč se tento příběh odehrává právě v Budapešti.
Pokoj 404 v Budapešti

 

Ježiš, vůbec netuším, co na mě chystá. Byl sem si jistej, že potáhne tou věží. Měl přece táhnout věží. Proč netáhnul tou věží? Nebo aspoň tím blbým koněm, kterej mě právě štve víc než moje studený nohy. Nemám ponětí odkud na mě vyrazí. Hodím do sebe další lok vína. Je teplý, a protože láhev už je způlky prázdná, má trošku jinou chuť. Horší, jestli je to vůbec ještě možný. Tu chuť každopádně dobře znám.
Zoltán zvedne oči od desky a mrkne na postel. Imre pořád spí.

“Ten blbec zase prospí celej den.”
“Nech ho spát, přines přece víno, ne?”

Vždycky sem Imremu záviděl jeho schopnost spát. Spánkovou poruchu. Nebo v jeho případě spíš poruchu bdělosti. Mohl spát kdykoliv, kdekoliv a jak dlouho chtěl. Možná proto má vždycky hubu plnou fórů, když je zrovna vzhůru. Táhnu koněm a zadívám se z okna, jako bych se chtěl vyhnout následkům té útočné smršti, kterou Zoltán spustí příštím tahem. Vzduch je neobvykle čirý, vyčištěný takovým lehkým vánkem, který si hraje s listy stromů stojících přes ulici. Tisíce odstínů zelené barvy se prolíná mezi sebou a každému malíři se může o takové paletě jen zdát..
 
Zazvoní zvonek. Zoltán, kterej nikdy nebyl zrovna kliďas, vyskočí ze židle a shodí desku ze stolu. Znovu zazvoní zvonek. Hodím po svém soupeři vyčítavým pohledem. Ať je za těma dveřma kdokoliv, musí teď vědět, že tu někdo je. V tuto chvíli by ve filmu zastavili obraz, aby mohl vypravěč pobavit diváky nějakou vtipnou hláškou.
Zoltán se zmůže akorát na svoje oblíbený “do prdele”, nahmátne lahev a v legračním salutu zvedne loket hodně vysoko. Jak to tak vidím, jakýkoliv řešení situace je na mně.
 
První dojem, kterej mám z toho chlápka stojícího ve dveřích je panenka. Latexovej, nehybnej předmět ve tvaru člověka s výrazem, kterej právě vyjel ze sériové linky. Perfektní obličej, vzhled bez jediné chyby, šaty beze smítka.
 
“Dobrý den přeji pánové, jménem společnosti Gold Limo bych vám chtěl popřát dobré odpoledne a pozvat vás na projížďku snů. Jsem váš řidič, a teď bych si vás dovolil odvést do naší limuzíny, kde už čekají dívky. Pokud ještě nejste připraveni tak nevadí, přinesl jsem nějaké občerstvení a vyrazíme, kdykoliv se vám to bude hodit.”
 
V tu chvíli ten chlápek mírně zvedne ruce a ukáže dvě láhve. Rychlým pohledem vycítím šampaňský a nějakej druh koňaku. Celá ta jeho řeč jen prohloubila ten panenkovskej dojem. Vypadalo to, jakoby ten chlápek měl uvnitř nějakej reprák a tu řeč jen pustil stisknutím nějakýho malýho kovovýho vyleštěnýho tlačítka na uniformě nebo mírným pootočením černýho motýlku. Teď se jen usmívá, jsou vidět bílý zuby a překvapivě žádnej výraz.
Zase mi poskočí myšlenky, prošly už od klidu přes vzrušení a mírnej strach do ohromení, a teď se usazujou někde mezi úžasem a pohodou.
 
“Buďte zdráv, řekl bych, že jste si spletl číslo pokoje nebo spíš hotel, pane. My jsme si dozajista žádnou limuzínu neobjednali a jak znám naše kámoše, tak todle určitě není vtípek z jejich cenový kategorie.”
Víc už není třeba vysvětlovat, protože ten chlápek si už stihl prohlídnout jak vypadám já a kluci za mnou. Komukoliv, kdo žil nějakou dobu v Budapešti, už není třeba nic vysvětlovat. A tendle chlápek tu asi žil, protože se mu konečně na tvář začne zpoza jeho vymodelovanýho obličeje plazit výraz. Takovejm jako sem já se říká somrák - bezdomovec.
 
“Á, chápu, asi mám špatné číslo pokoje, protože toto je jediný hotel na ulici.”
“Já sem si dost jistej, že máte spíš špatnej blok. Todle není zrovna “limuzínovej” hotel, jestli víte co tím myslím. Já bych řekl, že vás sem přivedly ty přejmenovaný ulice, kterých je poslední dobou nějak moc.”
“No, už řídím limuzíny tak dlouho, že jsem se naučil při nástupu do práce vypnout mozek. Přestože to bude znít neuvěřitelně, tak tato malá příhoda je vlastně prvním letošním zpestřením pracovní doby.”
Ten chlápek se mi začíná líbit, je v něm něco povědomýho. Znovu nakukuje do pokoje za mnou.
 
“Nechci vás urazit pánove, ale soudě podle vašeho vzhledu bych řekl, že vy byste si neměli užívat pronájmu pokoje ani v hotelu tohoto ražení.”
“No gratuluju, už jste si zase zapnul mozek. Musím vás ale zklamat, je to až nudně jednoduchý - neplatíme. Tendle pokoj se totiž nepronajímá. Neteče tu totiž voda a majitel ho raději nepronajímá, než aby to nechal spravit.”
“Hm, to sedí”.
“Takže díky támhle Šípkové Růžence, kterej tady nějakou dobu dělal jako vrátnej, se sem občas proplížíme přes zásobovací vrata. Dobře se tu hrajou šachy a můžem tu skladovat nějaký krámy.”
Chlápek se znovu usměje, ale tentokrát je to lidskej úsměv.
Ještě jednou mu mrknu na ruce - na tom koňaku je fakt hodně hvězdiček. A to šampaňský je v tý velký lahvi. Za sebou slyším, že Zoli zase přišel k sobě, asi to stálo hodně vína, a už zase rovná šachový figurky.
 
“Hrajete šachy pane řidiči?”

Ten chlápek se nepřestane usmívat. Trošku se otočí směrem k výtahu. Potom se na chvíli zastaví a jenom se dívá do chodby. Ustoupím o krok a zachytím Zoliho chápavej pohled.
Chlápek udělá krok dovnitř.
 
“Laci.”
 
A zavře dveře.



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.11.2011 21:46:07dát kritice tipOzzy
no tak snad víš vo čem mluvím :)
20.11.2011 18:59:11dát kritice tiptěša
co v budapesti? tu jsem taky:)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.