Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Z úzkosti do radosti...

01. 12. 2011
2
5
1261
Autor
eviiička

První dílo, co dávám do arény. Nevím, jestli jsem udělala dobře, ale co vím jistě je to, že se s vámi musím podělit o tento zajímavý zážitek a moje následné uvědomění si. Přesně takhle to bylo... PS: Není podstatné, co jsem hledala...

 

Hledám.

Zítra ráno vstávám v půl páté.

Stále hledám.

Co budu dělat?! Vždyť já se vůbec nevyspím!

Stále ještě hledám.

Moje hlava, duše i tělo začíná být velmi nervozní a značně ve stresu.

Kde to je?

Nevím, co dělat. Upadnu na zem vedle skříně. Ruce se mi klepou, tělo bezvládně leží. Navzájem mě spoutali stres a úzkost. Sama sobě si namlouvám, že ležím tu jen proto, že nemůžu něco najít. Ne. Nebyl to ten pravý důvod, ale proč si ho přiznávat, když se mi ten pravý nelíbí?

Ta strašlivá bolest hlavy! Ty červené oči!
Někdo jde po schodech. Ty kroky znám až moc dobře. Máma. Její tón hlasu mě přivádí ještě do větší úzkosti a marnosti. Z mých úst se vyloudí slova, která bych jí nikdy nedokázala říct. Jenže teď? Teď se ze mě valí, jako by to byla samozřejmost.

Prásk!

Ticho.

Tentokrát se ocitám na hromadě vyházeného prádla ze skříně. Srdce mi rychle tluče. Slyším mámu scházet po schodech a následně jak otevírá dvěře do kuchyně.

Je klid.

Po pár minutách se dobelhám k posteli. Z kuchyně slyším jakési dunění, připomínající snad i písničku. Slyším najednou i vyšší tóny.

Stojím strnule před psacím stolem.

Minuta. Dvě. Tři. Nevím. Možná uběhlo i pět miut a já tu stále stojím. Tajemně linoucí se tóny z dolního patra mě nepopsatelně lákají. Tak a už běž! Zkus to! Jen se podívej, co to je! O nic tu přece nejde! No ták!

Takhle rychle jsem po schodech ještě neběžela.

Teď pro změnu strnule stojím u dvěří. V hlavě se mi střídají dvě slova stejně rychle, jako tluče můj srdeční tep. Mám, nemám, mám, nemám, mám, nemám. Teď už rozeznávám ty tóny. Moji dva sourozenci, bratr a sestra, si usmysleli, že obnoví naše staré rodinné tradice. „...jaké znějí zpěvy nové v této noční hodině u betlémské...“.

Vejdu. Nahodím přetvařující úsměv. „...krajině. Andělé se tam zjevují...“ Nedalo mi to. Už zpívám s nimi. Během deseti minut, kdy společně zpíváme koledy u zapálené svíčky se můj neupřímný úsměv změnil. Teď už byl jiný. Zcela přirozený.

Už vím. Tahle rodina je to, co mi chybělo...


5 názorů

VH64
08. 12. 2011
Dát tip
+

eviiička
04. 12. 2011
Dát tip
Teď když si to čtu, tak to tam taky vidím. Díky za upozornění... V nejbližší době se to pokusím upravit tak, aby to tolik neupozorňovalo.

auxilium
03. 12. 2011
Dát tip
Mě se to taky líbí a kdybych měla něco vytknout, asi by to byly ty "kapky slané vody" (co stékají po tváři)... působí to na mě strašně odtažitě, v rozporu s tím, jak je text emočně laděn.

eviiička
02. 12. 2011
Dát tip
Děkuji. Právě s délkou textu jsem si nebyla úplně jistá...

Kapsa
02. 12. 2011
Dát tip
Mně osobně se to líbí. Vystihla jsi přesně délku textu, tak aby nenudil.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru