Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Osamění v díle Edwarda Hoppera

09. 12. 2011
5
9
2603
Autor
Movsar

Není nic tajemnějšího než televize, která běží v prázdné místnosti; je to ještě podivnější než člověk, který mluví sám se sebou, anebo žena, která sní nad svými hrnci. … Je třeba, aby celou dobu všechno běželo, aby ani na okamžik neochabovala umělá moc člověka, aby se na úkor funkcionální a často absurdní nepřetržitosti nechopilo vlády střídání přirozených cyklů. Takto Jean Baudrillard přemítá o Americe, přesněji o jejím strachu z vyhasnutí ohňů, strachu, že by se provoz, na kterém je její moderní verze založena, přerušil.

 

Ještě před Baudrillardem tuto americkou obsesi nepřetržitým provozem zachytil malíř Edward Hopper. Spojené státy zažívaly svá nejlepší ekonomická léta a jakoby protipohybem člověk upadal do stále většího odcizení. Alespoň v Hopperových scenériích: noční bar s několika osamělými návštěvníky, partnerská dvojice zcela ponořená do oddělených světů, podivuhodná skupina pozorující horizont pouště, kino bez diváků, obsluha opuštěné benzínové stanice.

 

Na mnoha Hopperových obrazech jsme konfrontováni s dvěma protikladnými elementy: bez ustání proudící energií strojů a zařízení a naproti tomu zjevnou únavou lidí. Na lidech je kromě únavy patrné i osamění. A kdyby bylo možné mluvit o osamění strojů, řekl bych o nich totéž.

 

Pokusme se o negativní definici samoty. Kdy nejsme sami? Je to tehdy, jsme-li s někým, kdo nám rozumí a komu rozumíme my? Je to tedy nedostatek porozumění, na co upozorňuje Hopper?

 

Nejsme současníky přítomným věcem, řekl před léty Václav Bělohradský. Myslel tím, že tisíciletí žitá osobní zkušenost s tím, co nás obklopuje, najednou vymizela; stvořili jsme věci, kterým nerozumíme, leda bychom se stali odborníky.

 

Může být zadumání Hopperových postav způsobeno tímto problémem? Některé z nich se ovšem tváří jakoby nic, lze snad namítnout. Ono jakoby nic tak vytváří druhou polohu jeho díla. Co ale člověku, jehož předstihla vlastní civilizace, zbývá? Může se uzavřít do svého přemítání, anebo dělat jakoby nic.

 

Zdálo by se, že tato skepse, a snad bychom mohli říci střízlivost, je na Hopperovi mírně neamerická, pokud americkou povahu vyložíme banálně převahou optimismu a sebevědomí. Baudrillard nás ovšem poučil, že i Američané mají své resentimenty, mezi které nepochybně patří  nostalgie po Starém světě. Učiníme-li ovšem malou derridovskou změnu ve slově Starý svět a velké s nahradíme malým, dojdeme ke zcela jiné nostalgii: nostalgii nikoli po evropském, které se tu postupně – vlivem distance – vytrácelo, ale po srozumitelném, které moderní epocha téměř ze dne na den srovnala se zemí jako sídliště indiánů, aby na jeho místě vztyčila mrakodrapy.

 

Čerpací stanice, železnice, motely, kina a bary velkoměst. V první polovině 20. století místa, v nichž se usídlil duch modernosti. O tom, kolik osamělého přemítání vyvolalo soužití s ním, nám vypráví Edward Hopper. Malíř a básník samoty.  


9 názorů

teď jsem napsala dlouhý povídání a ťuk, uletělo jako pták :)

odvaha být sám možná je pro někoho nutnost k přežití :)

poslední tvá slova mě zaujala.

nemusí se vylučovat. Nemůžu se zahrnovat mezi umělce - rozhárance, jsem jen takový jak píšeš dotýkač. Zkouším podle velkých mistrů (v mých očích) a čístě jim závidím a hlavně obdivuju. Zkouším, jestli se dokážu přiblížit, ale nelámu to, jen zkouším, jsem zvědavá, nezávodím s nikým, nechci být nej... chci si máknout... že třeba jednou... ale není to nic, co by mě nějak ubíralo na spokojenosti. Ono co je vlastně to štěstí, že? Je to trvalá vnitřní spokojenost?  Lze vůbec trvale být spokojený ve světě lidí, přátel a rodiny? Pro mě je samota cesta, že můžu sama a vyrovnaná. To mi stačí. Nestojím na místě, posouvám se. Kam, to ukáže čas :))

Pro život s rodinou to je jiná, tam hledám vyváženost... jako by dva světy - ten můj, ten všech. dokázat oddělit - to je dřina největší :))


Movsar
07. 04. 2016
Dát tip

díky za povšimnutí této již zapadlé úvahy nad dílem mého skoro nejoblíbenějšího malíře.

heidegger jednu esej začíná oslavou "odvahy k osamělosti". rozvíjí pak své úvahy nad naladěním k řekněme posledním věcem, nebo jednodušeji k meditaci. to je pro mě i hopper, on ten prostor k meditaci maluje. a máš pravdu, že v osamění je člověk nešťatsný, ale to taky nechápu zle, protože mám za to, že jsou jen dvě životní polohy: štěstí a svoboda a obě se vylučují. samota je pak jakoby takovou svobodou k dotýkání se velkých existenciálních témat. štěstí je odkládá.


já bych hlavně nezaměňovala samotu s osaměním. osamělý člověk je nešťastný, něco mu chybí, kdežto samota je plnohodnotný stupeň vývoje člověka.

ten, kdo ochutnal samotu např. při tvorbě uměleckých hodnot, se se samotou pravděpodobně nikdy nerozloučí.

samota není depresivní, je-li člověk vyrovnaný a spokojený se svým životem. Z různých důvodů je mraky lidí samotných a jsou sami dobrovolně. V této společnosti divné, ale když se podíváme blíž ... poznáme samotu a osamění ihned. Spokojený člověk se chová prostě jinak.

jen většina lidí stále považuje tento fenomén za divný, nepřirozený, ale když si vezmeš vztahy, které jsou nefunkční, kde si lidé ubližují, považuji samotu za lepší variantu života.

je pravda, že tvá úvaha je o trošku jiném, jen jsem chtěla jeden postřeh zapsat ... tato společnost je tvořená pro individuality jestli je to bohužel, ukáže čas .. ve vypjatých situacích národů to může znamenat obrovský problém, ale zase na druhou stranu, co když tohle právě problém nebude .. spíš naopak.. hm... zajímavá úvaha


martinez
09. 12. 2011
Dát tip
no není zač :o)

Movsar
09. 12. 2011
Dát tip
W: pravděpoodbně ano. ale co když ti lidé právě pozorují test atomové bomby na mohavské poušti? kolik času jim k rozhovoru zbývá? ostatně obraz byl namalován 7 let po tomto rtestu a slunce tu může být metaforou. ten obraz je zkrátka jedinečný a snad monohoznačný. líbil se mi i film, i když máš pravdu, že ty atmoseféry se liší. M: díky za upozornění, to mi uniklo, už jsem nahlížel do dvou povídek.

martinez
09. 12. 2011
Dát tip
já znám jen Evening wind díky řádkově KOULI - několik děl inspirovaných tím obrazem je k nalezení v << klubu K.O.U.L.E. >> ve třech po sobě jdoucích kategoriích - Kategorie: x 2009-04-18 KOULAŘSKÝ TROJBOJ :o)

Winter
09. 12. 2011
Dát tip
Jj, vím o tom, určitým způsobem mě to tehdy potěšilo, protože ten obraz: skutečně elementární částice. Na druhou stranu jaksi nehouellebecqovsky. Je z toho cítit, že až ti lidé vstanou, budou schopni spolu mluvit. Možná i díky tomuhle obrazu film oproti knižní předloze částečně (ok, docela dost) vyměkl.

Movsar
08. 12. 2011
Dát tip
dobrá volba. použili ho i filmaři houellebecqových elementárních částic.

Winter
08. 12. 2011
Dát tip
Je to paradoxní, ale z celého Hoppera (on je to vlastně dost populární malíř, co?), mám najraději jeho pozdní dílo a nejvíc tohle: http://www.wikipaintings.org/en/edward-hopper/people-in-the-sun#supersized-artistPaintings-235616 kupodivu ani jeden stroj, žádné město, abnormálně velké množství postav: a přesto hmatatelná samota, ale jaksi méně depresivní než v jeho ranějším díle. Myslím, že on ten vektor odcizení začal ke konci převracet.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru