Nešťastný truc Václava Havla

Vlna obrovské nekritické přízně, která zaplavila Česko (nebo řekněme Prahu a média) po smrti Václava Havla, je již tak velká a zdivočelá, že si říká o vlnolam. Proč ho nevyrobit z materiálu vlny samé? Proč proti zjevnému nadužívání slova - byť skrytého - spravedlnost nepostavit jeden příklad.

Je rok 1997. Tedy doba dospívání politiky, doba, kdy už nemohou být omlouvány přehmaty veřejné moci. 

V Novém Boru na náměstí provokuje okolí republikán Sládek. Činí tak se zjevnou radostí jako obvykle. Jeho hlas už nikdo nebere vážněji než hlas z budky Vox populi instalované Vladimírem Železným po celé zemi. Ostatně jde o puhého řadového poslance a potulného demonstranta. Tu k němu přiběhnou dva svalnatí Romové a rozbijí mu obličej pěstí.

Romové jsou zadrženi a věc vysvětlují tak, že Sládek urážel "pana prezidenta a první dámu". Jsou posláni do cely předběžného zadržení, má se začít vyšetřování věci. Lidovou tvořivostí tolik vysmívaní policisté docela střízlivě vyhodnotí situaci a uznají, že bít kolem pěstmi je nebezpečné a trestné.

Zpráva se nese velmi rychle k uším Václava Havla. Prakticky ihned prezident využívá svého práva a stíhání přikazuje nezahajovat. Natruc. Oba násilníci jsou v tu ránu volní a dále nepostižitelní.

Je třeba vnímat rozdíl mezi institutem milosti využitým ex post a před nebo v průběhu trestního stíhání: v prvním případě jde o projev velkorysosti, v druhém o svévolné vynětí jistých osob z působnosti zákona; v prvním případě se respktuje úloha soudu, ve druhém se dává najevo, že soud nemá ve věci místo. Oba případy použití milosti jsou vždy výjimečné a téměř nikdy nemohou krýt úmyslné násilné trestné činy. Taková je zvyklost.

Co ta podivná milost Václava Havla měla signalizovat? Domnívám se, že i toto: dokud budu prezidentem, nebudete si před zákonem rovni; budou tu dvě skupiny lidí: loajální a nepohodlní; ti první budou mít všechny výhody, ti druzí budou mimo zákon - nemohou počítat s ochranou zákona.

Mysleme si o radikálním republikánovi co chceme. Nesouhlasme s jeho rasistickými urážkami. Nicméně si možná připomeňme, že kdokoli z nás mohl v roce 1997 stát mimo ochranu zákona, mimo první a poslední pojistku relativního bezpečí. Jistě, šlo o extremní příklad. Nemohlo se ale mnoho jiných, méně extremních ztratit v proudu dní? 

Kdysi mi srbský kamarád svérázně vysvětloval historii kolem sestřeleného mostu, který byl ozdobou bosenského městečka Mostar. Prý ho setřelili místní Chorvaté (jak jinak?) natruc. Tomu trucu jsem ale věřil. Přesto jsem chápal těžko.

Nevím, jestli přirovnání práva k malebnému mostu sedí. V něčem možná. Rozhodně mě ale napadá toto: nesetřelil Václav Havel v roce 1997 stavbu práva zajišťující spravedlnost z podobně nesmyslného trucu? A nemohl ten truc narušit do velké míry intuitivní vnímání práva a spravedlnosti? A nemůže být dnešní neblahá situace kolem zametaných kauz takovou troskou nepromyšleného či dokonce zlovolného výstřelu z roku 1997?