Čtení...

...píseň zvětralého piva

(o živočišných druzích, jenž nachází se v mlze)

  Je to takové cukrové vrkání to milostné povídáni, krátké zprávy na lavičkách v parku L + M = VL, ale co k tomu dodat?

  Je tu znovu čas, kdy řekneme si - ne...

  Zlobíme se, mračíme se, obtěžkáni hrůzou krkáme, smrdíme a na hřbetě ježí se srst ustrašeného zvířete; voláme do prázdna před sebe, k ostatním návštěvníkům: ,,Chcípni! - zemři bolavá myšlenko, ty která se topíš v tmavých hospodách, dívej se, jen se dívej! - jak tví bratři - ti za bledými tvářemi, ti jenž zapomněli utírat svá zpocená těla teď páchnou, nás slabé štípe v očích - proto pláčeme, proto se vzpíráme řetězům, lámeme své kosti, hryžeme končetiny, páteře, proto abychom byly, abychom se potily právě u toho upatlaného piva!" A takto děsím ostatní návštěvníky, mladé a spokojené, perspektivní, milované, všemi respektované; takto se děsím ve své hlavě, když potím se na háku, já, ukrytý před světem, rozpůlen, za stehna visící na háku...

  Proč rejpeme krátké, sladké zprávy nožem, jako když rejpeme se v nose? Proč jsme tak nemocní, proč se tak cítíme a nic s tím neděláme? A proč jsou zde tak bolavé otázky a odpovědi, tak hlučné, že je neslyšíme?

  ...proč?

  Tam také zemřeme - v hospodách! Uslyšíme velké nic; jen takové křupnutí, když nahneme hlavu jen nepatrně na stranu, skleněné kosti opřou se o sebe, neudrží nás - myšlenku (toužíme se rozcuchat, povrtat se v tom čemu říkáme mozek), a pak prasknou a ona se svalí, skutálí jako koule na kuželky tak, že srazí nás ostatní - mě! Dívám se, má vše správnou míru? - je vše natočeno jak má být, na černobílý film, který tak rád pálí se v promítačkách v promítárnách, kde je nakouřeno, kde páchneme potem, kde spálené okraje na plátně tvoří stříbrnou krajku (hvězdy stříbrného plátna ztrácí se, jako vzpomínky, které ve stáří trousíme na potkání); ale! - všichni tváří se tak zvětrale, tak jako by cítily nejvíce...

  Proč?

  Otázky... jsou... nepřečtené a nezodpovězené!

  Co udělá ozvěna? Slyšíte?

  Několikrát se odrazí od nekonečna, od mrtvého davu, obejme tebe svými mladými, hebkými stehny a pomilujete se.

  Zlostí křičíme, dusíme se, lámeme si kosti, aby bylo se čeho držet, aby doba kamenná byla kamenem, aby středověk byl opravdu ve středu, v den kdy týden se láme a čas, čas tak neúprosně, tvrdohlavě kulhá kupředu, aby se vše odhalilo, alespoň do pasu... pro začátek to bude stačit - pak odrazí se od toho, co čeká frontu, jako bouři, co čeká, lituje, že vystává si lístek, co patří do jeho zadku, ne do čela jako šém. Baví se zcela jistě o nás, milují nás, nenávidí, milují, nenávidí; mince, dvě tváře - platíš, platím za všechny. Nechám si to projít hlavou, jako když někdo střelí tě, a ty doufáš, že zasáhl svůj cíl...

  Tak kde jsou mozky?

  Slyší básně, přiběhnou jako poslušní psi, slýchávají o nás - o umělcích (tichých a shrbených) spálených v peci a zadělaných do těsta. Takový chléb je černý, smuteční; ten nevyniká chutí.

  A kde jsou ta zamilovaná srdce?

  Všichni tváří se, že nežijí, ono je to teď dost moderní, být zvětralý a zestárlý, být jen na dně schovaný před světem, doufat že budeme objeveni jako noví druh - básnici a šašci zároveň, ty co denně rádi dlí u sklenic vyčichlých životem.

  Někde nás to čeká, někde na začátku, tam potkáme se polibky, pak protečeme si mezi prsty, ve sklo se změníme, protože taková setkání nebolí, jsou mlhavá a končí vždy útěchou, která se dobře, jednoduše, bez zbytečných slz pohřbívá (takové věci stávají se denně).

  Já vrátím se ke svým tmám, ty ponoříš se do sebe, protože jsi mořskou pannou, slzou - protože jen jsi! U křížku rozdělíme se, ve zbytečných modlitbách, toneš, ztratíš se v černých vlnách.

  Někde tam najdu se, podříznu si krk, protože takový kraj je chudý, je žíznivý a já jsem masem - růžovým a vonícím, chutným jako mor. Tam někde se nepotkáme, na mé svatební hostině, která je mou vzpomínkou, někde tam v těch vypitých barech.

  Je léto, horké a dýchavičné, takové zbytečné - toulavé...

  ...do srdcí nevidíš, co teprve do hlavy? Lidí je mnoho. Jsou světy mámivé, bludné lásky, bezedné bažiny, strach z prohry a hry za kilo (polibků, píchnutí do žeber, žebráctví a klekání z pokory). Tady jsem v bezpečí, v hospodách, spící po barech, kroutící se a hnijící od hlavy.