Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Spolek

02. 01. 2012
4
3
1335
Autor
Madlen7

Žili, byli jednou jedny kamarádi. Tři kluci a tři holky. Vladan, Robert, Josef, Veronika, Stela a Apolena. Často si spolu odpoledne po škole hráli. A že bylo jejich přátelství veliké napadlo je, že by mohli vytvořit  Spolek. Tak založili Spolek. Klubovnu si postavili na stromě, kde budou přemýšlet, jak zlepšit svět. Ale než mohli začít, museli se domluvit na pár věcech. Jako v každém spolku by měli mít něco stejného na sobě, co by je spojovalo. Josefa napadl náramek. „Náramek ne. Šátek!“ zavrhl Robertův náramek Vladan. Usnesli se také na červeném tričku a zeleném odznáčku. „Na to hlavní bychom zapomněli!“ vzpomněla Veronika.

 „Na co?“

„No přece na společné heslo, kterým se budeme zdravit.“

„Ano. Ale to musíme dobře promyslet,“ řekl Vladan.

„Když jsme si tak blízcí tak co třeba: Máme se rádi!“ dumala Stela.

„To není špatné a ještě bych tam přidal: A pravda ať zvítězí!“ rozhodl Vladan.

A ostatní nic nenamítali, protože Vladan byl přece nejstarší a nejchytřejší.

­Další den se dali do výroby odznáčků a triček. Na trička napsali svá jména a pod ně samozřejmě společné heslo. Vše dělali s radostí a nadšením, protože se měli rádi a společná činnost je velice těšila. Taky klubovnu si krásně zútulnili. Donesli stoleček, židličky a nástěnku. Na nástěnce nesmělo chybět společné heslo a jejich program pro příští dny. O víkendech vyráželi na společné výlety do přírody, kde stanovali a opékali buřty. Jednou takhle u táboráku Veronika navrhla: „Nebudeme se scházet každý den? Třikrát týdně se mi zdá málo.“

 „Máš pravdu. Je to málo. Měli bychom se scházet každý den!“ řekl Vladan.

„Měli?“ otázal se Robert.

„Ó ne. Chtěl jsem říct, chceme, ne měli,“ opravil se Vladan.

 „Mně se to nezdá jako dobrý nápad,“ nesouhlasil Robert.

 „Jak to máme se přece rádi a chceme být spolu,“ nechápal Vladan. „Ano, máme se rádi!“ zvolali ostatní a smetli tím další Robertovy námitky.

Tak plynul čas a scházeli se tedy každý den. Oslavili spolu v klubovně dokonce i Vánoce a Velikonoce. Stanovili deset nápadů, jak zlepšit svět a ty začali pomalu plnit. Nešlo to vždy jednoduše, ale nevzdávali se.

Jednou odpoledne nepřišel Robert do klubovny. Čekali čtvrt hodiny, potom půl, ale Robert nešel a nešel.

„Už nepřijde,“ posteskla si Veronika.

 „To je zvláštní,“ divila se Stela, „třeba je nemocný.“

„Třeba,“ odvětil naštvaně Vladan.

A schůzka se vlekla v mrzutém duchu. Nikdo už radši o Robertovi nemluvil. Rozešli se tradičně pokřikem hesla, ale dnes ne zrovna vesele.

Druhý den už Robert přišel mezi prvními. Nedával na sobě nic znát, ale Vladan se ho hned otázal: „Kde jsi včera byl, že si nepřišel?“

 „Nebylo mi dobře, tak jsem zůstal doma.“

„To je zajímavé já jsem tě včera viděla venku,“ žalovala Veronika.

 „Takže ty nám lžeš?“ řekl Vladan a v očích se mu zlověstně zablýsklo.

 „Já…“ huhlal Robert do země.

 „Já vám lžu,“ doplnila ho Veronika.

„ Já včera musel zůstat doma a pomáhat tátovi,“ odpověděl Robert.

 „A proč si to neřekl hned!“ Ale už je pozdě lháře tu nemůžeme trpět!“ rozhodl Vladan.

„Odevzdej tričko, odznáček a šátek!“ přidala se Veronika.

Robert vše odevzdal a se skloněnou hlavou odpochodoval pryč z klubovny.

„Žalovat si ale nemusela!“ ozval se někdo.

„Já ale nežalovala. Já řekla pravdu,“ zasyčela překvapeně Veronika.

„Správně pravda ať zvítězí.!“ zvolal Vladan.

Dnes se rozešli ještě smutnější než včera a heslo: Máme se rádi a pravda ať zvítězí, opakovali jen velice zkroušeně.

Jaké bylo překvapení, když se Robert neukázal druhý ani třetí den ve škole. Zmizel. A při schůzkách už nebyla zdaleka taková sranda jako s Robertem. Ale báli se na něj vzpomínat. Vladanovi by se to nelíbilo a Veronika by na ně mohla žalovat. Jak sama řekla: „Je nás jenom pět, ale důležitý není počet, ale pravdomluvnost a čestnost.“

Jednou seděli v klubovně a vyráběli výzdobu, když přišla Veronika: „Stelo, proč si neměla dneska ve škole červené tričko.“

„Já myslela, že do školy můžu nosit i jiná trička,“ řekla Stela.

 „Ale to je omyl!“ zasyčela Veronika. „A teď ho taky nemáš!“

„Já jsem zapomněla. Zítra si ho určitě vezmu.“

„Ale zítra je pozdě. Máš ho mít teď,“ zlobil se Vladan.

„Snad se tak moc nestalo,“ omlouvala se Stela.

„No je mi líto, ale budu tě muset požádat, aby si odevzdala tričko, odznáček a šátek!“ rozhodl Vladan.

Stela se nezmohla ani na odpověď. Vše odevzdala a celá červená spěchala pryč. V klubovně zavládlo na chvíli ticho.

„Jsme sice jenom čtyři, ale důležitý není počet,“ začala Veronika, když ji do toho skočil Vladan: „To stačí. Musíme naplánovat náš výlet do přírody.“

 „Musíme?“ zeptala se Apolena.

„Chtěl jsem říct, chceme,“ opravil se Vladan.

A Apolena se zachmuřila ještě víc. Doopravdy se jí nikam jet nechtělo. Měla dost Vladana i Veroniky. Dnes poprvé se rozešli bez hesla.

Jaké bylo pro Josefa a Apolenu překvapení, když ani Stela nedorazila druhý den do školy. Taky zmizela.

„Měli bychom se na to zeptat Vladana,“ řekl odpoledne Josef.

„Nebuď naivní, Josefe. Kdo si myslíš, že v tom má prsty? Robert, teď Stela. Jasně, že Vladan s Veronikou,“ odvětila Apolena.

„Máš pravdu. Ale co budeme dělat?“

„Asi by bylo dobré zjistit, kam zmizeli.“

„Asi jo. Ale kdy? Když musíme každé odpoledne do klubovny?“

„Na klubovnu bychom měla radši zapomenout,“ povzdychla si Apolena.

Tak do klubovny nešli. Hledali celé odpoledne Roberta i Stelu, ale nenašli ani sebemenší stopu. „To je divné,“ mudrovala Apolena.

„Je a mně se o tom ani nechce přemýšlet, kde jsou.“

„Víš co. Vykašleme se na Spolek a založíme si svůj vlastní. Jen my dva. Máme se přece rádi!“

A pokud nezmizeli, tak tam žijí dodnes.


3 názory

těša
15. 01. 2012
Dát tip
dokonaly, jenom jeden preklep ke konci: Na klubovnu bychom měla radši zapomenout

Madlen7
03. 01. 2012
Dát tip
Konec je otevřený. Každý si ho už může domyslet...

Lakrov
03. 01. 2012
Dát tip
Zajímavý příběh bez konce. Cosi jako studie kolektivní psychozy nebo aspoň pokus o ni. Paralela s praktikami vládnoucích stran v totalitních režimech je možná náhodná, ale čtenáři z kategorie dříve narozených si jí nemohou nepovšimnout. V prvním odstavci váhám nad gramatikou -- v první větě píšeš o dětech, ve druhé je označíš jmény, dále pak užíváš v minulém čase měkké i. Nahradíš-li v první větě slovo děti slovem jiným (např kamarádi), je po problému. Nebo oslov někoho ze zdejších korektorů, ti to budou vědět jistě. http://www.pismak.cz/index.php?data=clubmembers&id=69035 Avízo jednomu (jedné) z nich (+ omluva za věčné vyrušování :-) )

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru