PŘEKONANÉ DEPRESE

,,Až se mi bude život zdát ještě méně snesitelnější než teď, pokusím se o sebevraždu. Mám pocit, že nikomu nebudu chybět. Nikoho tak moc nezajímám a každému jsem úplně lhostejná. Selhala jsem snad úplně ve všem. Hlavně jako matka. Nezvládám své dítě, jsem závislá na manželovi, jeho poslechne na slovo a já se s ním bojím jít i ven na ulici. Vlastně to manželovi tak trochu závidím a nedokážu se smířit s tím, že jeho všichni obdivují, jaký je úžasný otec postiženého dítěte a já jsem neschopná a každý vidí, že se syna vlastně bojím."

Takhle nějak jsem před mnoha lety začala svou řeč v ordinaci psychiatrie, kam jsem se obrátila o pomoc. Už jsem se ani nestyděla, bylo mi vše úplně jedno. Jen jsem plakala a plakala. Bála jsem se každého dalšího dne, který strávím se svým autistickým synem. Přála jsem si, aby už byl večer, aby ,,to" už bylo za mnou. Ale vlastně jsem nevěděla, co. Začala jsem tušit, že mě začíná děsit ta beznaděj, která neměla žádný konec v dohlednu. Že to asi nedokážu vydržet již déle. Děsilo mě, že život s dítětem je pro mě spojen pouze se slovem ,,vydržet". A čím víc jsem i s mozkem nemocným depresí přemýšlela, jak situaci řešit, tím víc jsem viděla, že ukončit se to dá pouze mou sebevraždou. Prostě nebudu a bude konec. A klid....

Nikdo by se neměl bát a stydět obrátit se na odborníky přes duši, pakliže ji mají nemocnou.  Uplynulo už spoustu let, jsem tady. Docela i v pohodě a ráda na světě. A zdravý mozek bez deprese mi říká, že je vše úplně jinak. Že je dobře, že mám manžela, který to se synem tak moc dobře umí. Já se mohu věnovat i svým věcem a svojí práci. Paradoxně pracuji s lidičkama s autismem a s těma ,,cizíma" mi to jde docela dobře, s nadhledem, bez mateřských emocí.

Když člověk úplně pochopí, že nemusí zvládnout za každou cenu vše a sám, žije se mnohem lépe. Jen mi to musel někdo ,,vysvětlit".