ornitologie

ORNITOLOGICKÁ ETUDA

První den v novém zaměstnání je nervózní asi každý, a tak i já, ve snaze udělat co nejlepší dojem, jsem toho slavného dne prožívala perné chvilky. Odpoledne jsem výsledek svého snažení předala ke kontrole panu Stehlíkovi,  se kterým jsem sdílela kancelář. Spolu s námi tam byla ještě jedna paní, která se jmenovala se Filomela Pelikánová. Dodnes netuším, jak se k tak podivnému jménu dostala. Tedy příjmení Pelikán je docela časté, ale ta Filomela mi přišla dost neobvyklá.

Po očku jsem sledovala, jak se pan Stehlík přehrabuje v mé práci a po chvilce jsem zaslechla, jak si pro sebe bručí a mumlá:„Bože, můj to je ale ptákovina, která slepice pomatená to vyprodukovala?“

Neměla jsem si ho všímat, měla jsem mlčet, teď to vím, ale v tu chvíli jsem se neudržela. Začala jsem se bránit, že každý přece chybuje, a že když jsem tu nová, tak by nemusel být hned tak přísný a už vůbec mě neměl nazývat pomatenou slepicí. Ne že bych byla feministka nebo nějaká netýkavka, ale taková laciná ubohá nadávka…

Zkoumavě se na mě podíval a se škodolibým  úsměvem začal vysvětlovat: „Ale já vůbec nemluvím o vás, milá nová kolegyně. Pročítal jsem si nějaké papíry, které se mi tu válí už od včerejšího dne. K té vaší práci jsem se zatím ještě nedostal, hned na to mrknu. Ale to, že jste  na mou poznámku reagovala tak podrážděně,  by se dalo vyložit snad jedině příslovím, že potrefená husa se vždycky ozve.“

Pochopila jsem, že si se mnou hraje, a tak jsem radši už ani nepípla s rozhodnutím, že ho budu ignorovat. Jako pštros strčí hlavu do písku, aby neviděl co se kolem děje, tak jsem sklonila jsem obličej k monitoru svého počítače.

Ale Stehlík provokoval dál:“A máš, to kačeno jedna,“ uchechtl se jakoby pro sebe ale dal si záležet, abych to nemohla přeslechnout. Bylo jasné, že se chce hádat.

Na jeho poznámku však teď pro změnu zareagovala již zmíněná paní Filomela, která, jak se vzápětí ukázalo, žádná pacifistická puťka ani holubička míru rozhodně nebyla.

„Sprosťáku jeden,“ zasyčela  a výhružně do Stehlíka zabodla ostříží zrak. „Dávejte si pozor na to co říkáte.“

Překvapilo mě, že si vykají. U přijímacího pohovoru, během něhož jsem byla ujištěna, že se dostanu do přátelského kolektivu, jsem se dozvěděla, že ti dva spolu pracují už spoustu let a dobře se znají.

„Ale ale, to se podívejme, kvočna brání kuřátko a nebo bych měl spíš říct, že vrána k vráně sedá?“

Zůstala jsem jako opařená a beze slova jsem si s paní Filomelou vyměnila nechápavý pohled.

„ No co na mě obě vejráte jako sůvy z nudlí,“ vyjel nečekaně. Naše ostentativní mlčení ho viditelně provokovalo. Při slově vejrat mi blesklo hlavou, že jestli my dvě jsme sůvy, tak on v tu chvíli vypadá  jako vejr, tedy spisovně výr ušatý. Měl totiž vyvalený oči a odstávající ušní boltce, takže vypadal fakt komicky. Víc než nevhodnost jeho chování a neadekvátnost předchozího  prohlášení mě ohromil Stehlíkův neobvyklý a poněkud monotematický vyjadřovací rejstřík …. pomatená slepice, potrefená husa, kačena  sůva, vrána, kvočna…, takové množství výrazů z oblasti ptactva. Že by byl můj nový kolega vášnivý ornitolog? A nebo prostě jen hulvát? A já si naivně myslela, že takoví nevychovanci už dávno vymřeli jako dodo… teda jako blboun nejapný.

 Ale jak se ukázalo, on se na vymření nechystal, byl spíš jako mytologický Fénix, který vždy znovu vstane z popela, a na každou poznámku paní Filomely měl okamžitě odpověď. Slovní přestřelka mezi mými novými spolupracovníky se slibně rozbíhala:

„Buďte si jistý, že to, co jste tu teď předvedl, bylo něco jako vaše labutí píseň,“ ječela paní Filomela. „Postarám se o to, abyste odsud co nejdříve vyletěl.“

„Až kukačka zakuká, má panenka zaplaká…“ zanotoval jedovatě, ale Filomela se nedala a pokračovala dál:

„Stejně pro naši kancelář nejste žádným přínosem, jen papouškujete, co kde pochytíte a chlubíte se pořád cizím peřím. Ještě dnes skočím za šéfem a všechno mu vyložím a garantuju vám, že jste tady definitivně skončil!“

„Haha, už se klepu.,“ ušklíbl se. „Ale je mi jasné, že se chcete konečně pomstít.“

„Za co bych se měla mstít? Nechápu o co vám jde.“

„Každý v tomhle podniku si všiml, že když jsem tu nastoupil, cukrovala jste jako hrdlička, abyste mě dostala. Ale když jste zjistila, že vám z ruky zobat nebudu, tak jste si na mě zasedla. A teď jste konečně našla záminku …“

„Co to žvaníte? To vy jste tokal jako tetřev dokud jste nezjistil, že jsem šťastně vdaná a  nestojím o nějaké avantýry. Podívejte se na sebe, to bych si dala, raťafák jako orlí zoban, oči vypoulený jako sup, věčně rozcuchanej jako vrabčák. Co vrabčák, starej vypelíchanej kohout! A přitom se nosíte jako páv. A to se nechci zamýšlet nad tím, co asi máte mezi těma hubenýma a křivýma čapíma nožkama, pche! To si umím představit! Chcíplej kolibříček na křepelčích vajíčkách…ha ha ha!“

Nemohla jsem věřit vlastním uším. Kde se to v té na první pohled tak úctyhodně vyhlížející dámě vzalo? A jak může být tak vulgární? Postřehla jsem však že používá výrazy ze stejného okruhu jako Stehlík. Že by i ona měla vášeň pro ornitologii? Ačkoliv z toho co bylo naznačeno měla nejspíš úplně jiné vášně…

Začínala jsem chápat, že v té hádce nejde ani tak o mě, jako že ti dva si potřebují vyřešit dlouholeté problémy.  Stehlík vzteky zrudl jako krocan, nebo jako spařený holub, a křičel jako smyslů zbavený:

“Vy tak máte co kritizovat! Sama vypadáte jak splihlá slepice! Jenže zatímco se říká, ze starý slepice dobrá polívka, z vás by vyvařili akorát tak jed na hubení krys! Jo a když mluvíte o nohách, podívejte se laskavě napřed na ty svoje pařáty, samý kuří oko a křečová žíla. To je teda paráda!“

Rozčilením mu začaly vyskakovat žíly na krku a já dostala strach, že ho trefí šlak. 

„A ten váš chraptlavej hlas! Panebože, poslouchat to vaše krákorání celej den, to je teda peklo! Vždyť skřehotáte jako vrána!“ 

„No vy jste se nějak rozkohoutil. Ale on vám šéf srazí hřebínek, až mu povím jakej jste ptáček. A budete mít po ptákách!“

„Opravdu? Možná bych mu měl také co vyprávět. Třeba by ho zajímalo, kdo tu krade jako straka. Taková spotřeba kancelářských potřeb! A podívejte se na váš psací stůl, vypadá to na něm jako v kurníku. A to vůbec nemluvím o vašich pozdních příchodech, přísloví ranní ptáče dál doskáče jste asi nikdy neslyšela. Takže pokud se má šéf něco dozvědět, tak poletíme oba. A přitom si můžeme zazpívat Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, protože tak dobrý flek už asi nesežene ani jeden z nás. Pečení holubi tu sice do huby nelítaj, ale v našem věku se nové zaměstnání hledá těžko.“

„Skočím si na kafe,“ špitla jsem, ale nikdo mě nevnímal. Vzpomněla jsem si na své ranní úvahy o tom, že je tu málo vzrušení. Tak teď to tu bylo akční až moc. Úplně na mě zapomněli, jen jsem jim posloužila jako záminka k hádce. Připadala jsem si tak trochu jako policejní volavka sem někdo nasadil, aby ty dva rozhádal.

Vykradla jsem se z kanceláře, která svou atmosférou připomínala spíš arénu ve které se odehrávají krvavé kohoutí zápasy. Za sebou jsem ještě zaslechla Filomélin jekot:

“A lakomej jste jako krkavec. Za celý léta jste mi nekoupil ani bomboniéru nebo alespoň kytku, když jsem něco slavila.“

„Do takový krůty investovat to bych byl blázen…to se vám ostatně podobá, jen hrabat do hnízda.“

„Sklapni zobák,“ zněla odpověď. Podivila jsem se, že Pelikánová přešla k tykání sotva za mnou zaklaply dveře. Asi  ji nenapadlo, že je slyšet i za nimi.

„To je fakt, snažit se zastavit to tvoje kvokání je zcela zbytečné,“ odvětil Stehlík, který rovněž okamžitě po mém odchodu zanechal uctivého vykání. Kdoví jak to kdysi mezi nimi s tím cukrováním a tokáním opravdu bylo. Na chvíli se rozhostilo ticho a já zadoufala, že je po všem.  Ale když  jsem sahala na kliku dveří abych se vrátila do kanceláře s nadějí, že se vášně uklidnily, zaslechla jsem Stehlíkovo provokativní prozpěvování:“Na ptáky jsme krátký, na ptáky jsme krátký ptáci, je to tak a na dům ať vám nas…“

„No jo skřivan musí vrznout, i kdyby měl zmrznout,“ vyletěla zase Pelikánová “ale tady si fakt už nevrzneš, to si piš.“

„No běž honem za šéfem mu všechno vyslepičit než to zapomeneš. A můj zpěv tě dráždí jen proto, že sama zpívat neumíš… ačkoliv kdyby zavedli také kategorii v délce a intenzitě kdákání tak bys možná mohla pomýšlet i na Zlatýho slavíka“

„Nešpačkuj pořád debile,“ zněla odpověď „Radši si dej pozor, ať nedostaneš housera z toho věčnýho tahání tašek plných chlastu…všichni o tobě vědí, že nasáváš jako duha. Frňák máš z toho červenej jako drozd…anebo se říká kos?“ Paní Filomela byla zřejmě tak rozčilená, že už se jí to všechno začalo plést. Úroveň jejich slovní výměny začala po mém odchodu  rapidně upadat, zatímco invektivy naopak přímou úměrou gradovaly. Je známo, že emoce podlamují intelekt, ale něco takového jsem nečekala. Dost! Zacpala jsem si uši a nechtěla už nic slyšet. Stála jsem za dveřmi a bylo mi smutno. Ještě ráno jsem měla radost, že mám novou práci a teď… Cítila jsem se jak holátko vypadlé z hnízda. A při tom přijímacím pohovoru mi říkali, že se jedná o klidné pracoviště v solidní firmě a přátelském kolektivu. Nojo, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Každopádně jsem věděla, že tady dělat nebudu. Při představě, že bych každý den měla poslouchat ty jejich ornitologické hádky, mi fakt naskakovala husí kůže.