pavučina

Jednou jsem při procházce lesem uviděla pavučinku, která byla posetá rosou.V ranním slunci se ty kapky třpytily jako  diamanty, které, jak je všeobecně známo, jsou nejlepším přítelem žen a dívek, a tak jsem si tam sedla a nemohla se na ten zázrak vynadívat. Ta orosená pavučina mi připadala skutečně nádherná, vypadala jako stříbrná krajka, jako perlový náhrdelník uspořádaný rukou umělce do rafinovaného tvaru. Kdyby něco takového dokázal člověk, hned by naparoval a prohlašoval se za geniálního umělce, zatímco pavouk, takový hnusný tvor, obyčejný členovec, to dokáže zcela přirozeně a bez zbytečnejch keců.

Každý prostě umí něco jiného, každý živočich má na této planetě svůj úděl a měl by se naučit moudře se ním žít, nestydět se za něj, ani se s tím příliš vytahovat.

Při bližším pozorování jsem si ale všimla, že té pavučině zoufale bzučí uvězněná  moucha, která se marně snaží se z lepivých vláken vymotat a utéct.To co se mi jevilo jako dokonalá krása, bylo pro ni smrtící pastí.

Napadlo mě, že ženská existence je jako ta pavučinka. Vypadá to krásně, být ženou, ale někdy je to pořádnej masakr, a občas máte pocit, že jste v pasti, ze které není úniku.

Když jsem byla malá, chtěla jsem být malířkou, kosmonautkou, skladatelkou nebo alespoň herečkou. Toužila jsem být někým výjimečným a žít neobvyklým životem, ale nijak moc mě nenachla představa, že budu jen obyčejnou ženskou, která rodí děti a pečuje o své milované. Ne že bych to považovala za málo, ale dneska to už nikdo tak neocení. A přitom, co muže být víc, než umění prozářit štěstím a krásou životy svých blízkých, podobně jako tady září ta krásná pavučina...

Došlo mi, že pokud mi ženská existence připadá jako pavučina, mám dvě možnosti: můžu se v ní zmítat jako kořist, pouhá oběť která se každým pohybem zbytečně vyčerpává, protože past jí svírá tím silněji čím víc se snaží z ní uniknout, a nebo se můžu rozhodnout, že místo ubohého úlovku budu já sama lovcem, který se v pavučině pohodlně uvelebí a čeká, co se do té pasti chytí. Místo abych se snažila být emancipovaná silná, samostatná a úspěšná profesionálka v nějakém nepříliš obvyklém oboru, mohla bych se prostě smířit s rolí, která mi byla přírodo přidělena. Jako pavouk rozhodit sítě a trpělivě čekat na štěstí, vždyť štěstí je jen muška zlatá… To by bylo abych se nedočkala.

Rozradostněna tím poznáním, rozhodla jsem se hned jednat, jenže utkat pavučinu není jen tak, kde vzít to vlákno? Pavouk ho vytlačí ze zadečku zcela automaticky, ale já ať se snažím jak se snažím, žádné vlákno ze mě neleze. A to jsem chtěla jsem být  herečkou, ta by se měla umět vcítit do jakékoliv role, tedy i role pavouka.

„Tak tlačte,“ křičel na mě lékař, ani nevím, kde se tam najednou vzal. „No tam maminko, zatlačte ještě jednou a už to bude. Už vidíme hlavičku.“

Ležela jsem na porodním sále a kolem mě stáli cizí lidé. Na rozdíl od toho, k čemu mě vyzýval lékař, jsem tlačit naopak přestala. Dostala jsem totiž strach, že ze mě vypadne něco nepatřičného. Co kdybych vytlačila vejce? To by všichni poznali, že nejsem žádná herečka, ani kosmonautka ani malířka, ale obyčejná slepice…

Sestra mi najednou začala jezdit něčím mokrým po břiše.

„Teď je snad na ultrazvuk pozdě,“ bránila jsem se, ale oni mě okřikli ať nekecám a tlačím, a zaujatě pozorovali obrazovku.

„Je to holčička,“ řekla sestra zklamaně.

„A bude skladatelka,“ řekla druhá, která se dívala do křišťálové koule.

 „Nechcete si to ještě rozmyslet?“ zrazoval  mě lékař. „Holčička skladatelka to bude mít blbý, to vám snad za tu námahu nestojí. Všichni velcí skladatelé byli muži, žen skladatelek bylo zanedbatelně málo a nikdy se v hudbě neprosadily. Ještě tak kdyby chtěla zpívat, to by šlo, ale komponovat…

„Jste si jistí že to bude holčička? Já se obávám,… teda tak nějak cítím, že to bude asi vejce,“ přiznala jsem se pokorně.

“To by bylo určitě užitečnější než ta skladatelka,“ prohlásil lékař příkře. „A kdyby se vám podařilo zlaté, nebo alespoň Kolumbovo…“

„Podle velikosti bude spíš pštrosí,“ hlásila sestra, která odtrhla oči od křišťálové koule a zadívala se mi mezi stehna.  Mezitím se druhá sestra, ta od ultrazvuku, začala s lékařem dohadovat, co by bylo lepší. „No sestři jen si představte, za chvíli jdete domů a budete  dělat snídani manželovi, jak se asi zatváří když mu místo talíře míchaných vajec na stůl předložíte nějakou partituru?“ Byli do diskuse tak zabraní, že si mě přestali všímat a já cítila, že ze mě už něco skutečně leze, ale vlákno pavučiny to nebylo. Vypadalo to jako hlavička dítěte, pak jako vajíčko, ale sto byl nafukovací balónek, který ze mě tiše vyklouzl a začal se vznášet ke stropu. Stihla jsem se chytit pupeční šňůry, která z něho visela jako nějaký provázek, takže mě táhl nahoru a já se z výšky dívala na porodní sál a chechtala se jako blázen.  

Vida, jak jsem se smířila se svým údělem ženy rodičky, najednou jsem získala všechno, co jsem kdy chtěla. Jednak jsem si dokázala, že jsem dobrá herečka, když mi uvěřili, že rodím, zatímco já se snažila vytlačit vlákno pavučiny, a také jsem si splnila sen být kosmonautkou, protože se teď tu vznáším jako ve stavu beztíže. A tu skladatelku za mě třeba jednou zrealizuje moje právě narozená dceruška…

Z balónu se ozvalo pobrukování jako by mimino v něm schované chtělo naznačit, že to s tím skládáním myslí vážně. Dostala  jsem strach: jestli mi teď praskne plodová voda,  balónek nad mojí hlavou splaskne a my obě spadneme na zem. Zoufale jsem se rozhlížela kolem, abych našla nějaké místo vhodné k přistání. V rohu porodního sálu jsem uviděla pavučinu. Asi se tu moc často neuklízí, pomyslela jsem si a trochu mě to naštvalo. Na takovém místě by měla být protřídí hygiena a ne takovej bordel. Ale pak jsem si řekla, že místo věčnýho kritizování bych měla  své dítě zachránit. To se ve mně asi začaly probouzet mateřský pudy. A tak jsem zamířila k pavučině abych do ní jako do záchranné sítě mohla spadnout  i s tím pobrukujícím miminem. Vzpomněla jsem si jak jsem ještě nedávno mudrovala o tom, že ženská existence je past,  pavučina, ve které jsem uvězněna, Teď jsem konečně pochopila, že může být naopak záchranou. Ani nevíte jak se mi ulevilo!