Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+2 neviditelných
Pohádky Olgy Scheinpflugové
datum / id12.01.2012 / 400827Vytisknout |
autorZloděj formy
kategorieRecenze i neliterární
témaDětské
zobrazeno1003x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Kdepak, holka, nerozbiješ svět, ale svět rozbije Tebe!!!
Pohádky Olgy Scheinpflugové

Kdo z vás, vy literární vzdělanci, zná Vykoupenou čarodějnici, Spaseného hasiče, Bláhovou jedli, Chlapce, který zastavil čas, Všemohoucího krále, Krajku s lidskýma očima, Bílého čerta, Pilinového panáka, Maminčin knoflíček, Pantátu Hulila nebo Tulákovu hůl?

Pohádky, které nemají s pohádkami mnoho společného, protože ukazují život, jaký je; mohou končit šťastně i tragicky, jen čtenář to nikdy netuší předem; pohádky vesměs poučné nebo k zamyšlení, dotýkající se krom praktického života mnohdy i různých filosofických témat?

Satirické bajky o ženách - od ženy?

Pohádky neotřelé, nápadité, s naprosto originálními postavami i zcela novým pojetím tradičních postav, a v neposlední řadě psané skvělou češtinou na velmi vysoké úrovni?

Pojďme společně rozšířit mezi lidmi povědomí o tomto nádherném dílku!

Tak třeba hned první pohádka, O bláhové jedli, zaručeně naštve všechny feministky.

V lese rostlo mnoho stromů, a všechny snily o tom, čím se stanou, až jednou budou pokáceny, protože všechno, co dobře vyroste, musí sloužit. Jedna mladá jedle (ztepilá a krásná, samozřejmě) byla však nesmírně pyšná a nadutá, ale zároveň také hloupá a naivní. Miloval ji starší smrk, zkušený a moudrý (pozn. nikdy nebyl pokácen, protože si dřevorubci říkali "bez toho by náš les nebyl lesem" --- copak to asi znamená?). Ale jedle mu vůbec nedopřála sluchu a zabývala se jen sama sebou ve své pýše a marnivosti.
Pak jednou přišli dřevorubci, smrk zůstal jako obvykle stát, ale jedle byla pokácena. Smrk ji litoval, ale nepřestával milovat, zatímco ona jím i nadále pohrdala. Jen co se totiž trochu vzpamatovala z bolestné proměny, vrátila se jí stará pýcha a říkala si, čím vším bude ve světě lidí, a jak ještě všem ukáže. Ze začátku sice dostávala skutečně odpovědné a důležité povolání (nejprve telegrafní stožár, později lávka přes potok) ale o to všechno zas kvůli své aroganci a nepoučitelnosti, i kvůli nepřízni osudu, postupně přišla a skončila jako palivové dříví. Teď teprv doopravdy litovala své pýchy, ale bylo již pozdě.
Mezitím se v lese dozvěděli o jejím smutném osudu a starý smrk, který ji nikdy nepřestal milovat, tuze prosil lesní víly, aby ji nějakým kouzlem zachránily. Víly tedy chalupníkovi, který chtěl jedli rozsekat a spálit, seslaly sen o tom, jak by z ní mohl raději udělat myslivecný posed na starém smrku. Chalupník to zrealizoval ... a tak jedle, nyní už poučená, pokorná, skromná, se vrátila zpátky do lesa a ke své lásce, kterou teprve teď vyslyšela a byla tuze ráda, že to tak dopadlo a HAPPYEND, i když nepohádkový (mládí a krása v čudu, ještě že stará láska nerezaví).

Kdo zná životní příběhy autorky a Karla Čapka, bude mít jasno. Vzala si ho ve svých 33 letech (což bylo na tehdejší dobu docela pozdě), když předtím celé své mládí bezpochyby prohýřila v "nezávazných vztazích", jak je u umělců obvyklé. Čapek na ni vydržel čekat asi 8 let.

Ale když jí za pouhé 3 roky umřel, už nikdy se znovu neprovdala a pokračovala v jeho díle a stačila ještě stvořit tohle náramné dílko a desítky dalších.

Pak je tam několik poučných a lehce filosofujících pohádek na téma, jak snadno se dá promarnit lidský život. Například ta o princi Aldebaranovi, který si nechal zhotovit gigantický železný žebřík a stoupal po něm celý život ke hvězdám ... a nejen že na hvězdy nikdy nedosákl, ale na sklonku života navíc pod sebou spatřil tu nejkrásnější ze všech, a pozdě pochopil, že je to Země ... Ta pohádka má tudíž krásně vlastenecký nádech, měli by si ji povinně přečíst všichni ti kosmopolitní nomádi a frikulíni.

A další, velice smutná a špatně končící pohádka se jmenuje "O chlapci, který zastavil čas". Dětství je prý nejkrásnější období života ... ale kdyby trvalo napořád, byla by to tragédie. Malý, veselý chlapec dostal od svého umíracícího dědečka kouzelné hodinky, které měly tu moc, že pokud jdou, běží čas i pro jejich majitele, a zastaví-li se, zastaví se i pro jejich majitele čas. Dědeček říkal, že je zastavil jen jedenkrát, a to na týden (to když si vzal babičku a měli líbánky) ale pak život musí jít dál.
Chlapec to však nepochopil, a chtěl si prodloužit nádherné dětství. Nechal je tedy dojít a pak je zahodil na seníku. Od té doby si jen hrál a přestal růst, dospívat, zastavil se ve vývoji a stal se tím, čemu by se dnes řeklo retard. Zpočátku mu to nevadilo, hrál si s mladšími dětmi a čas mu ubíhal, ve škole nepostoupil ani o krok dál, a když z něho po pár letech celá rodina začala být nešťastná, vzpomněl si honečně na hodinky a chtěl je zase natáhnout. Jenže ouha, hodinky na seníku už nenašel, a tak zůstal přestárlým dítětem. Dokud měl rodiče, živili ho, ale když umřeli, začal třít bídu. Nic neuměl, nedokázal se ani uživit, nakonec dostal místo jako liftboy za minimální mzdu, a takto bezútěšně prožil celý život. Když se jednou ve stáří šel podívat do rodné vsi, nikdo ho nepoznal a v chalupě, která po smrti rodičů propadla v dražbě, už dávno bydleli cizí lidé. Co bylo však důležitější, našel tam úplnou náhodou hodinky po dědečkovi. Noví majitelé se nad ním slitovali, když jim všechno vyprávěl, a vzali ho na výminek a hodinky mu vrátili. A on je natáhl, aby mohl - umřít. Ve zbývajícím čase ještě varoval všechny děti, aby žádné důležité rozhodnutí nedělaly samy.

Další výborná pohádka od Scheinpflugové se jmenuje "Lampa s černým světlem". (Význam tohoto metaforického názvu jsem dosud úplně nepochopil, nejspíš značí marnost, opuštěnost, život beze smyslu, případně ještě smrt.) Příběh je každopádně ten, že princezna vyhlásila, že si vezme na muže jen toho, kdo kvůli ní přeplave severní moře z jednoho břehu na druhý. Její otec ji v tom ještě podporoval, Mnoho princů (vesměs s vidinou království) se o to pokoušelo, plavali v sucháčích a v brnění a se zbraněmi, ale buď to vzdávali hned ze začátku, anebo mídně zahynuli. Až jednou (jak to v pohádkách bývá) se přihlásil Ten, který ji opravdu miloval, a skočil do moře jen tak v plavkách a plaval, holýma rukama drtil ledy a zabíjel mořské obludy, co se mu postavily do cesty, ale když byl jen posledních pár desítek metrů od druhého břehu, zapletl se mu do vlasů maličký mořský krab a tolik šimral, že princ v zoufalé snaze zbavit se ho přestal plavat a utopil se. Princezna si z toho však nic nedělala, myslela si jen, že nebyl dost dobrý, a klidně čekala na další. Jenže - nedočkala se. Žádný se o ni již neucházel a ona zůstala navždy sama. A teprve když se z ní stala stará babice, uvědomila si, co to vlastně chtěla, jak promarnila celý život čekáním na nesplnitelné, a o co všechno přišla (resp. co všechno mohla mít, kdyby nebyla píča), a v závěru "rozsvítila lampu s černým světlem" - tedy pravděpodobně zdechla v samotě a opuštěnosti.

Kdepak, Scheinpflugová byla chytrá ženská. Dobře pochopila tyhle stinné vlastnosti žen, ale i ten fakt, že se to nakonec obrátí proti nim.

A ještě jeden postřeh. Ten malý krab může být také alegorie. I mezi lidmi totiž stačí jeden malý, blbý, aktivní čurák, aby byl totálně zmařen i jinak velký a nádherný počin.

Tématu žen dotýká i pohádka o čarodějnici, která zanechala zlého čarování a vydala se na cestu nápravy. Její svědomí totiž jednoho dne probudil neznámý mrzák, když mu ze zlomyslnosti chtěla vyrazit berle. Řekl jí: "Musíš být asi hodně nešťastná, když jsi tak zlá, ubohá ženo!" - Čarodějnice od té doby přemýšlela o sobě, postupně přestala páchat zlo a žít v hnusu, začala pracovat a nakonec potkala dva malé sirotky, které tak říkajíc adoptovala. Starala se o ně, kvůli nim změnila celý svůj dosavadní způsob života, přebudovala svou prašivou lesní chatrč na lidské obydlí, vydělávala na živobytí poctivou prací a brzy si získala lásku těch dětí. A když ji jednou místo babičko oslovily maminko, podívala se do zrcadla a zjistila, že už nění ošklivou babicí, ale pěknou mladou ženou.

A ve mně jen hlodá podezření, že by to mohla být alegorie feministky, která si zavčas uvědomila, co je v ženském životě skutečně důležité.

Zajímavá je také pohádka "O zelených vlasech", věnující se (bohužel pravdivé) myšlence, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. Dívka si i přes varování chtěla utrhnout leknín a vodník ji stáhl do hlubin, aby ji učinil svou ženou. Potřeboval však 3 roky času, než se změní ve tvora jako je on. Po prvním roce jí narostly zelené vlasy, ze kterých kapala voda. Zoufalé dívce se podařilo spojit se svým milým, který ji přišel zachránit; ale nikdy by se mu to nebylo podařilo, kdyby jim nepomohla vydra. Když se dívka vrátila domů, vodník náramně zuřil a mstil se všem okolo. Utopil se každý, kdo se dotkl dívčiných zelených vlasů a nebyl chráněn lýkem, před kterým vodníci nemají moc. Nakonec jedna moudrá babička jiným kouzlem dívku zelených vlasů zbavila, a dívka se šťastně vdala za svého milého. Vodník však ze zlosti, že nad dívkou ztratil veškerou moc, zahubil aspoň vydru, která jí pomohla utéct.

A pohádka "O maminčině knoflíčku" je neméně zajímavá. Malý chlapec ukradl mamince zlatý knoflík ze šitíčka a ztratil jej. Šel tedy do světa, aby jej nalezl a mohl vrátit zpět; měl pocit, že dříve nesmí mamince na oči. A protože mu na ničem jiném nezáleželo, nebál se ani o svůj život a cestou vykonával samé hrdinské činy. Nejprve (ještě jako malý) vyslídil hordu loupežníků, vyslechl jejich plán na přepadení královského paláce, a krále včas varoval. Později, za války, vstoupil do strádající armády, která se pod jeho velením vzchopila, a významně tak pomohl zemi vyhrát válku. Za to dostal vyznamenání a nejvyšší hodnost a další pocty ... a také slavnostní uniformu, na které bylo 8 zlatých knoflíků, právě takových jako ten, který v dětství ukradl mamince. Tak se honem rozjel za ní, aby na něho teprve teď mohla být hrdá.

A já jen žasnu. Je možné, aby Scheinpflugová znala maršála Montgomeryho a poskládala si jeho průsery na škole i vítězství v Normandii?

Pohádka "O pilinovém panáčkovi" je pak jen emotivnější a propracovanější variací na Andersenovo "Děvčátko se sirkami", takový flusanec do tváře sobecké a lhostejné společnosti.

Pokračovat budu v komentářích, jestli mě ještě něco napadne.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.04.2013 17:32:57dát kritice tiplenkak

Snad se neobrací v hrobě. Její pohádky znám a takhle bych je nikdy nepopsala- víc než opěvování mi to připadá jako urážka a jestli ty sprostý slova měly být vtipný, tak věz, že nejsou. Stejně tak jako rozbory o smyslu pohádek- prezentuješ to jako fakt, což mi přijde přinejmenším troufalý, navíc mám pocit, jestli v tom nevidíš něco víc, než to je?Osočení ve smyslu vy literární vzdělanci, tak se ukažte, taky neni nejšťastnější začátek.

23.01.2012 17:21:41dát kritice tipZloděj formy
Morasten: No vždyť ale právě O TOM TO BYLO!!!
22.01.2012 15:06:14dát kritice tipMorasten
"kdyby nebyla píča" :)) to mě vzhledem povaze textu rozesmálo
15.01.2012 13:43:05dát kritice tipfilemon
Tieto texty Olgy Scheinpflugovej nepoznám, ale čítala som jej Karanténu. Vďaka za tip :))
12.01.2012 21:43:41dát kritice tipZloděj formy
Jak jinak chceš vysvětlit, čím jsou neobvyklé?
12.01.2012 21:33:07dát kritice tiphynajs
znám a jsou pěkné, ale tvé výpisky mě moc neba, není to recenze


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.