13.komnata

Na stářím zažloutlém sofa sedí malá postava .V ruce drží půli vodního melounu a labužnicky ho lžící vyjídá. S mlaskáním si pochutnává na tom skvostu tropické přírody. Zaryje lžičku do narůžovělé dužiny,zabere a již kus ovoce míří do jejich drobných leč rozšklebených úst. V druhé končetině třímá vínově červenou knihu. Zálibně si ji prohlíží, otáčí listy a zkoumá kresby. Nebo spíše fotografie, byť kniha nese název „Album podrazů, křivd a zrad – od Kainovy bratrovraždy po Věčnost “. Bytůstka se štíří při pohledu na každou z nich. Většina z nich jsou černobílé obrázky na rudém papíře s popisky natištěnými písmem gotického fontu.“Tady jsem zradilo nejlepšího přítele, tu jsem křivě svědčilo-že mi to ale sluší,“říká si stvoření prohlížejíce snímek Kristova soudu.“A co teprve udávání,to mi šlo úplně nejlépe a špehování…“ Ohromné oči mu zpod černé kapuce žhnou radostí. Břichaté tělíčko se tetelí nad každou nově otočenou stránkou,obtloustlé prstíky se třesou pýchou a tvoreček si cpe do úst další dávku melounu.

 Tichounký vzdech se náhle rozprostře místností. Bytost v kápi jako když opaří, zlostně odloží sbírku i jižní plod, zraky se jí zúží v proradné štěrbinky zahleděné směrem k obrovským dveřím v rohu pokoje .Vstane. Kráčí k oněm dveřím. Vztek též zuřivost z ní jen čiší. Tu se zastaví vprostřed světnice. Veškerý hněv jakoby z ní opadl a osoba upřeně zírá na monumentální knihovnu v barokním slohu. Tisíce kontroverzních a temnotou zahalených děl k ní vyzařují přes zašedlé přebaly. Vůně borovicového dřeva se line komnatou, tvor přistoupí blíž, povyhrne si kapuci a počne si prohlížet svazky.“Stát a revoluce“,Hitlerův „Mein Kampf“, Marx, veškeré dílo Allana Edgara Poea, Stockerův „Dracula“, Nietzeho spisy dokonce i Kožíkův „Pierot“. Bibliotéka zvrhlosti a lidské pohany,vyberte si,co je libo. Teď už se tváří jako před incidentem, klidně a pohodově, projde celou jizbou,kde vedle zaprášeného divanu stojí ještě zaprášenější stolek. Přičichne k zvadlým chryzantémám a s údivem zjišťuje,že již dávno nevoní. Dýchne do špinavého kapesníčku oprašujíc šmouhu z hlavy kýčovité sošky koně ze zlata,jenž je umístěna nalevo od pouzdra na doutníky . Černý kapucín po něm chňapne, odemkne vstup na balkon a dovnitř se vetře chladný lednový vzduch, který se posadí do všech koutů místností. Osoba vystoupí do mrazu,ze schránky vytáhne jedno „havano“. Zapálí si a slastně vychutnává mrazivý jitřní vánek smíšený s gurmánskou chutí kuřiva. Začernělý háv vlaje ve větříku a malý tvor si spokojeně pobrukuje.

  „Ááách“,ozve se z tajemných dveří a dorazí až k uším bytosti.Človíček zbrunátní, na čele mu naskočí žilky, odhodí doutník a nasupeně ho zadusí. Utíká z terasy, probíhá pokojem, žádná knihovna jej v jeho hněvu nezastaví, směrem k dvířkům. Z razancí je rozrazí až klika s hlukem bouchne o zeď v níž jsou zasazeny.

  „Co si myslíš,že jsi?“ Oboří se postavička na velikána hekajícího uprostřed kamenné komnaty porostlé hedvábnými výtvory osminohých členovců. Na obra omotaného řetězy po celém těle, na rukou i nohou zrezivělé obruče způsobující totální neschopnost pohybu. Visí tu přichycen obrovitým hákem k řetězu,který lnul ke chladnému balvanitému stropu, sténá a vzdychá a černá figurka nepřestává pištivým hlasem halekat:“ Kdo si myslíš,že jsi?“ Spárovité očka sjíždí po celém titánově těle až se uvelebí na jeho smutných očích. Kapucínek ztichne a z nenadání klidným hlubokým hlasem pronese:“Vzdechy ti nepomůžou, Svědomí, budeš tu trčet navěky! Nemá cenu stavět se proti tomu! Na světě už pro tebe není místo!“ Bytost se namístě otočí a vítězoslavným krokem vojáků na promenádě si to šine pryč z vězení.

  „Mamone!“, vykřikne Svědomí z posledních sil,“můj čas ještě přijde! Vládnul jsi světu již dlouho! Lidé brzy pochopí co jsi zač.“

   Ale Mamon se ani neotočí. Dál si to mašíruje ven, zabouchne vrata a pečlivě uzamkne. Klíč skřípe v zámku a Mamon se zadívá na krvavý nápis na dveřích, který mluví za vše:

13.komnata

Nepovolaným vstup zakázán

Komnata, kde je vězněno Svědomí

neb se provinilo proti nelidskosti a lakotě