Nic

Na černém majáku za bílé noci,

lemované jen křikem slizkých chodeb,

které oněměly v den prvních kroků z útrob,

tak tam, kde měl ostatním zajistit život,

právě tam oběsil se moudrý stařec.

Neměl nikoho, než ten maják na pobřeží

moře Smrti, které se rozhodl pokořit,

když mu chtěli vzít jeho věž Světla,

jediné, čeho se bál, přestože to neznal,

anebo právě proto, a byl i celkem rád,

protože obyčejný Strach prý zlidšťuje,

bez ohledu na jeho nelidský původ.

A tak, ponížen z vlastní božské podstaty,

aniž si ji kdy připouštěl, nemohl nevidět,

jak směšně lidský je, ačkoli byl Bohem,

uctívaným pradávnými národy válečníků,

přesto byl takovým velmi rád, šťasten snad.

Nic netušíce, oběsili vlastního Boha,

který celá tisíciletí hledal, a teď, když byl u cíle,

jakýsi zemní červ, uslintané a bídné nic,

neznalé ničeho než vlhka a zápachu své nory,

toto Nic dohnalo jej až na konec vesmíru…