tvé skály šeptaly

"v úžlabích polární hladové lištičky lovily hraboše pustil jsem z řetězů strach i vztek..." Tyto dva verše charakterizují celou tvou báseň. Jejich kritérium lze použít na celek. A celek, báseň, je obdivuhodná, to zaprvé. Za druhé: jsi mistr slova, ale ještě jsi nedosáhl Slova. Tvá zručnost, tvůj cvik a cit je obdivuhodný a když navíc pouze plyne, vyplynou z něj okouzlující spojení jako právě: "v úžlabích polární hladové lištičky lovily hraboše" To je radost číst, ta slova chutnají na jazyku. Mistrovství je nepopiratelné a to už léta. Navíc je krásné vidět, že nezůstalo stát na místě. Respektive zůstalo, ale to, co se jeví jako vývoj, je dán růstem toho, co je skryto za technikou. A o tom je ten druhý verš, který jsem vybral: "pustil jsem z řetězů strach i vztek..." Ještě ne. Pouštíš ho a jsi v tom stále odvážnější, lepší a lepší, a proto se i tvá technika a mistrovství proměňuje a vyvíjí (tím správným směrem). Až se ten verš stane nekomprosmisní, úplnou skutečností, tvé slovo se stane Slovem. Už teď se prolínáte. Bude to ale ještě ryzejší. *

Sorry, tohle ti nevěřim. Poezie by měla odrážet skutečný životy lidí a ne fantazii.