V parku

U statného stromu, co kmenem svým hlásal všem , že dobrou řádku let tu již stojí a v koruně jeho ve větvích na čas cizopasné jmelí se usídlí, ptáci v hnízdech upadají ve sladké milenců zapomnění a melancholických snílků věčné bdění, chlapec se sám sebe udiveně optal: Jak je to možné, že ze mne neteče žádná voda? S odpovědí přišel mu vánek na pomoc - Zefyr flétnou lehce rozlazenou připomněl, že v tom spěchu nestihnul sundat si kalhoty.

Nedaleko proběhl pes. Pěna z tlamy brotila trávník. Za ním páníček, majitel nyní zarudlé tváře, křičel: Orle, stůj!

To je dnes mládež. řekly si navzájem pohledy svými dvě dávné, na věky věků stálé kamarádky. Pokračovaly v chůzi a po způsobu vlastním těmto damám, dále debatovaly o záludnostech lidského bytí.

Opodál stařík, jiskru v oku, laškovně otíral si kníry, sledoval lýtka obou těch Gracií, sám pro sebe si pravil: Jistě to bývaly ženy, pro které bych se byl bil.

To vše však minulo pána, jež kochal se spánkem, vůněmi květů, léta, vlastních výkalů, zpěvem ptactva. Na lavičce na dosah ruky stojící ku prázdné lahvi od laciné výčepní lihoviny.

Aničko, stůj! Kačenky plavat umějí, ty však nikoli!

Já chci jen nakrmit jezírko, oblázkem, co jsem nalezla.