Zlaté srdíčko

,,Ve zprávách říkali, že na horách musí zasněžovat umělým sněhem.“

Stál  na chodbě u domovních dveří a oblékal si  bundu.

,,Tak jedeš se mnou …?“

,,Vždyť bude za chvíli tma,“ odpověděla bez nadšení.

,,Tma v zimě?!“ zasmál se.  ,,Sníh obléká i noc do bílé. Neboj, pojedu první.“

Čekal na ni už u vrátek. Běžky měl připnuté a klouzal se ve stopě jako malý kluk, který se bojí, že přimrzne.

Slunce se schovalo do naducaného nebe.

Podívala se nahoru:,,Bude sněžit.“

,,Nebude, a i kdyby, sníh ti neublíží.“

Odpíchl se hůlkami a vyrazil směrem k poli, které začínalo na konci ulice.

,,Sněhu letos máme  víc než v Krkonošíííích!“

Na kraji pláně se zastavil a ohlédl. Žena jela za ním, ale ve tváři …

Vlastně už ani neví, neumí v ní číst.

Dřív stačilo se podívat a věděl,  jestli se zlobí, nebo je spokojená. Teď už zná jen  otrávený pohled, ztuhlé rysy, štiplavé poznámky.

,,Podívej,“ řekl, když ho dojela.

,,Co? Na co se mám dívat?“ zase zaslechl v tónu jejího hlasu nezájem.

,,No, tabula rasa…“

,,Cože? Co to meleš?!“

Odrazil se a rozjel po bílé načechrané přikrývce. Ne, nenechá si tuhle chvíli zkazit.  Prošlapával stopu sněžnou plání. Bylo mu neuvěřitelně lehko.

Ženu měl na doslech, ale už se po ní neotáčel. Najednou zalitoval, že ji přemlouval, aby jela s ním.

Poslední čas mu připadalo, že už se neumí z ničeho radovat, zasmát se od srdce. Stále jakoby v ruce držela nějaký osten. Nevynechala příležitost jím bodnout.

****

,,Co myslíš, bude v lese hodně sněhu?“ volala na muže, který stál už u vrátek a připínal vodítko psovi.

,,Nevím, snad ne, ale boty si vezmi pořádný.“

Zaváhala. Pak vrátila na místo ty nové od ježíška a obula si staré. Přetrhla tkaničku, když si je utahovala a tak ji rychle  svázala, neměla chuť  zdržovat, hledat v botníku náhradní.

Seběhla po schodech. Na chodníku se smekla. Manžel ji zachytil. Rozesmála se.

Pes ji oběhl a ona se zamotala do vodítka.

,,Ty moulo, vždyť mi podrazíš nohy!“

,,No, dovol, jsem tě chytil!“ zasmál se naoplátku muž a vzal ji za ruku.

Slunce se schovalo do mraků, ale sníh ustrojil celý les do bílé.

,,Podívej,“ ukázala prstem před sebe. Za kmenem smrku se mihla veverka.

Pes pobíhal radostně kolem nich. Šli ruku v ruce, povídali si  a usmívali se.

Když došli na kraj lesa, rozprostřela se před nimi bílá, zasněžená pláň.

Pustili psa. Ten vyrazil jako střela přes pole k obzoru.

Rozběhli se za ním po cestě mezi poli.

Věděli, že se vrátí, ale měli chuť se jen tak proběhnout, stejně jako on.

****

Po té, co  je minula dvojice na lyžích, se zastavila.

Muž prošlapával stopu, když je míjel, usmál se na ni a ona mu úsměv vrátila.

,,Držte si toho psa!“ vyštěkla na ni žena na lyžích.

Dívala se za nimi a zesmutněla.

,,Co ti říkala?“

,,Prý si máme držet psa…“ odpověděla pomalu a stále sledovala očima ty dva , co se rychle vzdalovali.

,,Stýská se ti?“

,,Po čem?“

,,Po běžkách, po lyžích…“

 ,,Chtěla bych jednou jet ve stopě za mužem, kterého miluju…“řekla tiše.

,, Už to ale zůstane jen mým snem.“

,,Proč?“

,,Protože ty se přece, kvůli své pravé noze, na běžky nikdy nepostavíš.“

,,To je sice pravda, ale zase uznej, kterej chlap, může jako já říci, že má jednu nohu hezčí než druhou?!“

,,Namaluj mi něco.“

,,Do sněhu?“

,,Jo.“

,,Nohama?“

****

Když se večer vraceli lyžaři stejnou stopou, zastavil muž kousek od lesa:  ,,Musím …“

Na zemi, na kraji zasněžené lesní cesty, uviděl obrys velkého, vyšlapaného  srdce.

Vzpomněl si na jeden bláznivý slib.

Sundal rukavice, prohnul se v pase. Nakreslil do sněhu zlaté srdíčko.

Když doběhl ženu, řekl jen:,,A hned je mi líp.“