Dvě básně ze Žraločího pobřeží

I.

Můj velmi vzdálený příbuzný

vzdálený tak, že  vlastně už nepříbuzný

překládal Majakovského a tropil

mnohé další nepřístojnosti

za což posléze pamětní deska

spíš destička, plíšek, co já vím

Lesknou se symboly

bronz pulerovaná

Když do Canossy, tak do Canossy

Taky jsem doufal v novou

novou, novou

hvězdu komunismu

mimo níž není modernosti

Bylo to nádherné obden vykládat z korábů

přísliby nadějí

spěšné ovoce iluzí, co se záhy zkazí

Když se to zhouplo

hvězda srp kladivo zhnědly

Jednoho rána zmizely

říká se tomu tuším

nehezkou frází

smetiště dějin

II.

Zejména než usnu

za zády koloběh každodenností

pustím si jistou sladkou hru

na konci proudí šťávy života s mrtvou vodou

v podivném souběhu

Svářím se s bělovousým Marxem

naprosto jasně vidím jeho úsměšek

Ty, stará děvko Evropo

neumíš obětovat jedinou bernou minci

bezúročně

Přebývá

stovka žraločích ploutví

Není už kořisti

Dravci se požírají navzájem

v přímém přenosu

Vrcholí odliv

Hledám v písku

vlastní návratné stopy