Svět byl nebezpečný a nespravedlivý. Bylo tomu tak vždy, ode dne stvoření. Jenže zvířátka žila příliš krátce, než aby si to mohla pamatovat. Pochopitelně, že tady byly staré knihy, které popisovaly všechny hrůzy a bezpráví minulých dob. Avšak, co zvíře nezažije na vlastní kůži, tomu stejně neuvěří. Jak říká staré pořekadlo, sytý hladového nepochopí. A pak, bylo jim jasné, že není dnešní zvíře, jako prastaré, hloupé zvíře. Ta dnešní jsou chytrá, mnohem, mnohem chytřejší, než předkové. Proto je bezpráví a křivdy nesmírně zarážely. Neustále o tom mluvila, že nikdy, nikdy, nebylo tak zle, jak je dnes.

Začala hledat cesty, jak uniknout, vybudovat lepší svět.

Jednoho dne, po ránu, se sešla na mýtince a debatovala, jak to udělat. Pochopitelně, že všichni obyvatelé světa nebyli pozvání. Ani vlci, ani žraloci, prostě žádný z predátorů, co se vyznali, ostatní vykořisťovali a dobře se jim dařilo.

Nakonec, když se to tak vezme, stejně by nepřišli. Proč taky.

Rozhodla se, že vybudují archu. Budou v ní brázdit vody zrádného světa, v bezpečí pevných stěn. Dala se s chutí do díla. Archa rostla, vzkvétala. Stěny byly pevné, bezpečné, dařilo se umění a zvířátka byla šťastná, přešťastná. Nemohla se nabažit sounáležitosti a pocitu bezpečí v novém světě, jenž byl záštitou před džunglí venku.

Nebyla lakomá a radostně vítala nové obyvatele. Každý večer se scházela a nadšeně vychvalovala ten spásný nápad i krásu archy.

Jenže, co naplat, svět je prostě svět a žádná sebepevnější stěna nezaručí, že se jeho špatnost a hloupost nedostane dovnitř.

Bylo třeba archu rozšiřovat, aby se všechna zvířátka vešla a pohodlně zabydlela. Pochopitelně, že sama musela přiložit tlapu k dílu. Mnohá však pracovala ledabyle. Nové stěny byly křivé, bez oken, ze zmetkového materiálu. A jak tak bylo dobrým zvykem velebit nový svět, vychvalovala se navzájem, jak dobrou práci odvedla. Některá se na to však nemohla dívat a křičela, co to je za šlendrián. Vždyť archa už dávno není krásná, ani bezpečná. Je to kreatura, potopí se.

Vznikaly hádky. Zvířátka co pracovala lajdácky, plakala, když na ně někdo křičel. Nemohla a ani nechtěla pochopit, o co vlastně jde. Vždyť denně slýchávala slova chvály a obdivu, jak krásně umí budovat. Tolik se jich denně zastavilo se zatajeným dechem a pělo slova uznání, leckdy i bezmezného obdivu. Bylo jim jasné, že do nového světa vstoupila závist. Přesvědčovala se o tom navzájem a vymýšlela různé fígle, jak svou práci zviditelnit a vytřít zrak všem těm hloupým kritikům. Nakonec, i když se pokaždé dílo stoprocentně nepodaří, přece se teprve učí. Jsou ještě malá a nezapracovaná. Ta, co měla věčně nějaké výhrady občas vyhrožovala, že se na takovou archu mohou vykašlat a odejdou jinam.

Nepořádná zvířátka se tomu chechtala. Jen ať jdou, hlupáci. Kdo je tady potřebuje? Stejně se vrátí s prosíkem, páč takovou archu nikde jinde nenajdou.

Pracovala pilně, to se musí nechat. Tvořila velmi rychle, svým ledabylým způsobem. Nadšeně si navzájem tleskala a posmívala se zděšení některých nespokojenců.

Myslíte, že se archa nakonec potopila? Ale ne, kdeže. Dál brázdí vody džungle, jako výsměch některým naivním snílkům. Směšná karikatura, bludná archa. Jednou se potopí, ten den je však ještě daleko.

A proč to tak dopadlo? Inu, vybudovat záchrannou archu byla čirá utopie, a ta má jepičí život. Jen hloupost je věčná, nikdy nevyhyne