Pan Šfejcárek f novím pižamu

Růženka, chuděra ochořela. Mjela visokí teploti a blekotala panu Šfejcárkovi do mobilu samí nesmisli o růžovích prasátcích, jak ji žerou fšechni stěni.

Tak se pan Šfejcárek lek, vzal si f práci volno a richle jel do Lhotki, abi se moch o sfou lásku postarat. Mjel strach, abi úplně nezblbla, stačilo, že je pořádně praštěná.

Jeho maminka jen zvedala obočí aš ke kořenům vlasů, jak se tomu divila, co se to s panem Šfejcárkem stalo. Vůbec si nevzpomínala, že bi gvůli nějakí holce takhle blbnul. Nahlas neřekla nic, ale f duchu si furt říkala, no to se podívejme, to se podívejme, je todlencto vůbec možní? Vipadala jako nějakí  otazník, ale pan Šfejcárek o Růžence ani popel, jen se furt přiblble uculoval, jako mjesíček na hnoji.

Tentokrát dorazil bes úhoni, dokonce ani Karcofku nepotkal. Ofšem nat Růženkou sprásknul ruce. Ta vipadala! 

Rospálená, jako pec,  zachumlaná pot dvjema peřinama, klepala se zimou a tfrdila, že ji prasátka uš sežrala strop, Tím pádem na ní dopadli haldi sněhu a ona se nemůže ani pohnout a strašně mrzne.  Drkotala zubama jako bi to bili kastaněti.

Pan Šfejcárek naštěstí vůbec nestratil hlavu. Von je sice nesmjelí, ale za to muš činu a ví sfí.

Napustil do vani skoro studenou vodu a vihrabal Růženku s peřinovích závjejí. To se podivil, jakí spací úbor to děfče nosí, diš tam on není. Žádní kraječki, ani nápat. Pánská flanelová, károvaná košile, asi o šest čísel vjetší a pánskí spotki.

F duchu se hrozně chechtal, ale vůbec mu proto nebila Růženka, méně milá, ba naopak. Na hříšní mišlenki fšak vůbec nebil čas. Opatrně Růženku tak jak bila, ponořil do vodi. Dibi ji tam hodil rovnou, bilo bi to jedno, páč stejně řvala jako veleribi, diš se páří. Akorát, že mimo jekotu eště mjela i na verbální projef nesouhlasu, s takovím počínaním.

„Ledovce se rostopilííí,“ křičela. „Zatopí celí sfjet, všichni zmzrnou, i prasátka! Pane Šfejcááárkuu, zachraňte mjeee!“

Pan Šfejcárek zachoval klit. Omíval Růžence obličej a říkal, „klídek, klídek, Růženko, uš sem je zastavil.“

„Nezastaviiil, sem dočista utopená!“

„Utopenci neřvou jako paviáni, Růženko,“ zas klidně pan Šfejcárek, ale chtělo se mu smát.

Tak bojovali eště destet minut, aš se Růženka fspamatovala. Vysušil ji a navlíknul do čistího pižama. Tentokrát makovího, s legračníma tučňákama. Ne víbjer bilo eště se slepicema a kohoutama a pak s kozama, jak sou uvázaní ke stromu vedle domečku. F duchu se chechtal Růženčinu fkusu a říkal si, aš ji bude líp, rozhodně si musí to kozoví vzít na sebe.

Lil do ni čaj a dával léki. F noci eště blbla, ale ráno uš na tom bila podstatně líp. Bila moc ráda, že se o ni pan Šfejcárek tak heski stará a dokonce snědla slepičí poléfku, co uvařil.

No a večer uš na sobje mjela to pižamo s kozama. To bilo radosti.

„Pane Šfejcárku, něco pro vás mám,“ řekla šťastná Růženka. Šla ke skříni a vitáhla balíček.

„Ale Růženko, přece mi nebudeš dávat dárečki,“ bránil se pan Šfejcárek.

„Jen se koukněte,“ bila Růženka celá dychtivá. Rozbalil teda opatrně balíček a najednou mjel dojem, že se mu nějak zježily vlasy a namrznul úsmjef. Jen nevjeřícně zíral na pižamo s kozama f pánskí velikosti.

„To máte radost, pane Šfejcárku, že? Já sem tušila, že se vám bude líbit.“

„Mám,“ vydechnul pan Šfejcárek a šel se opláchnout studenou vodou. Nebil si jistí, jestli třeba nespí. Bohužel nespal.

„Uš ho máte na sobje, pane Šfejcárku?“ Volala s postele Růženka. Richle se mi poťte ukázat. „Budeme koukat na filmi ve stejních pižmech. To bude heskí, že?“