Na úpatí Golgoty

„No to je dost, že jsi konečně přišel. Už jsem začínal mít strach, že tě s bratrem viděli spolu. Nesledoval tě nikdo?“ Šero malé místnosti ozařovalo jen ohniště, ale přesto bylo vidět zkoumavý pohled, kterým si prohlížel rabín nově příchozího. Nakonec své hádání vzdal a zeptal se přímo: „Který ty vlastně jsi. Nedokážu vás od sebe rozeznat. “

„Já jsem Bash rabi. Jesh dneska večer zůstal venku mezi lidmi, jak jsi přikázal.“

„Dobrá Bashi. Pojď a najez se.“, ukázal na stůl, kde byla nachystaná večeře. Bash beze slov zasedl ke stolu a začal jíst. Rabi si sedl naproti němu a trpělivě čekal, až se nasytí a stane se hovornější. A skutečně. Po několika minutách se Bash sám ozval: „Rabi, opravdu se nám podaří svrhnout Heroda?“

„Ano,“ odpověděl rabi, „ale bude to vykoupené krvavou obětí.“

„Já vím. Bratr už mi o tom říkal. Opravdu musí zemřít? Nedá se to udělat jinak?“

„Ne. Bohužel. Lidé potřebují vidět zázrak, aby nám uvěřili.“

„Ale vždyť zázraků už jsme jim ukázali dost! Třeba to s tím uzdravením.“

„Máš pravdu Bashi, ale také sám víš, že se to později obrátilo proti nám.“

„Na ten zástup nemocných se nedá zapomenout. Však je taky bratr poslal nejkratší cestou do…“

„Zadrž! Taková slova nesmíme používat, pokud chceme aby nám lidé uvěřili, že jsi syn Boží. Však jsem to taky zapsal úplně jinak.“

„A jak Rabi?“

„Už sám nevím. Něco jako ‚pomozte si sami‘ nebo tak nějak. Však oni si to už nějak přeberou až ty zápisky najdou.“

Usměv na vousaté tváře Bashe náhle přešel do smutku. „Opravdu musí Jesh zemřít?“

„Je mi to líto Bashi, ale musí. Však víš, že mu vědma předpověděla brzkou smrt. Zemřel by tak jako tak a takhle se o něm… se bude o VÁS mluvit ještě sto let.“

„Nepřehánějte Rabi. I když se všechno povede a Herodes tu přestane vládnout, tak nám nikdo pomník nepostaví. Za dva roky si na nás nikdo nevzpomene.“

Rabi mlčel, protože v tuhle chvíli nemělo smysl dál lhát. Ano. Pokud se všechno vydaří a tenhle trik s dvojčaty svrhne nenáviděného Heroda, tak za pár měsíců už si nikdo nebude pamatovat, jak to celé vlastně začalo. Proto také pečlivě zapisoval všechny triky a podařené kousky, kterými postupně strhával pozornost lidu. Ano. Zápisky. To je cesta z téhle smutné debaty.

„Vyprávěj,“ začal opatrně „co se ti dnes přihodilo?“

„Dneska jsem byl v chrámu modlit se a učit lid, jak jsi mi přikázal, a farizejští tam přivedli ženu, kterou přistihli při cizoložství, abych jí odsoudil. To bylo strašný. Všichni se na mě dívali, co udělám a já věděl, že ať udělám, co udělám, stejně to bude špatně.“

„A cos tedy udělal?“

„Vzpomněl jsem si na vás rabi. Když jste v koutě, tak zaútočíte. Tak jsem se do nich pěkně obul. Kouk jsem se pěkně zostra a spustil jsem: ‚Freidman, co to na mě zkoušej? Voni, který nemůžou sehnat služku, protože už tři přivedli do hamby tu mluví vo nevěře? A Moshe, voni tu taky sou? Dyť vo vás se ví, že sou třikrát tejdně u nevěstek a jejich Sára spí porád sama. Yitschak, voni kdyby tolik nechlastali, tak by nemuseli závidět a taky by mohli. Mizrachi, jim se teda taky divím, že tu sou…‘ Na toho jsem nic nevěděl, tak jsem svěsil hlavu a dělal, že si něco píšu do prachu. A když jsem si vzpomněl, že tam je i Chazan a chtěl jsem mu pěkně vpálit jaký je, tak už tam nebyl. Nebyl tam nikdo. Utekli jako malí kluci. Zůstala tam jenom ta ženská.“

„A…?“

„No tý jsem na rovinu řekl: ‚Hele, teď jsem tě sice zachránil, ale jestli tě přivedou ještě jednou, tak budu první, kdo vezme šutr do ruky a mrskne ho po tobě. Takže zmiz a víckrát tě už nechci vidět.‘“

„Ale takhle to zapsat nemůžu…“

„Rabi, vy to přece nikdy nepíšete tak, jak se to doopravdy stalo.“

„To je pravda, ale trochu se té pravdy držet musím. Takže já tam napíšu: ‚Kdo jsi bez viny, první hoď kamenem‘ a tý ženský… Jak že se jmenovala? Nevíš? To nevadí. Tak tý ženský jsi řekl: ‚Jdi a už nehřeš‘“

„Teda Rabi, jsou chvilky, kdy vám i věřím, že se o nás bude mluvit těch sto let.“