Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Uspat kopii cizího člověka

10. 02. 2012
10
10
1444

 

Zní mi v hlavě úryvky nějakýho Toma Waitse, brutálně patetický vzpomínky a Karlosovo alterego, co se jen tak z vlastní přirozenosti nasádlilo do kouta mý hlavy. Doufám, že je mu tam dobře. Místa tam má dost, tak akorát na ty strašně dlouhý nohy. Kdyby si je oholil a předělal se na ženskou, byl by dobrá modelka. Ale aspoň nejsem sama, tadyhle se svým imaginárním spasitelem. 

Na schodech zaklapaly podpatky. Vyhlédla jsem z okna. Venku pršela vata. Zima jak v psírně, teploměr ukazoval mínus Ekvádor. Ředěný pivo a knajpa plná socek. Některý spaly, některý se dívaly do zdi a některý si povídaly. Ale všichni mlčeli. 

Pozvala jsem svoje játra na další půllitr.

Po mojí pravici se zjevila nějaká holka kolem dvaceti. Měla černý vlasy až do pasu a takovej ten mystickej pohled. Ten pohled mi seděl na obličeji. Objednala si nějakýho panáka.

"Co bys ráda?" ptám se jí.

"Jsi taky na holky?" ptá se ona.

"Třeba. Dejme tomu."

A tak si ke mně přisedla a mluvila na mě. Občas jsem jí odpověděla. Někdy se i usmála. Karlosovo alterego řeklo, že jsem vážně vtipná a myslelo to vážně. Zeptala se na moje jméno.

"Četla jsi Starou Lásku?" zeptala jsem se.

"Jo."

"Byla tam ženská, co se jmenuje Rifkele. Já se tak jmenuju taky. Nikdo mi to nevěří. Naštěstí. Asi."

Usmála se. "To je skvělý. Já jsem Adéla."

Adélka. Nepřiznávám to ani sobě, ale vždycky jsem chtěla nějakou Adélku. "Bydlíš v Pardubicích?"

"Nevím."

"Jaktože nevíš?" Adélko... Chytil mě nějaký záchvat přecitlivělosti a dostala jsem chuť ji děsně něžně obejmout, líbat ji na krk a slibovat, že ji ochráním.

"Bydlím ve svým těle. Furt se stěhuju. Je to jedno. Ale jo, moje tělo momentálně chodí spát tady v Pardubicích."

Propily jsme svítání a všechny svoje peníze. Měla rudou rtěnku, bílý zuby a nejhezčí nehty na světě. Venku pořád pršela vata.

Asi hodinu po svítání jsme odešly. Mluvily jsme o egoismu a o konci světa. Karlosovo alterego mlčelo.

Šly jsme ke mně. Mluvily jsme o lásce a o stromech.

Jen co překročila práh mýho bytu, zmlkla v půlce věty. Ne zaraženě, jen tak, přirozeně, jako by nechala zbytek myšlenky venku, za dveřma, někde na stromě nebo v tý ledový vatě.

Usadily jsme se na postel a já otevřela flašku Becherovky.

Mluvily jsme o básnících a o nesmrtelnosti a já měla za chvíli taky rudou rtěnku. Řekla mi, že nevěří na vztahy. Já řekla, že nevěřím na nic... Adélko... 


10 názorů

To téma jsem tam jen nějak švihla, abych se měla na co vymlouvat, když to bude úplně blbý. :) Děkuju mockrát. :)

Jde o to, že když je mi dobře, nějak nemám inspiraci ani chuť psát. Mám chuť dělat spoustu jiných, veselých, ach tak úžasných věcí. :)

Fruhling
12. 02. 2012
Dát tip
Ale to já přece vím, že je to fixované na Karlose, na začátku to je .) Jsem si jenom říkal, že i negativní přítomnost je vlastně přítomnost - a ono to z té povídky jde cítit i bez poslední věty. Jestli dochází zoufalství, piš o naději, ostatně všechny dobré knihy, jakkoliv depresivní, jsou přece o naději, nebo ne?

Strašně mě těší, že si někdo spojuje moje pseudodíla, vůbec mě nenapadlo, že si někdo moje jméno zapamatuje. :) A dlouho jsem nepsala, protože mi došlo zoufalství a nebylo o čem. :)) Ta věta o tichu mě tam taky trochu štve a nevěděla jsem, jestli ji tam dát, možná ji jednou i smažu. A ta poslední mi tam sice taky úplně nesedí, ale připadala mi důležitá, protože tam prostě strašně chci pořád cpát, že je ta holka de facto závislá na nějakým Karlosovi, což je samozřejmě strašně iracionální, ale to je účel. Proto ho rvu do každé svojí povídky a proto jsem ho prostě nějak potřebovala připomenout i na úplným konci. Takový symbol, že u ní prostě naprosto všechno souvisí s ním.

Fruhling
12. 02. 2012
Dát tip
Vítej zpátky. Tvé psaní mi chybělo. Je pěkné. Vadí mi dvě věty: a to závěrečná a věta: "Jo, i ti, co si povídali." Obě už jsou zbytečnou explikací. U té druhé je to taková nedůvěra v sebe jako autora, že čtenář nepochopí předcházející ironii a u té první (vlastně poslední) mi přijde, že trochu zabíjí okouzlení Adélkou. Představ si, kdyby text končil jejím jménem... Celkově je to takový zakuklený Hrabal. Osobně mě to už trochu unavuje, ta smířlivost zabalená do sebezlehčujícího humoru, takže nějaký větší celek by mě taky zajímal. Ale to už je jen moje osobní stanovisko, které můžeš spokojeně ignorovat.

Janina6
11. 02. 2012
Dát tip
To je pěkná miniaturka. Líbí se mi jemná sebeironie vypravěčky, cit pro detail a přiměřená stručnost - neplýtváš slovy, a přitom atmosféru dotváří i to, co schválně neřekneš.

baaba
10. 02. 2012
Dát tip
...viz Rášek. Docela se to tváří jako součást většího celku. Taková momentka, která se vyloupla z hospodskýho kouře a zapadla do ranní mlhy. Fajn čtení*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru