Na hřišti

Co tady sedíš s hlavou v dlaních. Dal jsem ti snad málo?

Zrovna teď mám pocit, žes´ mi víc vzal než dal. Ale to není tvoje chyba – za to si můžu sama.

Co ti chybí, tvore? Dal jsem ti rozum a milující rodinu ...

Rozum? K čemu mi je? A rodina? Vždyť jsi mi jí kus vzal hned v dětsví.

Jsi tvor a nemáš si proč stěžovat!

Já si nestěžuju! Truchlím.

Po čem truchlíš?

Takové divné věci ty sotva pochopíš. Vlastně lituju sama sebe.

Aha, tak víš co? Já ti pomůžu. Zařídím ti život jaký chceš, na kterémkoli místě této planety.

Vážně a změníš i mě? Můžu být nablblou blondýnou s vypočítavými geny a dlouhýma nohama, nebo mi dáš víc průbojnosti, dravosti a cílevědomosti? Ne, víš co? Chci být pořádná mrcha! Víš, abych neměla zábrany, vzít si to, co chci.

Ne, změnit tě nemůžu. Takový prostě jsi, tvore. Ty nejsi se sebou spokojen? Máš přeci víc inteligence, než většina ostatních tvorů.

A co to ostatní? Vím, řekneš: To si musíš vyhrabat sám, tvore. Mám chuť to vzdát...

Ale...

...Ne tak jak ty si myslíš. Udělal jsi mi nabídku. Když už se mi sny neplní, tak chci ve snech žít.

Ale to brzy přijdeš o rozum. Ani já nevím, kde tvorové jako vy mají hranici mezi sny a bděním. Zblázníš se!

No právě. Splň cos´ slíbil!