Jen nepolibit JIdáše

Jen nepolíbit Jidáše  (krimi)

V hospodě bylo smradu jako na požářišti, které hasili pivem.
           “Kam mne to vtáhnul ten chlap?” napadlo Seiferta, když si poručil pivo a několika dlouhými hlty je měl v sobě.

”Asi to bude nějaký fušer. Kšeft, jaký mu nabízím a za který tak dobře platím, by se měl dohadovat v nějakém slušnějším prostředí.” 

To už se po letmém přehlédnutí místnosti posadil vedle muž. Zevnějškem ani v nejmenším neprozrazoval své povolání. Pozdravil Seiferta, kterého poznal podle fialového kapesníčku.
“Moje, ani vaše jméno, nemusí být vysloveno. Tady jsou peníze. Druhou polovinu dostanete až uděláte svou práci,” šel k věci bez otálení Seifert.

Muž přikývl a uschoval bankovky.
“Ženu, kterou odstraníte - a je mi jedno, jak to uděláte, poznáte podle toho, že mi zítra na Národní třídě před klenotnictvím dá polibek na tvář. Má už takový nepříjemný zvyk. Buďte tam přesně v šest večer.”
          “Můžete se spolehnout. Asi ji přejedu v ukradeném autě. Je to lepší než nějaký nůž nebo puška. Když najedu slušnou rychlostí, páteř pukne jako suchá větev. Než se lidé kolem rozhlédnou, jsem pryč. Policie usoudí na nehodu a neposkytnutí pomoci. Ta žena, jako by už byla mrtvá. Proto byste mohl ty prachy vypláznout všecky hned.”
           ”Buďte trpělivý. Zítra v osm večer opět tady.”
Seifert zaplatil útratu a rychle odešel. Věděl, že zdejší zápach natáhnou i podvlíkačky a odvětrává se to i několik dnů. Nechtěl, aby ho doma jeho břehule očichávala a kroutila udiveně hlavou, kam že ho to čerti nesli.

“Že netušíš, brouku, co jsem ti nachystala k večeři,” zeptala se, diblíkovsky se nakrucujíc, manželka Hilda. Potom se mu nemožně pověsila na krk. Brrr, jak nesnášel “něžnůstky” té vyhořelé prskavky. Představa, že po jakési nedokonalé krmi, u které bude muset pomlaskávat uznáním, přijde manželská postel a pokusy tohoto měkkého mohutného - v polských kosmetických preparátech macerovaného těla o doteky a průniky, jej složila na gauč s poznámkou, že dnes je utahaný jako kůň. Dřímal u televize maje nádherný sen, jak zítra na tu ženskou najede jeho najatý vražedník se sentinelem a zaválcuje ji do asfaltu. Vědomí, že po tom bude sdílet s ním tento dům Monika - vlasaté, rukaté a nohaté mladičké stvoření, mu pozvedla náladu. Pečlivě a dlouho skrývané intimity s mladou prodavačkou z jednoho jeho obchodu jej přiměly zbavit se té obtížné matrony.

Bylo přesně šest večer. Seifert stál na chodníku před zlatnictvím a bezradně se rozhlížel. “Kde ta ženská je - a zrovna dneska. Jindy je tak přesná.” Pohledl vpravo a zahlédl červený ford - bylo slyšet zapnutý motor. Pohlédl vlevo a zatmělo se mu před očima. Na kolečkových bruslích se k němu blížila Monika. S vlajícími copy vypadala jako školačka.
“Proboha, co tu děláš? ”
“Co by? Nakupuji ”
“Nedotýkej se mne,” zasyčel.
“Jak si pán netýkavka ráčí přát, ale pro jednu pusu - než se ztratím - ho neubude.”
“Ne!” Zařval.
Monika, majíc jeho počínání za obyčejnou chlapskou zbabělost, se přitočila a uložila mu na tvář letmý polibek. Sotva ucítil ten vlhký dotek. Pak se pustila svižně přes ulici. Byla málem v její polovině, když auto vyrazilo. Hvizd pneumatik, tupý náraz. Křik. Srocení chodců. Vůz mizející večerní ulicí.
         Ucítil laciný dech polských voňavek. Na tvář se mu přisály krevnaté rty s knírkem: “Promiň, miláčku, dnes jsem se o něco opozdila, ale jak vidím, nenudíš se,” pravila jeho žena a dívala se s ním, jak se nad bezvládným dívčím tělem sklání osádka pohotovostního vozu.