Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kolář - Básník města

Výběr: Danielane, Lyryk, egil
21. 02. 2012
6
8
1987
Autor
art

 

Jiří Kolář jako básník města ve své podstatě může být označením, které by mu mohlo zůstat po celou dobu jeho tvůrčí aktivity. Přesto jsme se rozhodli tak označit pouze jednu etapu, ohraničenou sbírkami Křestný list a Dny v rocích, tedy léta od 1937 do 1948. Proč se nám jeví v této etapě jako básník města snad pochopíme, podíváme-li se hlouběji do tvorby tohoto období. Jeho první sbírka Křestný list vydaná za patronace Františka Halase nám může posloužit jako všeobecný vstup do celkové básnické tvorby tohoto autora, jelikož právě zde se objevují první znaky, které naznačují jeho budoucí směřování a hlavně znaky, které prozrazují jeho básnický záměr a básnickou osobnost.

Vezměmě kupříkladu verše první básně Přespolní dělník:,,Jsi těžká jako hrom / poezie,“ které odkrývají způsob, kterým Kolář přistupuje k poezii, a zároveň demonstrují osudovost básníka, básnictví jako úděl a osud. V prvním případě vnímáme autorovu stylizaci do postavy dělníka, který tvrdě pracuje, nikoli s lopatou, ale s perem, na každém verši, přičemž tíha, která na básníka při práci dopadá, je srovnatelná s tíhou hromu, s tíhou kamene. Z kontextu básně lze vyvodit, že lyrickým subjektem je tu Kolář, který tyto verše bez pokory pronáší, je to projektce jeho myšení. V případě druhém zjišťujeme, že stylizace do dělníka má hlubší podtext, nejedná se zde o příklon Koláře k socialismu. Jedná se zde o břímě, které je ukládáno básníkovi, o povzdech nad tvrdostí dřiny vytvářet poezii, nad neúprosným požadavkem osudu tvořit. Lyrický subjekt nám tímto dává najevo, že jeho poezie chce být hlubšího základu, chce poznávat, chce objevovat skutečnost. Tento fakt zdůrazní Kolář ve své tvorbě ještě několikrát, jelikož téma poezie se vrací výrazně i v dalších sbírkách (Dny v roce, později v Mistru Sunovi o básnickém umění, Novém Epiktetovi aj.).

V Kolářově poezii tohoto období nacházíme vedle sebe značně rozličné prvky. Od sevřených útvarů, jakým je sonet (báseň Povrchnost košatí ve mně), přes ódy a litanie, až k útržkovitým básním zaznamenávajícím každodenní řeč. Tato rozličnost je velmi často dovedena až do pólu protikladu, kdy se jednotlivé ,,prvky“ staví proti sobě, čímž vzniká určité napětí, síla. Společně s Hodrovou můžeme prohlásit, že pokud chceme, aby ve světě vznikal pohyb, musí na sebe ,,útočit“ jednotlivé prvky, respektive, musí být prvky postaveny tak, aby na sebe vzájemně reagovali. Tato reakce, zjednodušeně řečeno, vytváří dění. Právě tento pohyb k objevu skrze spojování jinak disparátních (,,rozličných“) prvků se zdá být ústředním pohybem Kolářovy poezie tohoto období. Velmi často se setkáme s oxymórony (v básni Poezie), s absurdním spojením dvou skutečností (Přespolní dělník), s destrukcí syntaxe v jinak pravidelných verších (Na mou duši, Kladno) či s protikladností v zasazení stejného do upraveného kontextu, s čímž Kolář pracuje zejména ve variacích, kdy jedna báseň vyjádří A, aby poté mohla sdělit A1 (Nuže Šemíku vzhůru). Protiklad můžeme považovat za velmi výrazný rys literárnosti Kolářova díla tohoto období. Je nutné, aby to čtenář vzal v potaz, jelikož se k problému literárnosti budeme ještě mnohokrát vracet. Disparátnost mezi jednotlivými celky, nebo i uvnitř jedné věty, může být pro mnohé básně interpretačním klíčem. V prvních básních Kolářových je evidentní kontrast přírody a všedního. S tím jsou spojené i určité výrazové prostředky, kdy ve městě promlouvá člověk (či o člověku) každodenní řečí, bez přiklášlovacích elementů, bez patosu. Pakliže však hovoří o přírodě (či o skutečnost, které se v přírodě běžně vyskytují), užívá jazyka mírně patetizujícího, rétorického a ozdobného. Kolář staví do kontrastu přírodní lyriku 19. století se  současným člověkem žijícího ve městě. A nemusí to být vždy nutně na ploše celé básně, objevuje se to i na ploše sousedících slov. Město tím postupně získává nové vlastnosti, které jsou naopak odpírány přírodě, čímž dochází k demýtizaci přírody a postupné mýtizaci města jako takového, neboť jak jinak by mohla ulice dýchat ladem, či hrát stříbrné varhany města, nebo tajemství klouzat po střechách apod. Tato protikladnost je úzce spojena s celou tvorbou Kolářovou, nikdy se od ní neoprostil, pouze objevoval její nové a nové možnosti. A jsou to právě možnosti, kterých si je Kolář vědom, možnost volby, a tím pádem nepředvídatelnosti, neboť z množství životních projevů vždy volíme jen jeden. Zde se ozývá rovněž počátek Kolářovy etiky, kterou si formulujeme později.

O významném postavení protikladů při interpretaci Kolářových básní svědčí rovněž značné množství eufonických a kakofonických prostředků, užití epizeuxis, oxymóronu, časté aliterace a metafor či metonymií, které jsou v kontrastu s hovorovými výrazy, výrazy až argotického charakteru, běžnou každodenní řečí. Na vyšší rovině lze vidět protiklad mezi tradičním způsobem užití určitého básnického útvaru (óda, litanie) a jeho netradiční realizací v Kolářově poezii; ve sbírkce Ódy a variace je velmi silně zastoupena rétoričnost, jež je však stavěna ke každodenní řeči městského člověka. Útvar je zde tedy udržován pouze na bázi užívání jen několika charakteristických znaků.

S protiklady úzce souvisí i rozbíjení tématu (fragmentalizace), kdy v jedné básni můžeme číst hned několik možných počátků nových básní. Tato polytematičnost však není polytematičností surrealistickou či avantgardní, přerůstá ji tím, že se jedná o racionální fragmentalizaci básně, nikoli o automatismy či asociativní řady. To samé lze říct o enumeraci, která je zde rovněž zastoupena. Velmi dobře ilustrují tyto teze například básně Ptal jsem se lidí na ulici, Litanie, Přespolní dělník, Na mou duši, Můj lid. Čtenář se zeptá, k čemu tato roztříštěnost, k čemu tyto variace a protiklady. Odpověď lze nalézt, zamyslíme-li se nad tím, co se obnažuje, co je hlavním tématem básní a sbírek celkově. Již jsme zmínili město a jeho mýtizaci, jeho přiblížení k člověku. Tento pohyb však není mírumilovný, ani být nemůže, jelikož pes hladových ulic dokáže pokousat. Život ve městě předkládá před člověka úzkost, setkání s ,,nicotou“. Město je tedy více prostorem člověka, místem, které ho tvoří a které je tvořeno člověkem. Člověk je tedy ústředním tématem. Ale jak zachytit člověka, člověka skutečného, současného? Je nutné ho zachytit z různých perpektiv času, z různých perspektiv prostoru či různých střípků osudů v rámci jednoho okamžiku. Zachytit člověka v jeho chaosu. A zde vychází na zřetel další z důležitých protikladů, kterým je potřeba řádu pro zaznamenání chaosu. V tom spočívá Kolářův boj s tvarem.

V tomto ohledu prošel Kolář vývojem evidentním. Soustředíme-li se na verš a jeho podobu, uvědomíme si nutně, že zde dochází k něčemu ne příliš neobvyklému pro toto období dějin literatury, tedy k prozaizaci verše. Je však zajímavé sledovat tento vývoj u Koláře, jelikož úzce souvisí s dalšími prvky jeho poetiky. Srovnáme-li například verše ze sbírky Dny v roce a verše ze sbírky Ódy a variace, lze si všimnout značného posunu k vyjádření jednoho a téhož, k vyjádření člověka a metafyziky všedního. U básní Dnů v roce se setkáme spíše se záznamy zdánlivě nefiltrované reality, zatímco ve druhém případě je zde evidentní práce s textem, práce s tvarem. Tento úkrok z díla ven (v této knize nikoli zcela, ale náznakově) je jedním z nejdůležitějších zlomů v Kolářově vývoji. Jen díky tomu může vzniknout Rod Genorův. Úkrokem však nemáme na mysli totální neangažovanost na vlastním díle, úkrokem máme na mysli zejména úkrok z pozice lyrického subjektu. Naopak, autorský subjekt je vždy silně přítomný, soustředíme-li se na tvar básně, na celkový obraz, kdy člověk zakouší tragiku života a přesto ho zbožňuje, přesto ho pokouší a hledá. Kolář zde objevil cestu, jak zachytit skutečného člověka, člověka vykloněného k nicotě, a to tím, že se snažil minimalizovat možnost ztotožnění lyrického subjektu se subjektem autora, že přenechává (postupně, v této etapě spíše náznakově) pozici lyrického subjektu postavám, vzdává se komentáře, je básníkem naslouchajícím.

Tímto se dostáváme k vývoji lyrického subjektu. Pokud víme, co bylo hlavním motivem psaní Kolářových básní (viz výše), je mnohem snažší pochopit tendenci v proměně lyrického subjektu (dále jen LS). Zpočátku je LS v díle zastoupen komentáři vypravujícími (Ležel jsem s levandulí...), sdělujími informaci o stavu sebe vůči něčemu jinému (Povrchnost košatí ve mně...), o svých pocitech vůči něčemu a někomu (Křičel jsem do tmy zauzlované krví...) apod. Jeho přítomnost je evidentní a je vždy z pozice nadřazené, ve smyslu toho, kdo vnímá, toho, kdo sděluje. Nedá se tedy napsat, že by byl pouhým svědkem, neboť si neodpouští komentář a vniká do dění samotného, sám je účasten svého svědectví. Oproti tomu, v některých básních sbírky Dny v roce už dochází k postupnému opuštění této vlastní ,,výjimečnosti“. Tento depersonalizační efekt je však stále ve sbírce opravdu spíše náznakem (Ptal jsem se lidí na ulici, Město tančí a zpívá apod.). Primárně tu LS vystupuje jako zastřešující element básní, tedy jako ten, který vidí, vnímá kolem sebe, vtahuje do sebe inspirace, momenty, okamžiky existence, které pak fragmentalizovaně předkládá čtenáři s vědomím své přítomnosti v textu. Etický básník se zde teprve formuje, poznává, hledá správné místo, z něhož by bylo ideální zobrazit člověka v jeho jedinečné existenci, v jeho ,,vrženosti“. LS je zde tedy stále lyrický, což v některých básních dokazuje i vpády obrazné metaforiky.

Sbírka Dny v roce je však výjimečná i v dalších ohledech. Je nutné mít napaměti, že je srostlá s deníkovou knihou Roky v dnech. Její intepretace je plně uskutečnitelná pouze v případě, že si tuto podmínku uvědomíme. Podstatným rysem, který se zde poprvé objevuje, je potřeba časovosti, vřazení básně do jednoho jediného dne, který svojí konečností poskytuje možnost k prolomení ,,věčnosti“ poezie. V rozlomení věčnosti na okamžiky máme možnost sledovat osud jiného, máme možnost ho lokalizovat a přinést k sobě, poznat Druhého a tím vstoupit do možného poznání skutečnosti všedního, neboť všednost je prvek přítomný zvláště v okamžiku, nikoli ve věčnosti. S tím souvisí i ono tázání se Kolářovo po možnosti zachytit okamžik tak, jak je, ve skutečnosti, v pravdě. Ve Dnech v roce tak můžeme číst:

/.../

 Oblekl jsem se,

sklidil ze stolu nedotčený papír,

uložil knihy,

které jsem v poledne přichystal,

snědl zbytek jídla,

naposled umyl ruce

a zapálil cigaretu,

ale sešel jsem do druhého patra

a vrátil se.

/.../

V této básni nacházíme rovněž první náznaky destatické poezie, které Kolář později rozvine ve své sbírce Návod k upotřebení.

Forma básně je pro Koláře klíčová, a to i přes to, že její dešifrace je čtenáři skrze text naprosto nedostupná. Toto tvrzení zakládáme i na tom, že Kolář v knize Roky v dnech odhalil způsob, jakým způsobem skládal kompozici symfoniety Krev ve vodu. Forma má výsadní postavení při psaní básně, jelikož tvar pokládá za daný předem, což dokládá i zmínkou v knize Roky v dnech:,,Ať jsem dělal cokoli, vždy jsem narazil jako na čínskou zeď na potřebu formy. […] Mám nesmiřitelný odpor ke všemu vyzkoušenému, slibujícímu úspěch, zaručujícímu účinek.“ Z těchto slov Kolářových lze vyvodit dvojí závěr – přestože kladl silný důraz na formu básně, nebyla pro něho forma východiskem, ale problémem, jelikož báseň má tvar daný předem. Zároveň však zdůrazňuje potřebu nového, potřebu objevu, což s sebou přináší další důležitou otázku, jakým způsobem je možný objev, ne-li tím, že látku vytrhneme z jejích vztahů a odkryjeme tak vztahy nové, čehož lze docílit právě prací s formou. V tomto hledání formy se Kolář často inspiroval v malířství či v hudbě. V knize Roky v dnech píše:,,Láska k výsledkům moderního malířství, zvláště takzvané ,,pařížské školy“, k moderní hudbě, nejmarkantněji odtažené od poezie se svou výtvarnou mnohostranností a bezpodmínečností, mně dávala sílu.“ Kolář tak vedle sebe pracuje například s literární koláží či variacemi, neboť si dobře uvědomuje, že ztrátou jednotného hlediska vzniká otevřená kompozice, pomocí které můžeme velmi nenápadnými nástroji vytvářet vnitřní souvislosti. 

Tento krátký úvod k četbě prvního období Kolářova je neustále otevřený. Od jednotlivých bodů, které byly zmíněny a nerozváděny do podrobností, se dá vyjít k hlubší analýze. Pří ní bychom mohli objevit některá formální hlediska výše nezmiňovaná, jako například versologické zvláštnosti Kolářovy tvorby, kdy je možné na jedné ploše (myšleno v jedné etapě) nalézt volný verš, orální verš, ale i oktosylabický blankvers, který u Koláře objevil Chalupecký. Zároveň se zde nikterak do hloubky nesnažíme o uchopení motivů, ač jsme již zmínili město, přírodní děje, poezii, lze zde vytopovat i častý motiv noci, tělesnosti (myšleno údy), či dokonce vlastenecké verše plné naděje (Můj lid). Pro nás zůstává podstatné, že zvěcněním těchto motivů (a jazyka) se básník snaží dosáhnout uchopení člověka v jeho skutečnosti. Člověk je zde tématem, je něčím, co je tvořeno poezií a co tvoří poezii. Jeho prožitek tragičnosti ve městě se odráží v každém zaznamenaném okamžiku. Nesetkáváme se zde, jako například u Bednářovi poezie, s abtraktním člověkem, setkáváme se s konkrétním člověkem, vrženým do všednosti, která má charakter až metafyzický. K tomu, aby byl schopen Kolář zobrazit tohoto člověka, uchyluje se k rozbíjení vztahů, k rozbití forem, které vkládá pomocí kompozice převzaté (často) z hudebních či výtvarných postupů do celku básně. Je zde narušen pohled na věcnost, neboť zbavením se původních vztahů přináší věci k člověku, staví je po boku člověka snažícího najít sebe v chaosu. A právě tento chaos, jeho usměrnění, propůjčení mu řádu pomocí formy, je velmi důležitým výsledkem Kolářovy poezie.

Pro čtenáře z této krátké úvodní práce vyvstává krom řady otázek také něco, na co by měl pamatovat při četbě dalších básní Koláře. Nám nejde pouze o to, abychom čtenáře seznámili s některými z děl Kolářovy tvorby, nám jde zároveň o to, abychom postihli určitý vývoj, určité pohyby uvnitř této tvorby. Jako klíčové body se nám z tohoto pohledu jeví jako dynamické:

-                     Postupná prozaizace verše

-                     Směřování k antipoetičnosti

-                     Časový aspekt – zachycení okamžiku s limitovaným horizontem

-                     Oslabování pozice LS

Oproti tomu jsou už v této první etapě patrné určité charakteristiky, o kterých lze předpokládat, že zůstanou přítomny v celém následujícím díle:

-                     Ústřední téma člověka, jeho existencionální rozměr

-                     Úděl básníka, básník jako osudové určení

-                     Forma jako problém, nikoli východisko či princip díla

Kolář v tomto období teprve poznává možnosti jazyka, opěvuje je svým použítím a není skeptický, naopak, dožaduje se, dychtí, poznává. Celých 11 let tvoření a práce jsme shrnuli do několika málo stran. Uvědomme si proto, že není konečnosti v této práci, její přesah leží ve čtenářově vnímavosti. Abychom mohli pochopit a vstoupit do diskuse s touto prací, doporučujeme, aby se čtenář vrátil zpět k básním a pročetl je ještě jednou. Teprve pak doporučujeme postoupit k další fázi Kolářova vývoje. předkládáme v následující části výbor poezie z tohoto období. Je tedy na čtenáři, zda využije náš způsob výkladu či nikoli.


8 názorů

art
21. 02. 2012
Dát tip
Abych se co nejvíce dostal ze svého textu:-)

Zuzulinka
21. 02. 2012
Dát tip
určitě tipuji, jakákoli práce v podobném duchu ,mě přivádí k úžasu

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru