Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Líza v zemi magie

24. 02. 2012
0
0
473
Autor
GigiLeTallec
Líza v zemi magie

 

Všechna práva vyhrazena ©


 Žila byla jedna malá holčička. Bydlela s maminkou, tatínkem a mladším bráškou v malinké chaloupce na okraji města. A to město nebylo ledajaké město, ale bylo to město královské. Holčička se jmenovala Líza. Líza měla velmi těžký život. Tatínek chodil brzy ráno do práce a vracel se velmi pozdě. Malá Líza s maminou a bráškou chodila každý den pracovat na pole. Školy v té době ještě nebyly a děti zůstávaly doma a pracovaly. Líza si však nestěžovala, pomáhala mamince s prací na poli a starala se o bratříčka.

Jednoho dne maminka těžce onemocněla. A protože nebyl, kdo by se staral o pole, tak ho prodali, a odstěhovali se blíže tatínkově práci, hlouběji do města. Líza se celé dny starala o nemocnou maminku. Díky péči hodné Lízy a několika návštěvám milého doktora se maminka časem uzdravila. Zanedlouho si našla i práci. Bratříček byl každý den pryč, hrál s kamarády kopanou a jiné hry a dováděli. Líza tak měla mnoho volného času. Neměla však žádné kamarády a tak byla stále sama. Nevěděla, co celé dny dělat, protože byla zvyklá starat se o maminku. Nejdříve zkoušela být s bratříčkem a jeho kamarády, ale ti ji velmi zlobili a nechtěli ji u sebe. Líza se cítila osamělá a byla moc smutná. Začala chodit po okolí, prohledávala temné uličky a skrytá zákoutí. Každým dnem se domů vracela později a později, až jednou nepřišla vůbec. Nikdo nevěděl, kam se malá Líza ztratila. Rodiče i bratr se vyptávali po okolí, ale po Líze, jakoby se zem slehla. Už o několik dní dříve začala Líza chodit do přístavní čtvrti. Ó tam se dělo věcí! Stále připlouvaly nové lodě, jiné odplouvaly, lidé stále někam pospíchali. Takový chaos, tolik různých lidí, zvířat, beden, zvuků a jiných zajímavých věcí Líza ještě nikde ve městě neviděla. A co teprve námořníci – větrem ošlehaní a do tmava opálení, někteří krásní a čistí a jiní zas otrhaní, kteří vypadali jak čerti. Těch se Líza bála a schovávala se před nimi. Ten osudný den potkala jednoho obzvláště ošklivého. Měl jako noc černé a špinavé vlasy, které byly tak rozčepýřené, že pod nimi Líza téměř viděla malé rohy. Přes půlku jeho urousaného obličeje se táhla veliká jizva, kterou dělila pouze páska, která zakrývala jeho oko. Byl malý, tlustý a ještě chodil přihrbený, takže vypadal jako sudy, které nosil. Měl ruce jako lopaty a nohy jako špalky. Líza soudila, že bude velice silný. I když se ho Líza bála, nemohla z něho odtrhnout oči, jak kdyby ji hypnotizoval. Protože byla schována za velikými bednami, vypadalo to, že si jí nevšiml. Líza za sebou uslyšela šramot, ohlédla se, aby zjistila co to je. „Uf,“ oddechla si. Byla to jen kočka.

„Ahoj děvčátko.“ Ozvalo se z druhé strany. Lízu zamrazilo, hlas byl hrubý a vyschlý, jak kdyby sto let nepromluvil. Pomalu se otáčela a najednou se dívala do toho nejhrozivějšího oka. Bylo hluboké jako nejhlubší propast, tmavé jako nejtemnější myšlenky a děsivé jako samotná královna podsvětí. „Copak tady dělá takové malé děvčátko, a úplně samo?“ Líza strachem úplně zkameněla, ani na odpověď se nezmohla. „Nemusíš se ničeho bát, já tě nekousnu,“ pokračoval námořník. Najednou Lízu něco udeřilo do hlavy a propadla se do temnoty.

Probudilo ji mírné houpání. Otevřela oči. Byla v nějaké místnosti, kde bylo příšeří, rozpoznávala stůl, židli a tvrdou postel, na které ležela. Jak si její oči začínaly zvykat na tmu, poznala, že v místnosti je více dětí. Většina se jich tísnila u malé lampy v rohu místnosti. I když tam byla lampa, nejvíce toho mála světla se dostávala kulatým okýnkem u stropu místnosti. Líza se nadzvedla, ještě se jí trochu točila hlava, ale i přesto a přes podivné houpání dokázala vstát. Přešla ke skupince dětí u lampy. „Ahoj,“ pozdravila, „nevíte, kde to jsme?“ „Jsme na lodi,“ odpovědělo jedno z dětí. Líza se dále dověděla, že děti sem byly přivedeny proti jejich vůli různými námořníky. A že plují už druhý den. Mezitím světlo v místnosti, tedy kajutě, jak by mělo být správně řečeno, začalo narůstat. Znamení nadcházejícího dne. Lízu napadlo, že by se mohla podívat z okýnka. To ale bylo moc vysoko, chtěla si k němu přistrčit stůl, ale ten byl příliš těžký a navíc byl přibitý k podlaze. Tak zkusila židli, už jen kousíček scházel. Přidala další židli. Konstrukce byla tak trochu nestabilní, ale Líza se nebála. Když vykoukla z okýnka, viděla jen vodu a oblohu. Na obloze pár mráčků a sem tam proletěl pták. „To moc nepomohlo,“ povzdechla si. Konstrukce ze židlí, na které stála, už déle nevydržela a s rachotem se i s Lízou zřítila na zem. Děti kolem se začaly smát, pak si ale uvědomily tíhu situace a znovu posmutněly. Kolem poledne, jelikož slunce bylo nejvýše na obloze a bylo nyní vidět okýnkem, se otevřely dveře a dovnitř vstoupil ušmudlaný námořník s kouřícím kotlíkem. Rozdal dětem misky a nalil jim hustou tmavou tekutinu. Poté bez jakéhokoliv slova odešel. Líza si čichla ke kouřícímu cosi ve své misce a rychle ucukla. Ale hlad, který si dříve neuvědomila, ji donutil ochutnat. Kupodivu se to, co nazvala polévkou, dalo jíst. Chuť to nemělo téměř žádnou, ale účel, ke kterému to bylo vytvořeno, to splnilo. Již necítila hlad a břichem se jí rozlévalo příjemné teplo. Po nějaké době přišel námořník znovu, vzal nyní již prázdné misky, na stůl položil velký džber s vodou, několik hrnků a znovu odešel. Dny na lodi byly všechny stejné. Kolem poledne oběd a jinak se o děti nikdo nezajímal. Až jednou se dveře otevřely dřív a děti dostaly krekry, což byl sušený chléb, a nasolené maso. Poté oběd a dokonce k večeři jakousi sladkou tyčinku. Líza stále častěji vídala ptáky, také si při pohledu z okénka, který nikdy nevynechala, všimla, že moře mění barvu. Jedno z dětí, které mělo za tatínka námořníka, jí vysvětlilo, že světlejší barva moře znamená blížící se zemi. Jednou k večeru do kajuty přišel vyšňořený námořník, kterého doprovázel přesně ten ošklivý námořník, kterého Líza viděla onen osudný den, kdy byla unesena. Námořník jim řekl, že je to kapitán Hunk, a že míří do země zvané Karábia, kde je prodají do otroctví. Pak odešli. Nálada dětí klesla ještě víc. Příštího rána připluli do velikého přístavu. Děti byly vyhnány na palubu a užasly nad nepřeberným množstvím lodí. Byly zde malé čluny, velké koráby podobné tomu, na kterém připluli, ale i lodě, proti kterým jejich byla jako myš proti slonovi. A kolik tady bylo lidí! Líza si připadala, jakoby přijela z malé vesničky. Kam jen oko dohlédlo, samí lidé. Bouřili se a vlnili jako samo moře. Líze se chtělo plakat, chtěla se schovat, být s maminkou doma. Námořníci dali dětem na jednu nohu okov tak, že byly navzájem spojené a popohnali je směrem do davu. V tu chvíli byly Líza ráda, že okov má, jinak by byla davem stržena a ani si nedokázala představit, kde by mohla skončit. Zanedlouho dorazili k obrovskému prostranství, které bylo posázeno různě velkými pódii. Na těchto pódiích poskakovali vyzývavě oblečení kašpaři a něco pokřikovali. Když se děti s únosci dostali blíže, Líza s hrůzou zjistila, že kašpaři prodávají. A prodávají lidi! Také zaslechla, jak ošklivý námořník říká kapitánovi, že dnes mají lepší místo než minule. Oba dva vypadali velice spokojeně. Cestou viděla několik skupin, které vedl bohatě oblečený a vyzdobený muž. Tyto skupiny doprovázel po zuby ozbrojený doprovod. Dorazili k jednomu z pódií, které bylo na půl cesty od okraje náměstí k prostředku. Děti dostaly napít vody a pak byly donuceny postavit se na pódium. Kapitán tam vyšel za nimi a začal pokřikovat: „Děti z Eirópy! V nejlepším věku. Dobré jako pomocníci do kuchyně, nebo jako obsluha. Zvládnou i lehčí práce a jsou zvyklé pracovat celý den.“ A jinak je vychvaloval. Líza nyní zjistila, kdo byli ti bohatě oblečení lidé s doprovodem. Byli to kupci, kteří zde byli na nákupu. Kupci zřejmě nedali na popis prodejců a každého otroka si prohlédli osobně, osahali si ho, sledovali jejich reakce a dělali mnoho dalších věcí. Ale hlavně na nich bylo vidět, že si to užívají. I v této situaci, a přesto, že byla z dětí nejmenší, se Líza tvářila hrdě. Neztratila své sebevědomí. Také o ni byl z její skupiny největší zájem, kupci si ji prohlíželi ze všech stran, zkoumali ji, zkoušeli sílu nohou a paží. Nejvíce je však zajímaly její dlouhé plavé vlasy. Někteří na ni dokonce promluvili, ale neodpověděla jim. Mnoho z těch co si ji prohlíželi, šli za kapitánem a dohadovali se s ním. Protože byl všude kolem ruch, Líza jim nerozuměla. Když pak odcházeli, nevypadali nadšeně. Líza si domyslela, že se dohadovali o ceně její, nebo ostatních dětí. Nebyli na pódiu dlouho, a první z dětí bylo prodáno. Byl to silně vypadající chlapec, který se s ní bavil na lodi. Kapitán se již dávno nesnažil děti prodat vykřikováním na pódiu. Nyní vyjednával s nakupujícími, dohadoval se o ceně, o tom, co jiného z prodeje může mít. Jestli lepší místo v příští dražbě, nebo dobré kontakty. Nyní byl ve svém živlu. Na pódiu vykřikoval jeho společník. Ten ošklivý námořník co unesl Lízu. Ten se ke kapitánovi ve chvilce oddechu otočil a řekl: „Udělali sme dobře, že sme tu holku ještě neprodali. Teprv teď začnou chodit pracháči.“ Kapitán se na něho zašklebil. „Na ní vyděláme jmění.“ Jak se slunce dostalo do nejvyšší polohy své cesty po obloze, ozvaly se zvony. Všechno jakoby se zastavilo. Všichni na prostranství padli na kolena, kromě většiny otroků. Ti byli očividně překvapeni a nevěděli, co se děje. To ale nevydrželo dlouho, protože byli téměř okamžitě sraženi na kolena. O to se postarali stráže, které na to byli jistě zvyklé. Jak byli všichni otroci taktéž na kolenech, kleklí i stráže. A celé prostranství, město i země začali odříkávat, asi modlitbu. „Naplň nás svou milostí, oslň nás svou dokonalostí, veď nás svou silou, rozhoduj o nás svou vševědoucností, obdivujeme tě, milujeme tě, klaníme se ti. Vládce náš, císaři Amile.“ Takto ji odříkali desetkrát, načež zvony přestaly bít, všichni se zvedli a ruch a život pokračoval dál, jako by se nic nestalo. Skupiny nakupujících vypadali stále bohatěji. A když si Líza myslela, že už nikdo nemůže vypadat bohatěji, objevil se On. Jeho plášť vypadal, jak kdyby byl utkán ze slunečních paprsků, tak moc zářil. Byl ověšen zlatými řetězy tak, že se Líza divila, jak je může unést natož s nimi chodit. Jeho doprovod měl brnění ze zlata vykládané drahokamy. I přes tuto výzdobu z nich šel strach, jako by je obklopoval. Muž obhlédl prostranství a jeho oči spočinuly na Líze. Něco řekl doprovodu a vykročil směrem k pódiu, na kterém Líza stála. V tom okamžiku věděla, že život jak ho znala, skončil a nic nebude jako dosud. Šel velmi rychle. Stráže a doprovod mu téměř nestačili. Kdokoliv se připletl do cesty, byl nemilosrdně smeten. Několik kupců vypadalo, že si chtějí stěžovat. Ale jakmile si všimli muže, který skupinu vedl, otočili se a hleděli co nejrychleji odejít. Ihned poté, co skupina dorazila, se vedoucí muž začal dohadovat s kapitánem. A to si nikoho z dětí ani neprohlédl. Dokonce ani Lízu, na kterou se celou cestu díval. Kapitán smlouval velmi nervózně. Dokonce se ani výrazně nesnažil zvyšovat cenu. Stále jen přikyvoval. Netrvalo dlouho, muž si zavolal jednoho z členů doprovodu, ukázal na Lízu a dal kapitánovi váček. Ten vypadal, že obsahuje velké množství zlata. Kapitán sice vypadal zklamaně, ale bylo vidět, jak si oddechl, když vyjednávání skončilo. Líza dostala obojek. Byl celý černý a z podivného materiálu, který nestudil, ani nehřál. Jakmile byl zapnutý, Líza ucítila, jakoby část z ní zmizela. Nebylo to kvůli tomu, že měla na krku obojek. Ten pocit byl úplně jiný. Líza to nedokázala popsat. Několik dalších hodin skupina procházela prostranství a cestou koupili pár dalších otroků. Žádný z nich nebyl koupen podobným způsobem. Všichni byli nejdříve řádně prohlédnuti. Teprve pak bylo rozhodnuto o jejich koupi. Také žádný z otroků nedostal stejný obojek. Někteří z nich dostali obojek, který se dával psům. Konec těchto obojků držel některý z vojáků doprovodu. Líza na žádném provaze nebyla. To ji velmi zaráželo. Když se blížil večer, byla skupina již mimo město. Muž zastavil. „Zde přečkáme noc.“ Děti a ostatní otroci byli přivázáni ke kůlu. Líza zůstala volná. Kolem místa, kde byli otroci přivázáni, stáli tři stráže. Zbytek byl na okraji tábora, nebo měl volno. Teprve nyní si Líza uvědomila, jak byla jejich skupina velká. Bylo tu deset dětí včetně jí a dalších pět otroků. Také napočítala dvacet ozbrojených stráží a dalších deset sluhů. A k tomu ještě ten muž, co ji koupil. Líza přemýšlela o tom, jak utéct. Sledovala, jak a kudy chodí každá ze stráží, kdy se střídají a kam nedosáhne světlo. Světla nebylo moc. To málo co zde svítilo, bylo z ohně uprostřed tábora a z několika loučí rozmístěných po táboře. Zatím ještě nevěděla jak utéct, ale až se naskytne příležitost, pozná to a využije ji. Než se cokoliv mohlo stát, přišel jeden za stráží a vzal Lízu s sebou. Líza šla za stráží do největšího stanu uprostřed ležení. Už ji napadlo, že v tom stanu bude ten muž, co ji koupil. Stráž poslala Lízu dovnitř a sama zůstala stát před stanem. Líza vešla dovnitř. Rozhlédla se kolem. Stan vypadal zevnitř ještě větší, než zvenku. Stála v předsíni a viděla ještě alespoň další tři místnosti. Všude bylo samé hedvábí, zlato a drahokamy. Vše bylo vyrobeno z těch nejlepších materiálů. Líze přecházely oči. Přišel jeden ze sloužících a postrčil ji směrem dopředu. Prošla jednou místností, druhou a dostala se do místnosti, která předčila všechna její očekávání. Byla dlouhá jako největší z lodí, které viděla v přístavu. Zdobená jen tím nejjemnějším hedvábím vykládaným drahokamy velkými jako Lízina dlaň. Nebylo zde nic, co by bylo vyrobeno z obyčejnějších materiálů, než je zlato. A na konci této místnosti byl stůl. A u toho stolu seděl On. Nyní vypadal ještě majestátnější než na trhu. Sice nebyl ověšen řetězy ani neměl plášť z paprsků slunce. Ten vysel kousek od něho. Nedokázala říci, co na něm bylo tak impozantní. Ale v duchu se snažila s tím vypořádat, myslet na něho jako na otrokáře. Na toho nejhoršího člověka, kterého kdy poznala. I námořník co ji unesl, byl vedle něho milý člověk. On to dělal, protože musel, protože neměl peníze a nic jiného neuměl. Tento člověk však měl bohatství, o kterém se Líze ani nezdálo. „Pojď sem děvče,“ řekl muž. „Jmenuji se Kren.“ Líza neodpověděla. Najednou celé její tělo zachvátila nesnesitelná bolest. „Je nezdvořilé se nepředstavit.“ Řekl muž. „Nyní jsi pocítila jen část toho, co obojek, který máš kolem krku, dokáže.“

„Jsem Líza.“ Dokázala ze sebe Líza dostat i přes bolest, která již odeznívala.

„To je lepší. Nyní ti vysvětlím, co dalšího dokáže obojek, který jsi dostala.“

„A co?“ Vlétla mu do řeči Líza.

„Toto také nebylo zrovna zdvořilé, ale pro tentokrát ti to odpustím. Pro příště mě oslovuj Pane. Ano?“

Lízu znova pohltila bolet. „Ano…pane.“ Nenávistně zasyčela.

Pokud ji muž zaregistroval, přešel to, a pokračoval. „Obojek je napojen na mou sílu. Je to magická věc. Pokud se vzdálíš, obojek mě varuje. A pokud usoudím, že je to potřeba, budeš potrestána.“

O magii Líza už slyšela. V pohádkách, které ji vyprávěla maminka před spaním. Nikdy si nepomyslela, že by magie mohla opravdu existovat. A nyní stála tváří v tvář čarodějovi. Líza ztratila všechnu naději. „Ještě stále jsem ti neřekl, proč jsem tě koupil. Zajímá tě to?“

Aby jí tělem neprojela další vlna bolesti, Líza radši odpověděla. „Ano, pane.“

„Pojď blíže, něco ti ukážu.“ Líza přišla blíže. Kren se ji dotkl a Líza se propadla do temnot. Najednou začaly přicházet záblesky. Nejdříve viděla sebe. Pak nějakého velmi smutného člověka, který byl oblečený ještě bohatěji, než její věznitel. Pak velmi nezřetelný záblesk. Líza nebyla schopna rozeznat, co tam bylo, ale připomnělo ji to Krena a měla i pocit, že tam viděla i sebe. Další nezřetelný záblesk. V něm stěží rozpoznávala toho člověka, co viděla dříve, nyní však vypadal vesele a jako kdyby byl na nějaké oslavě. Líze se zdálo, že tam opět viděla sebe. Další záblesky byly ještě nezřetelnější a Líza v nich nic neviděla. Když vize skončily, Líza stále nechápala, proč byla koupena. „Jak mi tohle mělo vysvětlit mnou pozici?“ zeptala se.

„Na něco jsi zapomněla.“

„Pane.“ Rychle dodala.

„Hlupačko, což jsi neviděla to samé, co já? I když konec vize se už pomalu vytrácí. Takže jsem měl pravdu, že jsi to ty. Ten člověk, kterého jsi viděla, byl náš milý císař Amil. Toho v současné době něco souží. A ty bys ho mohla podle této vize zachránit.“ Líze se překvapeně dívala na Krena. „Ale, to se mi vůbec nehodí. Takže když tě budu mít bezpečně u sebe, tak mu nemůžeš nijak pomoci.“ Dopověděl Kren a začal se smát. „Nyní jdi. Ale dávej si pozor. Pokud půjdeš mimo tábor, poznám to. A ty taky.“ Mávnutím ruky ji propustil. Přišel sluha a odvedl ji ven. Nyní byla sama. Nejdříve se chtěla rozběhnout a utéci. Pak si vzpomněla na bolest, co zažila ve stanu. Nechtěla ji prožívat znova. Sedla si k ohni a dala se do jídla. Další den pokračovali v cestě. V poledne se zastavili, proběhla pobožnost císaři a oběd. Lízu velmi zajímalo, proč se vždy v pravé poledne všichni modlí k císaři. Neměla se však koho zeptat. Otroci to nevěděli a vojáků a Krena se ptát nechtěla. Pak pokračovali až do večera v cestě. Tak šli několik dní, než došli k městu. Jeho hradby byly vysoké jako deset slonů a široké, že by po něm projely dva povozy vedle sebe a ještě by bylo místo. Hradby se táhly tak daleko, že Líza neviděla konec ani na jedné straně. Kren šel k bráně, prohodil pár slov se stráží. Pak celý průvod prošel do města. Prodírali se městem s přesně vytyčeným cílem. Tímto cílem byl palác na vrcholku kopce. Kolem byly hradby. Ty však nebyly tak mohutné, jako ty vnější. Bylo jisté, že město se rozrostlo kolem paláce. Když po celodenním pochodu došli k paláci, byli na nejvyšším místě celého města. Líza dohlédla na konec města. Bylo opravdu obrovské. Nebylo divu, že jim trvalo dojít sem téměř celý den. V paláci se jich ujali sluhové. Otroky odvedli do jedné větší místnosti na nádvoří. Lízu si však Kren vzal sebou. Sluhové je odvedli do nádherného pokoje. Líza si cestou všimla podivných čar na podlaze a stěnách chodeb. Podobné čáry byly i v pokoji. Lízu zajímalo, co to je za divné umění, ale bála se zeptat. Kren Líze řekl, ať zůstane v pokoji a odešel. Líza si prohlížela pokoj. Bylo zde všechno ze zlata a drahých kamenů. Záclony, koberce i povlečení na posteli bylo z nejjemnějších látek. Dlouho si prohlížela malby na podlaze a na stěnách. V jednu chvíli se jí zdálo, jakoby lehce pohasly a znovu se rozzářily, avšak ne tak jasně jako dosud. Líza zamrkala. To se jí určitě jen zdálo. Kren dlouho nešel a tak si Líza lehla do postele a téměř okamžitě usnula. Když Kren přišel, byla již hluboká noc. Vzbudil ji a vynadal jí, co že si to dovoluje spát v posteli. Ukázal jí místo na podlaze, kterou kryl koberec a dal jí deku. Sám si lehl do postele. I přesto, jak Líze vynadal, bylo na něm vidět, že je spokojený. Líza už neusnula. Kren hrozně chrápal a cosi si mumlal ze spaní. Líza tomu vůbec nerozuměla. Další den se vydali znovu na cestu. Kren odjel kočárem a Líza s ostatními otroky zůstali pod dohledy vojáků a šli na Krenovu usedlost. To se Líza dověděla cestou od jednoho vojáka. Nic víc jí však neřekl. Cesta uběhla bez problémů. Šli celkem pomalu, takže všichni stíhali a moc se během dne neunavili. Přesně tak, aby večer usnuli a spali do dalšího dne. Líza dny nepočítala. Mohl uběhnout tak týden než došli na Krenovu usedlost. Kren tam stále nebyl. I přesto, že jel kočárem. Líza si myslela, že se musel někde zdržet. To by mohla být její šance. Na usedlosti si ji vyzvedla jedna ze služebných a ukazovala jí, co bude dělat. „Taky ti mám připomenout, že nemáš překročit pozemky usedlosti. Prý již budeš vědět, co by se mohlo stát.“ Zakončila vysvětlování služka a poslala ji do jejího pokoje, který jí předtím ukázala. Líza si uvědomila, že Kren tu již byl a zanechal pokyny pro využití otroků a pak teprve odjel. Líza pracovala. Kren mezitím několikrát přijel a zas odjel. Každý den byl stejný jako ten předchozí, a jako bude ten následující.

Na Lízu byli všichni hodní, dokonce i vojáci. Když byl Kren doma, moc si jí nevšímal. Jednoho dne se Líza odvážila jedné ze služek zeptat na polední rituál. Služka byla stejně stará jako Líza a když mohla, Líze pomáhala. Ta jí vysvětlila, že rituál slouží k tomu, aby se císaři dostávalo více síly. Magie. Také jí řekla, že toto neví každý obyvatel. Spíše to ví jen pár lidí z celého císařství. Líza se zeptala, jak je možné, že ona to ví. Neodpověděla a řekla, ať se neptá. Líza se tedy nevyptávala. Holčička se jmenovala Zinka. Z dívek se staly velmi dobré kamarádky. Kdykoliv měly čas, povídaly a hrály si spolu. Času nebývalo mnoho, ale vždy si na sebe nějaký našly. Čas ubíhal a dívky se seznámily natolik dobře, že Zinka jednou Líze vysvětlila, jak je možné, že ví o rituálu. Zinka byla dcerou Krena. Vědělo to jen pár lidí ze služebnictva a ti měli přísně zakázáno o tom mluvit. Líza musela slíbit, že to nikdy nikomu neřekne. Zinka byla vychovávána jako nástupkyně Krena do té doby, než se ukázalo, že nemá vlohy pro magii. Pak ji Kren zavrhl. Nikdy ji nevyhledal, aby si s ní popovídal. Byla jen jeho služebná. Líze se to nelíbilo. Jak může být člověk takto necitlivý. Zinka však nebyla schopná Líze vysvětlit to, co jí Kren ukázal cestou z trhu s otroky. Co se stalo císaři, a jak s tím vším je spojená ona. Život pokračoval dál. Zinka učila Lízu o životě v císařství a Líza jí na oplátku vyprávěla o jejím domově. Život ubíhal a z Lízy se stala krásná dívka. Její plavé vlasy jí sahaly do půl těla, měla útlé tělo a krásný obličej. Na život ve své rodné zemi téměř zapomněla.  Na rodinu neměla žádnou památku. Pouze to, co si pamatovala. A toho nebylo moc. Znala pouze práci. Neměla čas na zábavu. Ani na chlapce. Líza žila díky tomu, že si to Kren přál. Kdyby jen hnul prstem, Líza by mohla být mrtvá. Vypadal stále stejně, jako by nezestárl. I když jeho nálady se začaly podobat větru. Byl nevypočitatelný. Jednu chvíli byl na všechny milý a za chvilku zas všem nadával. Než se Líza nadála, stala jeho milenkou. Kren se s ženami nemazlil. Vždy, když si přál, aby strávila noc v jeho pokoji, musela další týden skrývat modřiny, které pokryly velkou část jejího těla. Líza se začala Krena děsit ještě víc. Nejen díky jeho schopnosti ovládat magii, ale i díky jeho choutkám. Pokud jsou všichni chlapci takoví, Líza už nikdy žádného nechce. Jednou večer byl Kren šťastnější, než bylo obvyklé. „Víš, co je na světě nejlepší?“ Zeptal se ji v noci.

„Ne.“ Odpověděla mu.

„Moc.“

„Jak to myslíte, pane?“

„Když se ti klaní celý národ, to je největší potěšení.“

„Ale vám se neklaní národ. Ten se klaní císaři.“

„Hlupačko!“ Uhodil ji. „Císař je jen loutka. Nic víc. Nemá žádnou moc.“

„To není pravda. Celý národ se mu každé poledne klaní.“

„Klaní se pouze loutce. Kdo myslíš, že vládne císařství. Já! Nikdo jiný. Císař je loutka v mojí moci. A nyní ho už nic nemůže zachránit. Protože i ty jsi pouze moje otrokyně.“

Líza neměla co říci. Kren měl pravdu. Byla jeho otrokyně. Už si ani nepamatovala jak dlouho.

Dny ubíhali. Líza se děsila každého dne, kdy byl na statku Kren. Nikdy nevěděla, co se může stát. Jednou se pokusila utéct, myslela si, že když Kren je dostatečně daleko, nemůže ji obojek zastavit. Mýlila se. Dostala se na okraj usedlosti. A kousek za ni. Už si myslela, že to dokázala, když její tělo zaplavila nesnesitelná bolest. Ani nevěděla, jak se dostala zpátky na usedlost. Kren tam už byl. Takovou noc ještě nezažila. Divila se, že se vůbec dožila rána. To ráno ji ošetřoval kněz, kterého ještě nikdy neviděla. Nebyl to Krenův osobní kněz. Byl oblečený celý v bílé. Ale ne obyčejné bílé. Bílá byla tak zářivá, že když se na něho Líza chvíli dívala, oči ji vypovídali službu. Kněz byl ve středních letech. Byl to první mladší kněz, kterého viděla. Kren měl pár osobních, ale všichni do jednoho byli staří a vrásčití. Kněz se na ni podíval. „Tvůj pán dal hodně peněz, aby tě udržel naživu. Naše služby nejsou levné. Musel obětovat i kousek sebe, protože mému bohu jako mág neslouží. Nevíš, proč si tě tolik cení?“ Líza měla tušení. Na chvíli jí napadla věštba co ji Kren ukázal. „Ale kvůli ní by mě spíš chtěl mrtvou.“ Pomyslela si. Ale nic neřekla.

„Neboj se. Teď jsi už v bezpečí.“ Líza přemýšlela, co tím myslí. V jakém bezpečí. Kren je určitě blízko. Už nikdy v bezpečí nebude. Kněz se na ni usmál. Znovu omdlela. Probudila se a v pokoji nikdo nebyl. Na stolečku měla trochu jídla a pití. Najedla se a napila. Pak znovu usnula. Když se znovu probudila, dívala se do tváře toho kněze. „Ahoj slečno.“ Nebyla schopna mu odpovědět. „Ano drogy na spánek jsou velmi silné. Doufám, že jsi už v pořádku.

„Ano“ dokázala odpovědět. Síly se ji vracely každým okamžikem. „Jsem jen otrok, jak je možné, že jste mě dokázal uzdravit?“
„Bůh s tebou má asi jiné záměry.“ Usmál se na ni.

„Vy něco víte?“

„Já vím mnoho věcí,“ odpověděl ji. A jedním dechem dodal, „ale ještě více jich nevím.“

„Řekněte mi, co víte o mně. Prosím“

„Viděla jsi vizi, co měl ten černokněžník, že ano?“ Nestihla mu ani odpovědět, že ano. A on pokračoval. „Je možné, že jsi jediná, kdo by mohl vysvobodit našeho císaře. Ví to však jen velice málo lidí. Dokonce si troufám tvrdit, že by bylo možné spočítat je na prstech jedné ruky.“

„To jsem pochopila. Myslím si ale, že já to nejsem. Vždyť jsem jen otrokyně. Kdo všechno to ví?“

„Nemusíš být déle otrokyně.“

Ten obojek co máš, není výjimečný. Je známý v celé říši. Já ho dokážu sundat. Na to mě připravil ten, co mě poslal. Právě on věděl, že jsi vyvolená. Můj duchovní vůdce.“

„Já nejsem ta, co myslíte, jsem jen otrokyně. Musím dělat, co mi nařídí můj pán. Odejděte! Hned!“ Kněz se zvednul a odešel. Bez jediného slova. Bez jakékoliv stopy emoce v tváři.

Líza se cítila provinile, že na kněze byla zlá. Chtěla se mu omluvit, ale nikde ho nenašla. Skoro týden ho neviděla. Zato Kren byl více nesnesitelný než obvykle. Bála se každého večera, který nastával. Uběhl týden a kněz jakoby se do země propadl. Líza se na něho ptala kdekoho. Dokonce ani Zinka nevěděla kde ho najít, a kdo to byl. Věděla pouze, že to byl kněz boha Eni. Nejvyššího boha Karábie. Boha, který je vyhrazený jen pro nejvlivnější lidi a pro císaře. Jeho služby jsou placeny váhou člověka, pro kterého je služba vyhrazena, ve zlatě. Když už Líza přestala doufat, že ho ještě uvidí, objevil se. „Daří se ti dobře?“ zeptal se jí. Než stačila odpovědět, zase zmizel. Líza chtěla hrozně pryč. Kamkoliv, co nejdále od Krena a jejího současného života. Stále měla na mysli to, co jí řekl kněz: „ I já dokážu sundat obojek, co máš na krku.“ Tak dlouho o tom přemýšlela, až se odhodlala kněze vyhledat, aby jí pomohl. I kdyby měla při útěku položit svůj život. Kněz však nebyl k nalezení. Znovu Líza propadala zoufalství. Když byla s Krenem, trpěla. Už jí to skoro ani nepřišlo. Část svého já vždy uzavřela do koutku mysli a Kren ničil pouze skořápku. Najednou se kněz objevil. Když to Líza nejméně čekala. „Rozmyslela sis, jak naložíš se svým životem?“

„Ano, chci pryč. Udělám pro to cokoliv.“

„Já po tobě nic nechci. Jen aby sis uvědomila, že nejsi jen otrok, že život je i ve tvých rukách.“

„Ano.“

„Zítra Kren odjíždí zas na dlouho pryč. Počkej ještě tři dny a sejdeme se u opuštěného stavení na kraji usedlosti.“

„To znám. Za tři dny tam budu.“ Líza se nemohla dočkat. Snažila se svou touhu po svobodě skrýt. Kren vypadal, že něco tuší. Dokonce svůj odjezd o den odložil. Následující den však přeci jen musel odjet. Líza si sbalila všechny svoje věci. Moc jich nebylo. Na jeden uzlíček to dalo. Ani jídlo si s sebou nebrala. Potají se vykradla směrem k chatrči. Doufala, že ji cestou nikdo neviděl. Celé odpoledne čekala u chatrče. Nikde nikdo. Ani hlásek. K večeru už skoro chtěla jít zpátky. A vytrpět si výprask za to, že se celý den někde zašívala. Když tu najednou stáli před chatrčí dva koně a kněz. „Jak jste se sem dostal? Neviděla ani neslyšela jsem vás přijít.“

„Nespoléhej se jen na svoje smysly. Poslouchej vítr, čti z oblohy. A dozvíš se vše.“

„Co tím myslíte?“

„Nic není, jak se zdá. Koukni se na tohoto koně.“ Líza se na něho podívala. A viděla, jak se z koně stalo prase.

„Magie.“ Řekla.

„Toto není magie, jak ji znáš od Krena.  Zavři oči, zaposlouchej se do zvuků světa, použij čich.“ Líza to zkusila. A opravdu. Slyšela frkot koně a jeho typickou vůni. Po praseti ani památky. Otevřela oči a před ní stál zas kůň.

„Musíme jet. Pojď sem.“ Přiložil ji ruce na krk, na obojek. Líza ucítila horko. Spalující horko. „Au!“ vykřikla.

„Toto je zlá magie. Její odstranění se musí nějak projevit. Neboj se, až bude po všem, rychle se uzdravíš.“ Líza, ještě napůl v bezvědomí nasedla na koně. Kněz jel vedle ní, kdyby padala, aby ji chytl. Jeli lesem, těmi nejvíce zapomenutými pěšinkami. Aby je nikdo nenašel. Jednou se přiblížili k hlavní cestě, po které projížděli jezdci, kteří prohlíželi cestu a její okolí. Líza s knězem však byli mimo jejich dosah. Jezdci měli na sobě brnění s Krenovými barvami. Jinak cesta ubíhala rychle. Vždy když měli hlad, objevil se blízko nich nějaký zdroj jídla. Buď keř s jedlými plody, nebo jelen, který měl zlomenou nohu. Voda byla vždy blízko, když jim docházela. Líza tušila, že v tom má prsty kněz. Nevěděla však jak to dělá. Magie byla úplně mimo ni. Když vyjeli z lesa, Líza věděla, kde jsou. U hlavního města. „Proč jedeme do hlavního města? Tam mě Kren bude určitě hledat.“ Zeptala se kněze.

„Neboj se. Ukryjeme tě dobře.“ Líza se vyptávala, co budou ve městě dělat. Kněz ji však nechtěl odpovědět. Na koni město projeli mnohem dříve. Do večera byli u paláce. Nešli však přímo do paláce, ale do budovy, která byla součástí komplexu. Jak jí kněz vysvětlil, byla to část, která sloužila pro kněze a mnichy jejich boha. Kněz jí zavedl do jedné komůrky a řekl jí, ať se vyspí. „Také nevycházej z místnosti. Jen málo lidí ví, že jsi tady. Zítra ti vše vysvětlíme.“ Líza beze slova poslechla. Věděla, že knězi vděčí za život a Kren ji stále hledá. Brzy ráno jí někdo zaklepal na dveře. „Vstupte.“ Odpověděla na zaklepání. Vstoupil malý chlapec, podle účesu a šatů zde byl vychováván jako mnich. „Mám Vás odvést na jídlo.“ Řekl jí.

„Dej mi chvilku, musím se obléknout.“ Chlapec vyšel ze dveří a zavřel. Líza snídala s několika malými mnichy. Po jídle k ní přišel starší kněz. „Prosím, následujte mě.“ Šla za ním. Došli k velkým zdobeným dveřím. „Prosím, počkejte zde.“ Kněz zaklepal na dveře a vešel dovnitř. Za chvilku se dveře opět otevřely. Kněz vyšel a pokynul jí, že má jít dovnitř. Uvnitř byl ten kněz, který ji zachránil a velmi starý mnich. Líza se uklonila, jak žádala etiketa. „Pojď děvče, posaď se,“ mnich ukázal na židli, „jistě tě zajímá, proč jsi tady. Také ti není neznámá situace našeho císaře.“

„Ano. Něco málo o tom vím. Vím, že je moc smutný.“ Líza nechtěla říci to, co jí Kren jednou v opilosti říkal o tom, jak ovlivňuje císaře.

„Nejen, že je smutný. On také umírá. Ale nebylo tomu tak. Býval to veselý chlapec. I přesto, že se stal císařem již v deseti letech. Vše se změnilo, jak dosáhl plnoletosti.“ Líza byla překvapená. „Vím, že jsi již dříve navštívila palác. Pamatuješ na podivné čáry na zdech a podlahách?“

„Ano, pamatuji. Vypadaly, jakoby občas pohasínaly.“

„Správně. Celý palác je totiž postaven ve tvaru pradávného kouzla. Tyto linie ho následují. Toto kouzlo dodává císaři sílu z motlitby, kterou se všichni v poledne modlí.“ Tato informace Lízu moc nepřekvapila. Větší část už věděla. Stále však nechápala, o co jim jde.

„Tento mechanismus však z nějakého důvodu nefunguje. Císařova síla stále slábne. Nikdo neví, proč se to děje. My máme podezření, že za to může Kren. Jezdí sem stále častěji. A po každé návštěvě, jakoby linie pohasly. Není však důkaz. Dokonce se to zdá tak nemožné, že většina lidí to hned zavrhla a hledají jiné možnosti. Jak by jediný člověk dokázal zrušit tak starodávné kouzlo. Dokonce kouzlo jako stavbu.

„Co tedy po mě chcete?“ Zeptala se Líza. „Já se v magii nevyznám.“

„Podle nás postačí, když císař nebude tak osamělý. Nemívá moc osobních návštěv. Chtěli bychom, abys ho občas navštívila a zkusila ho rozveselit. To je náš záměr.“

„Ach,“ vzdechla, „být se samotným císařem.“ I ona, díky každodenní motlitbě a tomu, jak dlouho zde žila, cítila k císaři téměř posvátnou úctu. „Ráda císaři pomohu.“ Probrali ještě mnoho věcí. Mimo jiné, že by se měla vyhnout tématům jako Kren nebo magie. Ani o jednom se Líza bavit nechtěla. Šla spát velmi vzrušená. Měla se setkat s císařem! Nevadí, že to bude tajně. Kren po ní stále pátrá.

Císař si občas brával na noc dámskou společnost. Poslední dobou to bylo méně časté, ale i tak se nikdo nedivil, když byla Líza jednou přivedena před jeho ložnici. Strávit noc s císařem byla veliká pocta. Císařova ložnice byla přepychově zařízena. Postel s nebesy, zlato a drahé kamení. V žádném případě nebyla výzdoba přehnaná, jako Krenova. Vše bylo vkusné. Líza se císaři uklonila. „Nežádal jsem o ženu.“ Řekl císař.

„Nejsem zde, abych byla vaší konkubínou, pane.“

„Co tedy chceš? Postav se.“

„Chtěla bych tě poznat, pane. Jsem zde, abych tě rozveselila. Ne tělesně, ale duševně.“
„Nemám náladu. Odejdi.“

„Prosím, pane. Počkej, vyslechni mě.“

„Dobrá. Povídej.“

Líza začala vyprávět. Začala o sobě. O svém životě a cestě do Karábie. O svém životě. S tím, že vynechala Krenovo jméno. Císařův prvotní nezájem zmizel. Dokonce se začal Lízy na některé podrobnosti ptát. Líza si vymyslela nejbližšího bohatého kupce a řekla, že ji koupil on. Takto si povídali téměř celou noc. Usnuli až k ránu. Nejdříve Líza chodila k císaři jednou týdně, později i dvakrát až třikrát do týdne. Císař vypadal o něco lépe. Dokonce, když byl s Lízou, se jednou pousmál. Začalo se šuškat, že císař má milenku. Kren přijel do paláce a nechal ho celý prohledat. Nic však nenašel. Když byl Kren v paláci, Líza nesměla nikam chodit. Byla zavřena ve své komůrce. Jídlo a pití jí nosil malý mnich. Kren musel nakonec odjet. A Líza se zas scházela s císařem. Vždy, když přijel do paláce Kren, byl císař velmi skleslý. Ale celkově se začal zlepšovat. Dokonce, jak ji řekl mnich, mu už nehrozí smrt. Kouzlo zas začínalo pomalu fungovat. Zato Kren vypadal stále hůře. Vypadal starší, byl pohublý a vypadal, jakoby se stále něčeho bál. Nakonec si císař Lízu tak oblíbil, že ji požádal, aby se stala jeho ženou. Císař byl pohledný mladý muž. Líze se líbil od prvního dne, kdy ho ještě jako malá dívenka viděla. A také se do něho zamilovala. Tak se měla chystat svatba. Na ni byl pozván každý významnější šlechtic a obchodník z císařství. I Kren. Líza se nesmírně těšila. Krena se však stále bála. Nevěděla, jak to může dopadnout. Svatební obřad se konal ve středu paláce. Tam byla otevřená střecha a místo pro tisíc lidí, ne-li více. Také se zde sbíhali všechny linie z celého paláce. Líza téměř cítila, jak jí proudí energie. Svatba začala. Kren naštěstí nebyl nikde vidět. Když oddávající došel k části, kde se může vyjádřit nesouhlas se svatbou, ozval se hlas. „Já nesouhlasím. Tato dívka je moje otrokyně. Byla mi ukradena. Vrať mi ji.“ Císař vypadal velmi překvapeně. Dokonce to vypadalo, že podlehne, svatbu zruší a Lízu mu vydá. Líza ho chytla za ruku, podívala se na něho. „Můj pane. Ne. Můj manželi. Nenech se znovu oklamat. Nepoddávej se mu. Je to jen Zlý a Nenávistný člověk, který touží po moci a ničem jiném. S ním císařství nebude vzkvétat. Vzpomeň si na dny, kdy tě ovládal.“ To bylo poprvé, co kdy na toto téma něco řekla. Císař se na ní ohromeně podíval. Jeho tvář ztvrdla. Osopil se na Krena. „Ty mi nemáš co rozkazovat! Nejsi nic jiného, než obyčejný vrah, násilník a zloděj. Ukradl jsi mi život, chtěl jsi mě o něj dokonce připravit. Toto už nebude více tolerováno. Zatkněte ho stráže.“ Na Krena se vrhli stráže. Ten něco zamumlal a stráže odletěli do kouta. Pak namířil prst na císaře. Líza jen ohromeně stála, neschopná cokoliv udělat. Z prstu vylétl namodralý blesk. „Dost!“ zakřičel císař. Blesk se v půli cesty vytratil. Celý palác jen zářil. Všechny linie přímo pálily do očí. Kren najednou ztuhl. Jakoby ho něco svíralo. Začal se dusit. Vypadalo to, že škemrá o slitování. V tom hluku však nebylo nic slyšet. „Prosím,“ pohlédla Líza na císaře, „nezabíjej ho. Ano, zasloužil by to. Bylo by to pro něho však moc lehké. Jsou i horší tresty. Vypal mu cejch vraha a násilníka a pošli ho do vyhnanství.“

„Ano, nikdo s tebou nepromluví, nikdo ti nepomůže. Dokonce ani tvá magie. Teď už jsi jen obyčejný člověk. Bez domova, bez rodiny a přátel. Vše co ti zbylo je tvůj život a lítost mé manželky, i přes to, co jsi jí provedl. Odveďte ho na okraj říše. Hned.“ Sluhové rychle uklidili spoušť, kterou Kren způsobil a svatba pokračovala dále. Nyní už bez jakýchkoliv nepříjemností.

Císařství bylo zase jako dřív. Otroctví bylo omezeno, spory byly rozhodovány spravedlivě a každý se měl dobře. Líza a císař spolu žili šťastně. Byli spokojeni.

Lízu však trápila jedna věc. Nevěděla, jak na tom je její rodina. Chvíli ji to trápilo, a tak o tom řekla manželovi. Rozhodli se, že pojedou do Eirópy a pokusí se je najít. Přípravy byly obrovské, protože císař se rozhodl, že s Eirópou zkusí navázat oficiální kontakty. Z největšího přístavu císařství vyplula celá flotila lodí. Vezla různé produkty císařství. Od plodin přes nerosty po zlato a drahé látky. Bez problémů dopluli až do Eirópy. Zakotvili v přístavu, kde byla Líza naposledy. Nejdříve šli do hradu ke králi. Audience proběhla velmi dobře. V hradě zůstali vyjednavači a větší část doprovodu. Líza s císařem a pár vojáky šli hledat rodiče. Jako první zašli do baráčku, kde Líza bydlela ještě před tím, než byla unesena. Zde byli cizí lidé. Ti jim řekli, že původní majitelé se odstěhovali někam k okraji města. Lízu napadlo, že se odstěhovali do jejich původního baráčku. Moc tomu nevěřila, ale něco v jejím srdci ji tvrdilo, že právě tam je najdou. Tak tedy šli. Líza s narůstající obavou a vzrušením, císař s úsměvem na rtech a vojáci ostražití. Když přicházeli k domku, viděli kolem něho pobíhat několik dětí. Líze se strachem rozklepaly kolena, nedala na sobě však nic znát. Přišli blíže a uviděli na zápraží sedět starou ženu. Líza neomylně poznala svou matku. Rozběhla se k ní. „Maminko!“ Stará žena se na ní podívala. „Jsi to ty děvče?“

„Ano, jsem to já. Jsem tak šťastná, že tě zas vidím.“ Obě se objímaly. Matka je pozvala dovnitř. „Otec a bratr se vrátí každou chvíli, počkejte na ně. Budou mile překvapeni.“ Líza se také dověděla, že děti, které pobíhají venku, jsou jejího bratra. A že rodina se má docela dobře. Přišel její otec a bratr s manželkou. To bylo radosti. Líza nabídla celé rodině, aby s nimi jeli do Karábie. Bratr s manželkou odmítli, že se zde mají dobře. Otec s matkou přijali, šťastní, že se jejich dcera, o které si mysleli, že je mrtvá, našla. Líza bratrovi slíbila, že je budou jezdit navštěvovat. Vyjednávání na hradě šla velmi dobře. Jednou z podmínek obchodu mezi zeměmi bylo zrušení i těch posledních zbytků otroctví v obou zemích. A tvrdé trestání tohoto porušování. Obě strany byly spokojeny.

Líza s manželem a rodiči odjela do Karábie. Měli ještě mnoho dětí, o které se staral dědeček s babičkou, a všichni žili šťastně.

A pokud neumřeli, tak tam žijí dodnes.

 

Napsal: Gigi Le Tallec

Všechna práva vyhrazena ©



Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru