Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se7. Každá z cest má svůj konec
Autor
Aleiska
7. Každá z cest má svůj konec
Nešťastný člověk se může osvobodit jenom zapomenutím nebo sněním.
Jean Marie Guyau
Sean věděl, stejně jako jeho bratr, že tímhle dnem jejich docela klidné dny skončí a oni by měli začít s tím, co pro ně jejich osud připravil.
Starší z bratrů se usadil pohodlněji a nezapomněl si vyhodit nohy na stůl než se mladšímu upřeně zadíval do očí. „Měl bys všechny svolat a říct jim, že všechno začalo!
Nezapomeň poslat vzkaz Ryovi, slyšel jsem že se vydal na cesty po státech a hlavně, pokud jej nikde nezastihneš, budeš se tam muset vydat!“
„Jasně, brácho,“ přikývl Earl a vyskočil na nohy. „Nebude ti vadit, když si Alyson vezmu s sebou?“
„Jasně že ne! Právě naopak, hodně mi s tím pomůžeš. Určitě jsi si už všiml, že ji nemůžu vyvstát!“
Bratr přikývl a rozesmál se, nezapomněl svého staršího bratra bodře bouchnout do ramene a vyrazit směrem pokoj ve kterém byla právě zmíněná dívka. „Vezmi si s sebou i ty dva hlupáky!“
„Hej,“ to mě snad děláš naschvál. Ti dva se zabijou!“
„Možná, ale tady zůstat nemůžou!“
„I když...“ na chvíli se odmlčel, „strávili spolu několik let jako parťáci a jejich osud je dost silně propojen a tak... nebude na škodu, aby zjistili jak to mezi nimi doopravdy je!“
„Jasně, osud,“ zavrtěl hlavou Sean a také se stoupl. Nevyrazil však směrem ke dveřím, právě naopak. On sám zamířil o oknu a vyhlédl do tmy. Stromy, které se nacházely venku byli ozářeny nádherně a jasně svétícím měsícem. Byla to nádherná až téměř romantická scenérie, která mu připomněla nádherné chvilky, které strávil s Ericou. „Co si vlastně myslíš o osudu?“ zamumlal. Jeho slova mířila k bratrovi, ale neotočil se na něj, jen několik sekund čekal na odpověď, která nepřicházela. Earl se zhluboka nadechl a pak promluvil: „Nevěřím na nic takového jako je osud a ty bys také neměl!“ s tím se otočil a vyšel z pokoje.
Dveře se tiše zavřely a Sean tak zůstal sám se svými tesknými vzpomínkami na chvíle kdy byl šťastný!
Zvonek, který se deset minut na to, co jej opustil jeho bratr, rozezvučel, jej vyrušil ze zadumání. S rozčíleným výrazem ve tváři rozrazil dveře až málem na zem srazil toho, kdo v nich stál. „Takže seš tady, nečekal jsem tě tak brzy. Pojď dál!“
Muž s povzdechem zavrtěl hlavou a překročil práh, který si před lety zapřísáhl již nikdy nepřekročit. „Seane, ty se nikdy nezměníš!“
„Však ty také ne, Jamesi!“ odvětil na to. Chvíli postál napravo ode dveří a počkal až se jeho přítel usadí, pak jej s úsměvem následoval. „Jak se daří mé drahé tetičce?“
„Jakpak si myslíš, že se jí může dařit? Pořád kolem sebe pouští síru jako saň až z ní jde strach, ale nikdy bych nečekal, že se spojí právě s ní! Jen nechápu, kde jsi k takové kosti přišel a pak jsi ji opustil kvůli takové bezduché holce jako je Erica. Slyšel jsem, že jste se rozešli...“
„Sklapni,“ zavrčel podrážděně. „To tě nemusí zajímat! Tohle bys totiž nikdy nepochopil, nemůžeš chápat něco takového jako jsou city. Tys nikdy nikoho nemiloval!“
„Myslíš?“
Tahle otázka Seana donutila k tomu, aby se na svého přítele otočil tváří v tvář. Na Jamesovi tváři se skvěl úsměv, který by tam Sean nikdy nečekal, ne v téhle době. „Kdo?“
„Jak se můžeš ptát?“ úsměv se ještě více rozšířil. Poté se James posadil do volného křesla a vyhodil nohy na stůl. „Měli byste si pořídit víc světel. Je tady příšerná tma, za chvíli oslepnete.“
„Nestarej se, jo! Máš nějaké novinky?“
„Slyšel jsi o muži jménem... počkej jak jen bylo to jméno?“ prstem si poťukal na spánek, jako kdyby jej to mělo donutit si rozpomenout. „Jo, už vím!“ plácl poté rukou do čela a rozzářil se jako žárovka na vánočním stromečku. „Sammael! Tak s ním se Gigi spojila, žije v Evropě a patří k tém, které kdysi dávno porazili naši starší a oni jim dali možnost aby se nám mohli rodit děti. Tu listinu z které jsi se narodil ty s Earlem!“
„Tak to je fakt skvělý, líp to ani dopadnout nemohlo! Díky za informaci a teď vypadni dřív než se tady objeví někdo kdo by tě mohl zabít. Víš přeci jak tě tady mají všichni rádi!“
„Jasně, až na tebe, že?“
„Jamesi, nepokoušej svý štěstí, nemusel bys to přežít!“
„Jasně, jasně,“ v obranném gestu pozvedl ruce a pomalu vycouval z pokoje. Otevřel dveře, nebyl by to však on aby se ve dveřích neotočil a svému příteli neposlal vzduchem polibek. „Kdyby tě náhodou přestali bavit ženský. Víš kde mě hledat.“ Na dveřích se rozprskala skleněná váza a střepy dopadly na zem. Chvíli poté se opět dveře otevřely a objevila se v nich Jamesova hlava. „Vedle!“ odvětil s úsměvem a opět dveře zavřel.
Sean si s povzdechem pročísl vlasy a posadil se zpět do křesla které před chvílí uvolnil James. „Fakt se nikdy nepoučí!“
Začalo to ten den, kdy přišel o svého otce. Ale spíš by to mělo znít takhle – Jeho svět se změnil ten den, kdy zranil svého otce jeho vlastním mečem a on pak odešel aby se vypořádal se svojí sestrou, která v tom všem měla prsty a on se už nikdy nevrátil.
Matka se od té doby o otci ani slovem nezmínila, při prvním pohledu tak všechno vypadalo v pořádku, ale i tak mu nedal spát pláč který se den co den ozýval z její ložnice. Dokonce ani Earl, který na svém otci až nezdravě vysel se o něm nezmiňoval, jako kdyby ani nikdy neexistoval.
Do jeho patnácti let, kdy jej matka 'probudila' na otce zapomněl.
Žili ve státech, protože i přes to všechno je matka milovala, milovala Ameriku i přesto, že ji připravila o muže, kterého tak dlouho milovala.
„Vidíte toho umolousanýho kluka!“
„Kterýho?“
„Toho mulata nebo co je to za směsku.“
Sean rozzuřeně zatnul ruce v pěst a zatnul zuby tak silně až o sebe zaskřípaly. Jak moc je nenáviděl, nešlo to ani popsat slovy. Pohrdali jím jen proto, že byl jeho otec běloch a matka... Pohodil hlavou a prošel kolem nich, s hlavou hrdě vztyčenou. Ne, nestáli mu ani za jeden jediný pohled. Kdyby jen věděli, že... Zabořil ruce hlouběji do kapes a zcela je ignoroval. Proto si také nevšiml nohy, která se mu připletla pod jeho nohy a jak dlouhý tak široký se natáhl přímo před jednoho chlapce, který byl nekorunovaným bossem téhle sebranky. „Heh, dívejte se na to, on ti líže boty.“
Seanova tvář zbledla aby následně na to zrudla. Byl nehorázně naštvaný, stačilo málo a na nic netušící hochy by se vrhla krvelačná bestie. I když bylo upířímu chlapci už jednadvacet let, stále vypadal tak na patnáct. Zachránil je však další z chlapců, kterého se většina z nich stranila, měli z něj strach protože byl jiný než oni. Vždy říkal, co si myslel a také měl zvláštní dar, vidět to, co oni nemohli a ani nedokázali vidět.
„Jsi v pořádku?“ přímo před Seanovýma očima se zjevila ruka. Ruka, která se mu sama nabízela jako projev přátelství. Zvedl oči a podíval se na toho, kdo mu ji nabízel. Ucukl sebou a posadil se do prachu. Poté se však zhluboka nadechl a nabídnutou ruku přijal. Chlapec jej, i přes zcela zjevnou tělesnou slabost, zvedl jako kdyby vážil méně než pírko. Byl drobný a téměř nepřirozeně vychrtlý, ale všechno nahrazoval jeho úsměv. Úsměv který mu šel přímo od srdce. „Jo, jsem. Díky za starost.“
„Jmenuji se James a ty?“
Sean se postavil a začal si oprašovat své oblečení, jakmile s tím skončil pozvedl hlavu a podíval se do oříškových očí o hlavu menšímu chlapci. „Sean!“ opět mu stiskl ruku, tentokrát s úsměvem. „Doufám, že nebudeš mít problémy s tím, že jsi mi pomohl.“
„Neboj,“ mávl zcela nezaujtě rukou. „Tihle idioti mi za to nestojí, nezajímá mě co si o mě myslí!“
Vyšší z chlápců si se zájmem prohlédl Jamese od hlavy k patě a pak naklonil hlavu na stranu, aby s našpulenými rty řekl první, co ho napadlo. „Jsi určitě kluk?“
James založil ruce v bok a uraženým tónem na Seana promluvil. „A co ty!“
„Promiň,“ natáhl před sebe Sean ruce a pobaveně se rozesmál. Poté si chlapce před sebou opět prohlédl a pokračoval dál. „Když jsem tě poprvé, je to asi deset minut, zahlédl. První co jsem uviděl byly tvoje vlasy, neměl jsi je v culíku a viděl jsem tě z dálky.“
„Ach tak to jo!“ zaculil se.
Dolíčky ve tvářích a vlasy, které si přehodil přes rameno a nyní je měl vpředu na hrudi, to všechno dohromady z něj učinilo doopravdy roztomilého chlace. Sean se začervenal a sklopil pohled k zemi. 'Ach ty hormony'
„Co bys řekl tomu...“ na okamžik se odmlčel a se záhadným úsměvem přistoupil blíž k Seanovi. Jeho hlas pomalu přešel v šepot a tak vyšší chlapec neslyšel co ten menší zamýšlel říct. Proto se sklonil. Cehož James využil, stoupl si na špičky a zbytek věty Seanovi zašeptal do ucha.
„Jasně,“ natáhl ruku před sebe, „přátelé!“
****
Obcházeli jako vždy svoji čtvrť, když mladší z chlapců nepřirozeně zbledl a upřeně se zadíval vpřed. Sean nechápavě sledoval jeho pohled ale sám nic a ani nikoho neviděl. „Co se děje?“ promluvil se zajmem a mladšího chytil za ruku. Ten sebou cukl a vykřikl jako kdyby jej vyšší právě teď probudil ze sna.
„Viděl jsi to?“ jeho vyděšené a obrovské oči jej těkavě pozorovaly. Poté zavrtěl hlavou a složil ji do dlaní, rozplakal se což Seana vyděsilo. Chytil jej za ramena a otočil si ho čelem k sobě. „Co jsem měl vidět, Jamesi?“ Mladší se mu vrhl do náruče a štkavě se rozplakal, tiskl se k němu jako kdyby měl nastat konec světa a nemínil se ho za žádnou cenu pustit.
Byli přátelé už tři roky, ale takhle se James ještě nikdy nechoval. „Víš, já...“ zamumlal. Stále ještě nezvedl hlavu z Seanova ramene. Jeho hlas byl zastřený právě prolitými slzami. „... já za týden mám narozeniny a pak....“ zvedl hlavu z hrudi vyššího. Teď se na staršího upřeně zadíval.
„Ano?“ rozcuchal mu vlasy a čekal na to, co se od Jamese dozví. Ten mu položil ruku na hruď a lehce se od něj odtáhl. „Měl bys vědět, že v naší rodině... nedožíváme se vysokého věku. Už můj pradědeček umřel před svými dvacátými narozeninami a já... vím, že jsi... upír!“
„Cože?“ vykřikl a menšího od sebe odstrčil jako kdyby od něj mohl chytit nějakou nakažlivou nemoc, hodně nakažlivou. „Takže to přátelství...“
„Ne já...“
„Tys mě využil abys...“
„Tak to není, já...“
„Sklapni!“
„Seane, prosím, poslouchej mě.“ chytil jej za ruku a tahem dolů jej donutil aby se na něj podíval.
Ne, tyhle oči mu přeci nemohly lhát. Vyšší sklopil pohled k zemi a přikývl.
„Ty přece víč, že ostatní děti ze mě mají strach, ale nevíš z jakého je to důvodu. Nevíš to, protože jsi se nastěhoval až poté kdy to všechno začalo. Jak už jsem řekl, všichni mužského pohlaví z naší rodiny zemřeli mladí. Nikdo už neví z jakého je to důvodu, ale je to tak už několik pokolení.“
Sean mlčky přikývl a zády se opřel o zeď. „Dobře. Co to má ale společnýho se mnou a s tím, že jsem tím kým jsem?“
„Právě teď jsem ji viděl!“
„Koho?“ nezaujatě odsekl. Kdyby pořádně vnímal, kdyby poslouchal jakým tónem na něj mladší mluví, určitě by se nechoval tak krutě a nevšímavě. Z toho všeho Jamese bodlo v hrudi. Zavrtěl hlavou a otočil se k vyššímu zády, snad měl v úmyslu odejít a nic Seanovi nevysvětlit, ale to by nebyl Sean. Položil mu ruku na paži a tím jej zastavil. „Koho jsi viděl?“
„Smrt!“
Zaťukání, které se rozlehlo tichým pokojem, jej opět vyrušilo ze vzpomínek. „Co zase chceš!“ zavrčel, ale na příchozího se nepodíval. „Zase?“ ozvalo se zmateně ode dveří. Když Sean zaslechl tento hlas nechápavě se ke dveřím otočil. „Co tady Natanaele děláš?“
„Kde je?“
„Kdo?“
„Uklidněte se,“ ozval se na to třetí hlas, který zněl úplně klidně na rozdíl od těch dvou. „Seane, mohl bys nám říct jak na tom Gabriel je?“
„Pane,“ ozvalo se nesměle ode dveří a za škvírou, která vznikla v pootevřených dveřích vykoukla ven rozčepýřená hlava toho o kom právě teď mluvili.
Sean zničeně zavrčel a složil hlavu do dlaní. „Jak vidíte, má se fajn!“
„Co tady děláš, Nate,“ zavrčel nevraživě. Ve dveřích se otočil a chystal se k návratu zpět do pokoje, což mu však oslovený nedovolil. Několika téměř skoky se objevil u Gabriela a tlakem na jeho rameno jej donutil, aby se zastavil. „Potřebuješ něco?“ zavrčel. Neměl se k tomu, aby se ke svému parťákovi otočil čelem, ale i tento záměr mu nebyl dovolen.
„Co se s tebou děje!“
„Ty se ptáš!“ vrhl na něj téměř vražedný pohled až musel starší ucuknout.
Zavrtěl hlavou a sklopil ji k zemi. „Promiň,“ zamumlal. „Jen jsem nechtěl abys trpěl, ale máš pravdu. Já, měl jsem ti to říct už dávno!“
Sean nad jejich rozhovorem, který vypadal fakt smysluplně, jen zavrtěl hlavou a otočil se na muže, který sem Natanaela doprovodil. „Všichni jste stejní, kam jste sakra strčili mozek! Nezapomněl vám ho snad někdo vytvořit?“ Poslední věta zněla posměšně, možná až nestoudně, ale Rafaela to rozesmálo stejně jako kdyby to byl jen nevinný vtípek. Natáhl před sebe ruku jako kdyby měl v úmyslu Seanovi rozcuchat vlasy ale jeho úhybný manévr mu v tom zabránil. „Nezapomeň, já nejsem jako VY!“
„Jejda, to znělo jako kdyby...“ odmlčel se a naklonil hlavu na stranu, „...ty se stydíš!“ dořekl větu s vážným výrazem ve tváři.
Zazvonění telefonu jej zachránilo od toho aby na tuhle větu musel reagovat a byl za to rád.
Po druhém zazvonění telefon zvedl a vyhrkl do něj pozdrav. Po zavěšení však na jeho tváři mohli zahlédnout jen zlost. „Ten idiot!“ uhodil pěstí do stolu.
****
Gigi s úsměvem pohlédla na muže který před ní klečel, s hlavou téměř na zemi upřeným pohledem se jí díval přímo do očí. Věděla co k ní cítí a právě teď toho zcela nestoudně využívala. Ráda si s ním hrála jako kočka s myší a on to nejspíš i věděl, ale snad ho to i bavilo. „Má paní,“ sklopil zrak k zemi a opět se před ní uklonil. „Mám pro vás informace, které vás určitě budou hodně zajímat. Sean,...“
Po zaslechnutí jeho jména sebou většina přítomných škubla, jen jedna osoba stála nehnutě a se zájmem se dívala na člověka, kterého by tu ani v nejmenším nečekala.
„... má v záměru spojit se s mužem, který si říká Ryu.“
Ženiny oči se rozšířily a její ústa se zvlnila do krutého úšklebku. „Tak náš milý Sean se míní spojit s vymítačem. Jak je to od něj nestoudné! Spojit se z někým kdo stojí proti našim přátelům! Za tohle bude pykat!“ Oči, které před chvíli mířily na muže před ní, teď změnily svůj směr. Pohlédla do očí svému pobočníkovi a pobídla jej aby pokračoval. James se zhluboka nadechl a poté se obrátil na muže, který klečel na kolenou před jejich paní. „Jestli je to tak tak bys nám měl povědět kdy a jak se míní spojit, Earle!“
Jaké to je, zradit vlastního bratra! Poslal mu vyčítavou myšlenku a pak poklekl před svou paní stejně tak jak všichni její stoupenci.
V očích mladého muže se na chvíli mihl vzdor a jeho ústa se zvlnila ve vypočítavém úsměvu, úsměvu plném krutosti. Jestli moji paní zradíš, zabiju tě! Tohle byla jasná vyhrúžka a on ji mínil splnit za každou cenu. V jeho duši nebyla ani známka po tom, že by litoval, že zradil někoho kdo mu věřil. Zradil svoji matku, svého otce a nakonec i svého bratra, který by mu byl schopný odpustit i to, že kvůli němu se před nedávnem málem stal obětí lovců!
„Nikdy v životě by mě nenapadlo, že může být přínosné nezabít jednohu upíra.“
„Máš pravdu! Kdyby to tak vycházelo pořád, za pár malých rybek jedna velká. A ta která právě teď uvízla v našich sítích patří k těm obrovským!“
Sledoval je rudým pohledem. Tak dlouho se už necítil jako lovná zvěř a právě tichle smradi si myslí, že jej mají možnost dostat! Jak naivní a namyšlení! „Kdo vás sem poslal!“ zavrčel a přimhouřil oči jako šelma, která se chystá za chvíli zaútočit.
„Slyšeli jste? Ta bestie si na na nás dovolila promluvit! Kdo si myslíš, že jsi, netvore!“
Sean pobaveně zavrtěl hlavou a zády se opřel o kamion, který mu z jedné strany zatarasil cestu a tak jedinou možností úniku bylo, aby si probojoval cestu ven skrz ně! „Snad si nemyslíte, že mě dokážete porazit! Vy směšní brouci, kdybych chtěl tak vás zašlapu do země jako nic. Jediné vaše štěstí je, že JÁ si nemažu ruce takovými nickami jako jste VY!“
„Nickami?“ pobaveně se rozhlédl kolem sebe a pak se podíval zpět na muže před sebou. Na muže, který vypadla že jim nenechá svoji kůži jen tak lacino. „Jsi snad ve městě nový, že nevíš kdo jsme MY!“
„VY? To zní jako kdybyste ovládali celé město a přitom... vy ani nevíte kdo jsem já!“
„Hej, hej, děje se tady něco?“ ozvalo se za jejich zády pobaveně. „Tady policie a Vy rušíte noční klid, měli byste se uklidnit a jít si řešit svoje věci někam jinam.“
Všichni se jako na povel otočili tím směrem odkud hlas vyšel a pak jen zvládli vykoktat: „A doprdele!“
„Šéfe?“
„Konečně ses tady ukázel,“ zastrčil si ruce do kapes a prošel kolem skoprnělých mužů.
„Co to má znamenat? Ty a on? Vždyť jsi jedním z nás, jak se můžeš paktovat s někým jako on!“ ukázal prstem na Seana, který si jej pobaveně měřil zpod přimhouřených víček. „Vždyť je to upír a zabil...“
Neznámý zavrtěl hlavou. Natáhl před sebe ruku a pozvedl ukazováček jako kdyby jim chtěl vynadat. „Ale chlapy, jak dlouho jste tady nebyli? To snad nic nevíte o TÉ smlouvě!“
„Smlouvě?“ ozvalo se zmateně ze všech hrdel.
„Tady nám všem známý Sean vytvořil s námi takovou menší koalici za ochranu obyčejných občanů před lidmi, kteří chtějí narušit náš křehký mír. Sean chce, stejně jako já, aby mezi námi všemi vládl mír!“
„Mír,“ rozesmál se ten, který podle všeho vypadal jako jejich vůdce. „Nenech se vysmát! Mezi tvory jako jsou oni a námi nikdy nic takového jako mír nikdy existovat nebude!“
„Myslíš?“
Na tváři pětici mužů se objevit zlověstný úšklebek. „Stejně jako TY jsi se spojil s ním, tak my jsme sepsali smlouvu...“
Nedovololil jim aby větu dokončili, protože dodatek již dávno znal a tak ji dořekl za ně. „... s démonem, já vím!“ Mávl rukou a kolem mužů se začali zhmotňovat malý zářící tvorové, kteří vydávali očišťující žár. Sean zamhouřil oči a vyskočil jediným dlouhým skokem na stojící náklaďák. Pousmál se a kývl na muže, který jej zachránil, stejně tak jako ty idioty. „Ne, nezměníš se!“
„Však ty taky ne,“ zamumlal a počkal až muž zmizí aby mohl v očišťující 'kůře' pokračovat. Mumláni, které volně splynulo z jeho rtů, na jejich tváři v první chvíli vyvolalo lehké úsměvy, které se později změnily ve výkřiky plné zoufalství, aby se jejich obličeje, jako mávnutím kouzelného proutku, změnily zpět v klidné. Démon, který je posedl, byl pryč!
Mladík si zamnul ruce a posadil se na zem. „Jestli to takhle bude pokračovat dál,“ položil si hlavu do dlaní, „měl bych si najít někoho, kdo mi v tom bude pomáhat. Chjo, kdybych to věděl, tak se na tebe Rafaeli vykašlu! Nemohl jsi mi říct, že je do prdedele tak těžký najít někoho kdo je stejný jako já!“
„Jsi jediný, kdo věděl, že tam budu!“
Lehký úšklebek, který se pokusil skrýt za clonu svých vlasů, které si před nedávnem nechal narůst. „Snad si nemyslíš, že bych tě zradil, bratře!“
„Zradil? Ne, tak jsem to nemyslel, já jen... chtěl jsi se ubránit, ale se svojí silou to nedokážeš a tak jsi jim předhodil mě. Já to chápu.“
„Ach, jak šlechtné,“ opovržlivě ohrnul spodní ret a zadíval se vyčítavě na staršího bratra. „Proč jsi všechno získal ty!“
„Kdy jsi se tak změnil, Earle? Vždy jsem v tobě viděl mladšího brášku kterého...“
„Nemůžeš mě jen chránit. Já si chci najít svoji cestu a...“
„Myslíš si, že když tohle uděláš tak... co by na to řekla matka?“
„Ne,“ zavrtěl nešťastně hlavou, „nesmíš jí říct ani slovo, já... udělám všechno jen se nesmí dozvědět co k mé paní cítím!“
„Paní?“ zmateně se zadíval mladšímu bratrovi do očí a ten je přistiženě sklopil k zemi. „Už jsi zapomněl co všechno udělala naší rodině!“
„Ne, jen...“
„Musíš na ni zapomenout!“
„Já vím, ale... nejde to a já na ni ani nechci zapomenout!“ vzpurně dupl nohou.
Sean zavrtěl hlavou a čelo si opřel o jednu z dlaní než řekl osudovou větu, která měla rozhodnout o jejich další budoucnosti. „To ona může za to, že nás otec opustil!“
„Cože! To je lež, ona by nikdy...“ to poznání jej uhodilo do hlavy jako těžké kladivo. Sesunul se k zemi a rozplakal se jako malé dítě, kterému někdo řekl, že neexistuje Santa Klaus. „Ne, ne,....“
Sammael
– hebrejsky סמאל, také Sammael či Samil je podle talmudické tradice archanděl. Později byl židovskou mytologií chápán jako anděl žalobce, svůdce a ničitel, postava s dobrými i zlými rysy. Byl považován za strážného anděla Ezaua a patrona Římské říše.
Gabriel
– hebrejsky: גַּבְרִיאֵל, Gavri'el, „Bůh je mocný“, „Boží síla“
Judaismus chápe Gabriela, podobně jako Michaela, jako přímluvce a strážného anděla izraelského národa, zároveň však jako anděla smrti. Poprvé se tato postava objevuje v starozákonní knize Daniel, kdy vysvětluje vidění o beranu a kozlu, a zvěstuje trvání a konec babylónského zajetí.
Gabriel je jmenován, společně s Michaelem, Urielem, Rafaelem, Raguelem, Remielem a Sarakaelem v apokryfní 1. knize Henochově, jako jeden z archandělů.
Rabínský judaismus přisuzuje Gabrielovi jako atributy oheň, zlato, stříbro a měsíc.
Podle židovského podání měl být právě Gabriel společně s Michaelem poslán, aby zničili Sodomu.
Michael
– hebr. מיכאל Micha'el, lat. Michael, arab. Mika'il nebo Mikal,
znamená doslova Kdo je jako Bůh, Bohu podobný.
Michael je jedním z archandělů a je z nich patrně nejznámější. Jako o archandělovi jsou o něm zmínky ve Starém i Novém zákonu i v Koránu. Michael dle biblického vyprávění zachránil Daniela z jámy lvové.
Muslimské učení ho popisuje s křídly barvy šafránu, na nichž jsou miliony tváří s miliony úst, které úpěnlivě prosí o milost pro lidstvo. Michael zvítězil nad drakem a proto je nebeským protějškem svatého Jiří.
Toto často symbolizuje vítězství křesťanství nad pohanstvím, ale spíše je to symbolem vítězství božského řádu nad chaotickými silami temnot.
Svědkové Jehovovi považují Michaela za jediného archanděla a ztotožňují jej s Ježíšem Kristem, když Michael má být pojmenováním jeho nebeské a Ježíš Kristus pozemské existence. Jelikož tím popírají nauku o Nejsvětější Trojici a Božství Ježíše Krista, což patří mezi základní body křesťanské víry, vyřazuje je to z většiny definic křesťanství.
Rafael
– Mužské vlastní jméno Rafael pochází z hebrejského jména רפאל Refáél, což znamená „Bůh uzdravuje“
V starozákonní knize Tóbijáš se takto jmenuje anděl, který provází mladého Tóbijáše na cestě do Médie, podle církevní tradice jeden ze (tří) archandělů.
Natanael
– Natanael je mužské křestní jméno.
Jméno má hebrejský původ (נתנאל, Natan'el) a znamená „Bůh dal, Bohem daný“.
Další variantou je Nathaniel.
Zkrácenina Nathan znamená dárce v hebrejštině.
Ve Starém zákoně to bylo jméno obou proroků a syn krále Davida.
****
Ryu se podíval na soustředěný profil svého podřízeného a stejně jako on nechal své myšlenky aby se zatoulaly do jejich společné minulosti. Do chvil, kdy se jejich osudy spojily.
Po několika nekonečných minutách se mu rozvibrovala kapsa, což Dicka vyrušilo ze soustředění se na jízdu. Cesta před ním jako kdyby se rozplizla a mladík málem sjel ze silnice rovnou do příkopu. „Soustřeď se,“ vykřikl a vytáhl telefon z kapsy. „Jo, díky. Za tři dny budeme tam!“ přikyvoval, rozvíral a svíral ruce v pěst. Zaklapl mobil a počkal až příchozí informace vstřebá do mozku. Poté se s křečovitým úsměvem otočil na mladíka. „Musíme se zastavit za tvým otcem.“
Dick ztuhl, ale na staršího se nepodíval. „Za Learem?“ Po chvíli šlápl na brzdu tak prudce až málem starší proletěl čelním sklem a pevně v dlaních sevřel volant. „Budu tam muset jít také?“
Dlaň druhého, která se objevila na jeho, jej překvapila a tak se Ryovi musel podívat do očí ve kterých byla neskrývaná starost. „Nemusíš, pokud nechceš.“
„Díky,“ odvětil vděčně.
„Tvůj otec vždycky nebýval takový jak si ho pamatuješ, jen... hodně si toho vytrpěl a pak ses tvé matce narodil ty! Strašně moc ji miloval. Miloval tě a udělal by pro tebe všechno, v té době ještě nevěděl, že nezemřela kvůli tomu, že by byla slabá, ale... Všichni z našeho rodu zemřou pokud porodí dítě. Dítě po nich totiž převezme jejich sílu, je to parazit, který vyčerpává všechnu naši sílu a pak...“ polkl.
Mladíkovi oči se zalily slzami.
„Zemřela protože mu dala dítě, to on mohl za to, že zemřela. Tohle si však nedokázal připustit, viděl ji v tobě. Viděl její oči, zdálo se mu, že ho obviňuje za to, že zemřela a tak tě začal nenávidět. Nedokázal tě snést vedle sebe a pak...“
„Pak mě prodal jako nějakou nepotřebnou věc, za kterou nedostal téměř nic.“ doplnil hořce. „Proč za ním musíme jít?“
„Má něco, co budeme potřebovat a ty jsi jediný, kdo si to může vzít. Lear již brzy zemře a tvoje matka mu zanechala určitou věc, která... Hned jak zemře ji od něj převzít, jen tvoje ruce jsou určeny k tomu proniknout do jeho duše a vzít si síli, kterou mu ONA dala do jeho srdce!“
„Co přesně to je?“
„Její duše!“
„Duše?“
„Jsi to ty? Elizabeth?“ jeho nevidoucí oči se upřely na dvě postavy, které vstoupily do jeho pokoje. Sestra mu řekla, že jej někdo přišel navštívit. Říkala něco o synovi, ale on věděl – nepamatoval si, že kdy nějakého syna měl. Ta vůně která do něj udeřila jako vichřice mu připomínala právě jeho milovanou manželku.
Dick se podíval na Ryua a v očích se mu zaleskly slzy. Starší mu silně stiskl rameno a povzbudivě se na něj usmál. „Ne, Leare! To jsem já, Ryu.“
„Ryu, Ryu?“ zmatený výraz ve tváři se změnil na potěšený. „Jak se máš Ryu? Netušil jsem, že tě někdy uvidím... tedy?“ rozesmál se, „jsem rád, že tě ještě můžu potkat.“ natáhl ruku před sebe.
Ryu si povzdychl a přiblížil svoji tvář k jeho dlaním. „Vůbec jsi se nezměnil!“ mumlal a z koutku očí se mu vyvalila hromada slz.
„Já,“ Dick polkl a poté se podíval na svého společníka.
Nevidomé oči se upřely na něj, poté si je muž setřel a zíral na mladíka tak jako kdyby ho doopravdy viděl. „Beth, je mi to tak líto, líto.... Odpusť mi to, prosím,“ zalkl se. Sjel z křesla na zem na kolena a poté položil čelo na zem.
Dickovi oči se zalily slzami stejně jako otcovi. Neměl sílu na něj promluvit. Sice věděl, že mu nikdy neodpustí co udělal jemu, vlastnímu synovi, ale takový osud si nezaslouží nikdo, ani on.
„Kde je Beth?“
„Beth,...“ polkl, „se má teď skvěle. Má o tebe starost a ráda by...“
„Víš, my si vždycky přáli dítě, syna, ale.... Když o našeho chlapečka přišla... uzavřela se do sebe a já ji pomalu začal ztrácet! A teď jsem tady a ona stále nepřichází! Proč za mnou nepřijde, to si snad myslí, že bych... myslí si, že věřím tomu, že je to její chyba? Anebo?“ složil hlavu do dlaní a opět se rozplakal.
Mladík se zmateně podíval na svého šéfa, který jen zavrtěl hlavou. „Pak ti to vysvětlím!“
„Je tady se mnou někdo, kdo by tě rád poznal, ale už tě nechci dál rozrušovat. Až se ukidníš tak se tady zastavíme. Jen, jmenuje se Dick.“
„Dick... Dick tak se měl jmenovat náš syn.“
„Měl jsem ti to možná říct dříve, ale nepřikládal jsem tomu žádnou váhu. Oba dva víme co ti tvůj otec udělal. Jen je jedna věc, kterou jsi nevěděl. Elizabeth byla moje hodně blízká přítelkyně a já znal jejího otce. Byl to velmi přísný muž a patřil k těm nejlepším, ale zároveň nejradikálnějším vymítačům.
Nechtěl, aby se naše rodové linie křížily s obyčejnými lidmi. Jeho dcera si měla vzít toho nejlepšího, mého bratra, ale ani jeden s tím nesouhlasil. Bratr z toho důvodu, že své práci chtěl zasvětit celý život. Nechtěl, aby ho rozptylovalo něco jako rodina. My s tím měli hodně zkušeností! Vlastně jsme z bratrem žili sami!“
„Co se tedy stalo?“ přerušil jej Dick. Seděl v pohodlném křesílku pronajatého pokoje. V hotelu, který byl jen dva bloky vzdálen od sanatoria ve kterém nyní žil jeho otec.
Starší se pousmál a upřeně se mladíkovi zadíval do očí. Dick uhnul pohledem a zrudl. Tohle Ryua rozesmálo a tak pokračoval tam, kde skončil. „Elizabth utekla z domu a my o ní neměli žádné informace. Její otec se jí pokoušel najít, ale ne nadarmo byla i ona jedna z nejlepších. Dalece svého otce strčila do kapsy, kdyby chtěla dokázal by převzít kontrolu nade vším. Měla schopnosti a také auru, která byla vůdčí. Mohla všechno změnit, ale jako žena chtěla jediné. Milovat a být milována.“ na chvíli se odmlčel. „A pak potkala tvého otce a celý její život se změnil o stoosmdesát stupňů.“
„Milovali se, ale její otec to nedokázal přenést přes srdce, je to tak?“
Starší přikývl do očí se mu však nepodíval.
„Co se stalo pak?“
„Tvoje matka byla v osmém měsíci těhotenství, když je její otec našel. Když pochopil, že je tvoje matka těhotná, pokusil se o téměř nemožné. Chtěl, aby o dítě přišla, ale vše se zvrtlo a stal se úplný opak. Zemřela protože tě chtěla ochránit před smrtí. Měl bys však vědět, že by zemřela tak jako tak. Věděla to už dávno, protože našim ženám je předurčeno zemřít dříve než jejich děti, o hodně dříve! Žádná z matek nikdy neviděla své dítě vyrůstat, dospívat a mít vlastní děti. I když...“ odmlčel se a otřel si oči do rukávu. „...možná právě ona to mohla změnit.“
„Co s tím máš ale společného ty?“
„Já...“ polkl a kousl se do rtu, „měl jsem tvoji matku moc rád. Ne jako ženu, ale jako nejlepší přítelkyni a to, co se stalo mě změnilo. Od té doby jsem se celé téhle společnosti stranil a pak jsem zjistil, že tě tvůj otec prodal. Tedy, přesně by to mělo znít takhle – dostal si se do špatné společnosti protože tvůj otec nebyl schopný splácet dluhy!“
„On ale nevěděl, že ze mě ti bastardi udělají děvku!“ odvětil jako kdyby chtěl svého otce i přes to všechno stále obhajovat.
„Jsi stejný jako tvoje matka. I přes to, co jí její otec udělal. I přes to ho milovala a dokonce se mu omlouvala. Omlouvala se mu za to, že jej zklamala a neudělala to o co ji žádal. Prosila ho aby se nemstil na jejím synovi. Na jediném co jí zbylo, na jediném koho milovala a bude navždy milovat. To dítě nemůže za moje činy, otče! To byla poslední její slova!“
****
Neberus se zadíval na zasněně se tvářící Claudii. S tímhle pohledem vypadala ještě víc sexi než normálně. Jen pohled na ni mu bouřil krev v žilách. Kdyby ho právě ve chvíli, kdy se na něj otočila a obdařila ho svým ledově chladným pohledem, nejraději by ji políbil. Její pohled dokázal řezat hodně hluboko a právě ten pocit, že by mohl pocítit bolest jej... ano, musel si to přiznat, vzrušovalo ho to! Věděl, tušil, že je nejspíš divný, ale nemohl si pomoci. Nerad jí způsoboval bolest a věděl, že tím, že si ji k sobě chce tak moc připoutat jí ublíží. „Zla...“
„Neříkej mi tak,“ zaskřípala zuby a odvrátila od něj pohled. Pohled, který byl teď plný bolesti. Mozek mu říkal, že se obviňuje za to že zradila muže kterého miluje, ale pokoušela se to omlouvat tím, že jí nic jiného nezbývalo.
Bolel ho už jen ten ten samotný pocit, že pociťuje nechuť z toho byť na něj jen pohlédnout, ale utěšoval se tím, že.. Zavrtěl hlavou. Proč si to nalhávám! Nikdy už ke mně nebude cítit to, co k němu!
„Bastard!“ praštil pěstí do zdi takovou silou až se odlomil kus omítky a zbyl na ní krvavý obtisk. „Co je na něm tak skvělého, Claudie?“
„Nikdy by nevyužil mé slabosti k tomu, aby získal to po čem touží!“
Bodlo jej to do srdce jako přesně mířený otrávený šíp. Polkl a odvrátil od ní pohled, aby se poté rozešel k bráně která vedla do bývalého domu jeho jediné lásky. Do domu, kde kdysi dávno strávili pár chvil štěstí.
Zastavil se u dveří, které vedly do pracovny Claudiina otce a počkal až jej žena dojde. „Použij svoji krev na to abys vešla.“
„Tak nechutné,“ otřepala se a převzala od něj nůž, kterým si chvíli na to řízla do prstu. Přiložila jej několik palců nad klíč a počkala až na něj kapka krve dopadne. Poté se krev rozběhla po klíči, aby se do něj vsála a síla její krve tím klíčem otočila. Zámek cvakl a dveře se otevřely. „Až po tobě, zlato!“ dodala opovržlivě a pokrčila nosík. Vypadala tak sladce, až měl pokušení se na ni vrhnout a... Zuřivě zavrtěl hlavou aby odehnal chlípné myšlenky a vešel dovnitř.
Pach zatuchliny je uhodil do tváře. Muž šel přímou cestou, moc dobře věděl, kde je to co hledá. Byla to jen malá a velmi nepatrná věc a ten, kdo nevěděl jakou má moc by ji bez skrupulí odhodil. Zastavil se u pracovního stolku a zběžným pohledem našel to, co hledal.
„Tak to je ono? S tímhle jsem si jako malá několikrát hrála a když mě otec viděl,...“ otřásla se, „...nikdy jsem ho neviděla tak rozčíleného. Myslela jsem si že to pro něj má nějakou osobní cenu. Nikdy by mě nenapadlo, že díky tomu dokázal všechny tak jednoduše zradit.“
„Ano, dokáže to ošálit téměř každého. I Sammael tím byl na malou chvíli ošálen. Do mozku to dokáže vyslat malý signál. Signál, který mu ukáže jen to, co chce, ten kdo to použil, aby mohl vidět.“
„Nemůžeš to říct jednoduše! Je to iluze!“
Přikývl.
****
Seraphis cosi vykřikl a pak se to všechno seběhlo ráz naráz. Z lesa se vyřítila Alice, následováná skupinkou rozdivočelých stvůr. Otočila se na patě a několika výstřely z luku pár potvor poslala zpět ke stvořiteli, do pekla. Jejich počet tím však moc dramaticky nesnížila.
Zhluboka oddechovala, když se zastavila u muže a jediný pohled na její oči jej utvrdil v tom, že nečekala že by se tady mohla setkat právě s nimi. „Myslela jsem, že jsem minule zabila posledního, ale nejspíš jsem byla úplně mimo!“
„Jo, to byla! Tyhle zlatíčka jsme potkaly hned jak jsme se tady s Rehael objevili.“
„Nevybavujte se tam a pojďte mi pomoct!“ vykřikl na ně Damian nabroušeně. Zvolal tak právě ve chvíli, kdy svým mečem poslal ke smrti dalšího z nich. „Je jich na mě moc! Nemůžeme je nechat aby zaútočili na bezbranné!“
„Pche,“ dívka pohodila vlasy a podívala se na svoji sestru, které měla ve tváři opět ten svůj zděšený pohled. Snad si nemyslí, že ji budu pořád zachraňovat! „Ona se o sebe dokáže postarat sama!“ Poté se však podívala na muže v bezvědomí a povzdechla si.
Damian nečekal na její reakci a vrhl se do změti jejich těl. Sekal kolem sebe, až se i jeho tělo zbortilo jejich krví, která na něm pozvolna usychala a tvořila jemnou krustu. „Dávej si pozor!“ vykřikl Seraphis a jedinou ranou odhodil od mladíka tvora, který se mu pokoušel vrhnout ke krku. „Pokud tě kousnou...“
„Jo, jo, já vím! Díky!“ poděkoval s úsměvem a prudce se ohnal po další potvoře.
Udýchaně zabodl meč do posledního a s vypětím všech sil s ním otočil v jeho těle, které se několik okamžiků na to obrátilo v prach. „Poslední?“ vzdychl a otočil se kolem dokola. Všude kolem se povalovala mrtvá těla a pach jejich krve lákal velmi přítulné ptáky, supy. Mávání jejich křídel na chvíli zvořilo prach a po těle posledního se slehla zem. „Vypadá to, že tenhle byl jejich šéf!“ zavrčel a že země zvedl přívěšek. To jediné co po mrtvém zbylo.
„Upír?“ zavrtěla Alice hlavou a podívala se na svoji sestru, která její pohled upřeně opětovala. V její tváři se nehnul jediný sval, nevypadala vůbec překvapeně. „Co o tom víš!“ uhodila na ni a zpod přimhouřených očí ji pozorovala. Čekala na to, co jí Rehael odpoví.
Dívka se postavila a otřepala si z oblečení prach a poté se podívala na Damiana. „Můj opatrovník mi kdysi dávno řekl o skupince, která má za úkol hlídat jedno velmi nebezpečné stvoření a podle toho, co říkal...“ odmlčela se aby se poté podívala na Alici, „...by měli patřit k jakýmsi primitovním tvorům z kterých se později vyvinuli první z upírů!“
„Co měli hlídat?“
Pokrčila rameny a opřela se zády o spodlý kmen stromu, který nevydržel jejich boj. „O tom se nezmínil, ale šlo o zárodek!“
„Zárodek čeho?“ zavrčela Alice podrážděně.
„Draka!“ promluvil konečně Ben, kterého ta okolní vřava konečně probudila. „Můj pá... tedy Hawk se jednou zmínil o tom, že v jakémsi neznámém prostoru, do kterého se jen tak někdo nedostane, je možné najít posledního z rodu draků.“
„Sakra,“ Damian si dlaněmi zamnul spánky a z posledních sil spadl na kolena. „Také se vám zdá že ten okolní vzduch nějak ztěžkl? Já...“ chytil se za límec a pokusil si jej oddálit od krku, „...nemůžu dýchat!“ a svalil se v bezvědomí na zem.
„Damiane,
Damiane,
Dreaw!“
Otevřel oči. Nic kolem sebe nepoznával. Udělal jeden krok vpřed a vše kolem se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku.
Stál v údolí které zalívalo světlo z právě vycházejícího slunce. Všude kolem kvetly květiny, které nepoznával. Vzduch byl prosycen nespočtem vůní a všude kolem poletovali motýlci. Ptáčci zpívaly téměř omamné písně a pak se ozval nervydrásající řev. Řev něčeho co se právě teď narodilo!
Rozhlédl se kolem sebe a pak se rozběhl směrem odkud řev vycházel. Okolní krása jako kdyby se začala ztrácet. Zarostlá louka se pomalu měnila až v přešla v kamenitou a trnitou zem. Všude kolem to vypadalo jako na poušti.
A pak to uhodilo do země jen několik stop od něj.
Slunce zapadlo a nahradil jej měsíc, který se jakmile před sebou zahlédl jeskyni, skryl za mraky. Zadul silný vítr a z nebe se sneslo pár kapek po kterých následoval liják. Nebe křížily blesky, vítr se prudce zvedl a pokoušel se z něj strhat jeho oblečení jako kdyby bylo z papíru. Rozběhl se a udýchaně se schoval za převis.
Zamnul si ruce. Byla mu zima a pociťoval obrovskou únavu. Chtělo se mu spát, spááát, spá....áát. Trhl sebou a otevřel oči. Scenérie se opět změnila.
Natáhl před sebe ruku, ale jako kdyby byla zastavena neviditelnou bariérou. Za jeho zády se ozval řev trhající uši. Otočil se a zamrkal.
Na stěnách visely nezapálené louče. Damian luskl prsty a plamen přiložil k troudu, který se hned nato rozhořel. Bylo to divné, ale v téhle jeskyni nebylo vlhko! Zapálenou louči vytáhl a pomalu postupoval vpřed. Řev občas zesílil, aby chvílemi slábl. Zavrtěl hlavou a otřel si tvář na které ulpělo několik pavučin. Otřásl se, „nesnáším pavouky!“
Tvořeček krkl a pak se stulil v hnízdě. Damian se posadil kousek od něj a položil mu ruku na hlavičku a párkrát ji pohladil. Z tvorova hrdla se ozvalo něco co připomínalo, velmi vzdáleně, vrnění kočky. Podíval se na něj svýma nádherně zelenýma očima a hlavu položil na mladíkovo koleno.
„Máš nějaké jméno?“
Tvor zamrkal a lehce hlavu pozvedl aby jemně zakřičel.
„Asi ne, co?“
Přikývl.
„Tak jaké by se ti líbilo? Co třeba... SELWIN?“
Jemně jej kousl do prstu a poté opět hlavu složil do mladíkova klína. Damian jej ještě chvíli hladil než se i jeho hlava svezla na stranu a on usnul vsedě.
Zamrkal a přitáhl si těsněji k tělu přikrývku, kolem hlavy mu skučel vítr. Zvedl hlavu a nevěřícně se rozhlédl kolem sebe. „Vždyť jsem usnul v jeskyni jak to, že jsem venku?“
„Probral ses,“ ozvalo se napravo od něj. Vyděšeně vyskočil na nohy a podíval se na pobaveně se tvářícího Seraphise.
„Kde je Selwin!“
„Selwin?“ muž se rozhlédl kolem sebe a zavrtěl hlavou. „Kdo je Selwin?“
Damian si položil hlavu do dlaní, protřel si ospalé oči a pak se podíval stranou na Bena. „Takže to byl jen sen! Co se stalo?“
„Odpadl jsi. Kdyby tam s námi nebyl tenhle,“ mávl rukou na Bena Seraphis, který na položenou otázku odpovídal, „léčitel, tak nevím, co bysme s tebou udělali. Určitě ti zachránil život! Nejspíš tě přeci jen jedna z těch potvor kousla.“
Kde jsi? Kde jsi?
Zmateně se podíval na Bena, který se tvářil zcela normálně.
Pomoz mi! Pomoz mi!
Rozhlédl se kolem sebe, ale nikdo z nich nevypadal že by něco slyšel. Vyskočil na nohy a k tělu si přitiskl deku. Vrhl se k meči a opásal se jím, hodil na sebe svůj kabát a pak se rozběhl do lese. „Kam běžíš, Damiane!“ stačil jen zaslechnout a les se za ním zavřel.
Kde jsi?
Hlas pomalu slábl. Mladík zavřel oči a soustředil se jen a jen na ten hlas, který se mu razýval do mozku a způsoboval jen a jen beznaděj.
Pomoz mi! Nenech je aby mě zabili!
Zatavil se a otočil se napravo aby se tím směrem vzápětí rozběhl. Po dlouhých kilometrech běhu se zadýchaně zastavil na kopci a poté shlédl dolů. Díval se na to samé údolí jako ve snu. Musel si vzpomenout jakým směrem se předtím vydal a pak jako kdyby se mu v hlavě rozsvítila žárovka. Blik!
Kde... kde... jsi... jsi...?
Zavřel oči, aby je vzápětí otevřel a stál před vstupem do jeskyně. Na stěnách hořely louče, které ve snu zapálil. Rozhlížel se kolem sebe, opatrně našlapoval a když se pomalu blížil do sluje ve které předtím byl jeho kroky se ještě více zpomalily. Zastavil se.
Hlasy, které vycházely ze spodní části jeskyně, začaly pomalu sílit. Hádali se, zuřivě se hádali, ale on jim nerozumněl ani jedno jediné slovo. Byli to ti samý tvorové jako včera v noci. Hlavu natáhl dopředu a zahlédl Selwina, který ležel ve svém hnízdě a byl spoután silnými řetězy. Jeho tělo bylo třikrát takové jako minulou noc, ale to co ještě více upoutalo jeho pozornost byla taška, kterou měl mezi svýma předníma nohama. Taška, kterou měl předtím u sebe. Takže to přece jen nebyl sen!
Jsi tady.
Tvor lehce natočil hlavu na stranu a podíval se mladíkovým směrem. Poté položil hlavu na své přední tlapy a spokojeně zavřel oči.
Damian se pousmál a zády se opřel o stěnu. „Super a co teď?
„Hej, ty se nikdy nepoučíš, že!“ ozvalo se tichým hlasem za jeho zády. „Lidi, ještě že dokážu pár triků ještě bysme přišli o našeho super hrdinu.“
„Ne, a vás se asi nikdy nezbavím!“
Kdo to je?
Přátelé.
Přátelé?
Ano.
Jsi si jistý?
Upřeně se na ně zadíval.
„Máš nějaký plán?“ ozvala se jako první Alice. „Takže tohle je ono?“ podívala se koutkem oka na Rehael, která jemně přikývla.
Pohodil rameny a podíval se zpět dolů. Tvorové se pomalu ukládaly ke spánku. Jeho pohled se opět vrátil k Alici. „Na co přesně jsou ty tvoje lahvičky?“
Dívka se pousmála a z jedné ze svým mnoha kapsiček vytáhla jednu skleničku. „Třeba tahle dokáže uspat úplně každého. Jen je trochu nestálá a při vdechnutí většího objemu může způsobit smrt.“
„Pára?“
Přikývla.
„To by mohl být problém.“
„V pořádku! Pokusím se od něj odvést pozornost většiny, se zbytkem se dokážete vypořádat sami! Ty jdeš se mnou, Alice.“ otočil se na mladíka. „Jo, Damiane, drž se!“
Za několik minut se jeskyní rozlehl křik a z mnoha nepřátel se stala hrstka asi pěti tvorů, kteří měli za úkol draka chránit. Ben se podíval na Damiana, který jen přikývl a počkal až na něj starší z nich použije ochranný štít. „Vím, že bys to zvádl určitě líp, ale musíš svoji silou šetřit.“
Damian položil Benovi ruku na rameno a zadíval se mu do očí než řekl to, co měl na jazyku od té doby, co jej odnesl ze Sammaelova úkrytu. „Měls jí víc veřit!“
Vytřeštěné oči a nechápavý mužův pohled mu dali vědět, že to starší muž nechápe.
„Měl jsem vidění o Claudii, setkala se s mužem který si říká Neberus, aby jí pomohl v tvojí záchraně. Řekni mi, je láska doopravdy taková? Neměla by ti věřit?“ poslední větu tiše zašeptal a seběhl dolů. Zastavil se na rovině a poté se vrhl k Selwinovi. Naštěstí si jej ani jeden z nepřátel nevšiml a tak mohl zcela nepozorován odstranit z jeho předních a zadních tlap řetězy. Drak si olízl poraněné končetiny a poté se na mladíka otočit. Jejich oči se setkaly, spojení bylo navázáno.
Jaké je tvoje jméno?
Damian.
Doopravdy zvláštní jméno.
Mladík přikývl a usmál se, aby ho vzápětí pohladil po hlavě, stejně jako tu noc co se setkaly poprvé. Drak přivřel oči.
Po chvíli se od mladíka odvrátil, sklonil hlavu a postavil se na všechny čtyři nohy. V hrdle mu zachrčelo a vzápětí vychrlil z úst cosi podobného ohni, který spálil všechny nepřátelé jediným silným plamenem.