Hmota

"To nevim, ale při současném tempu a vývoji situace by se podle mě mohly příští rok ceny bytů spíš snižovat.“

„A k čemu vám to bude? Nehodláte snad přeci jen koupit byt po staré Tumpachové?“

„Nó, přemýšlel jsem a...“

„To je ale přece šílenství! Vždyť byste tam musel všechno udělat znova, hlavně koupelnu a záchod. Vždyť umřela ve vaně, víte vůbec, jak to tam teď smrdí? Musel byste udělat celé nové jádro. Její tělo našli sousedé až po víc jak týdnu. Nikoho neměla, kdo by za ní chodil. Ta hniloba je nasáklá vším. Dlaždičkami, barvou, tapetami...no zkrátka vším.“

Ale stejně ho koupil. Nemohl čekat do příštího roku a doufat, že ceny bytů půjdou skutečně dolů. A šest set dvacet tisíc na byt se jakž takž sehnat dalo. Na polovinu měl, druhou půlku si půjčil u banky, vytvořili splátkový kalendář a poprvé v životě se zadlužil. Nebyl v až tak špatném stavu. Jasně že koupelnu bude muset zrekonstruovat, ale to počká, až budou nějaké peníze navíc, které by do ní mohl vrazit. Teď byl rád, že konečně vypadl z privátu. Bydlet se čtyřmi dalšími lidmi člověka nejprve nadchne, ale po nějaké době se vytvoří ponorka, hledáte čím toho druhého co nejbolestivěji praštit a modlíte se, abyste si konečně našli něco svého.

„Tak tys do toho vážně šel? Jsi blázen!“

„Proč?“ a přitom se zasmál tím svým dětinským hlasem.

„Proč? No tak se na to podívej: byt máš v prvním patře, okna bez mříží, koupelna zničená, celý dům načichlý. O nábytku nemůžeš být ani řeč, pořád žádný nemáš a ...“

„Nepozval jsem vás kvůli přednášce.“

„Ne, kvůli kolaudaci, ale měl jsem za to, že od přítele bys mohl pravdu snést trochu líp. Koukni, sám dobře víš, že nejsi typ, který by si dokázal dát byt nebo něco podobného do pořádku sám, potřebuješ na to lidi, a na ty zase peníze a ani jedno pořádně nemáš.“ Na tom asi něco bylo. Ale nemohli si najít lepší chvíli a ne teď, když oslavují jeho byt?

„A co takhle přípitek?“ Kamila se zase jako vždy snažila celou situaci zachránit. Věřili byste, že tuhle ženskou se silnými kulatými obroučky, které už dávno vyšly z módy, se zvonovými kalhoty a khaki vestou, na které se na náprsní kapse trůnila černá skvrna od kafe, miloval? Vážně. Něco ho na ní přitahovalo a asi pořád přitahuje, i když to sám dost dobře nedokáže identifikovat. Když se na ni zaměří, ví, že není ženskou z té hezčí skupiny, ani nesrší vtipem a nekypí inteligencí. Dalo by se říct, že je až podprůměrnou zástupkyní svého pohlaví, ale přesto... Možná ho přitahovala ta její zvláštní schopnost stočit řeč na jiné téma a vybruslit z tenkého ledu na jistější plochu. Někdy to asi bylo na škodu, ale v tomhle případě jí byl vděčný, že odvedla řeč dřív, než se tady z toho stala aréna plkajících darmožroutů.

„Dobrý nápad.“

„Tak tedy na...“

Ty chlebíčky mu asi neudělaly dobře. Snad se aspoň jeho hosté dobře baví na jeho účet. Nechal je v obývacím pokoji a vydal se na toaletu. To bylo zhruba před tři čtvrtě hodinami. Od té doby na něj občas zavolali, takže asi pořád byli někde v bytě. Ale jeho střeva se momentálně vzpírala všemu, co jimi kdy prošlo.

„Zatraceně!“ ulevil si.

„Co myslíte? Vrátí se odtamtud někdy?“ žertoval Honza.

Ta svíravá křeč okolo žaludku ho neopoštěla. Nadechl se a zkusil zatlačit, ale marně. Utrhl si kousek toaletního papíru, aby si mohl alespoň utřít čelo, podpaždí a hrudník, byl celý propocený. Pravou dlaní se opíral o zeď, a když se ji pokoušel sundat, cítil, jak je s ní slepený. Ale povrch byl jaksi houbovitý. Místnost se záchodem zdobily tapety se vzorkem modrých bublin. Aspoň to jej uklidňovalo. Když se na ně díval, připadalo mu, že se pomalu hýbají, že si bubliny vyměňují svá místa. Bylo to zvláštní. Jako nějaká tajemná hmota, která prostupuje celou místností. Osahával ten podivný povrch. Při bližším zkoumání si uvědomil, že není houbovitý, ale spíše jako želatina. Dokázal se vlnit i napínat.

Křeč jej přecházela, zůstal fascinovaně sedět na záchodovém prkýnku. Pohlédl na dveře: bubliny se pohybovaly odtud směrem do stran, putovaly za jeho zády a zpět k místu na dveřích. Cvrnknul do náhodného místa a vytvořila se malá trhlinka vzápětí nahrazená novými bublinkami a opět zacelená. Jen světle modrá hladina se lehce zavlnila. Jakoby zdáli hrála hudba. Matně si vzpomínal, že na něj někdo čeká, ale necítil ani tvrdost záchodového prkénka, ani potřebu vstát.

Hladil povrch zdí, přejížděl po něm bříškami prstů a vnímal nerovnosti způsobené pohybem. Nejprve se pokusil do místa, z něhož vycházely bubliny opět cvrknout. Pak do něj zkusil prostrčit ruku. Prostředí za povrchem se připomínalo vodu, jen daleko hustější. Něco jako našlehaná smetana, cítil zvláštní vlhkost na dlani. Vytáhl ruku, ale byla suchá. Prohlédl si ji a do ještě nezaceleného místa na zdi prostrčil paži. Nekonečný svět jej lákal. Přitahoval jej i ten zpěv, uvědomil si, že to je zvuk způsobený vlněním povrchu a srážením jednotlivých bublinek do sebe.

Vstoupil do světa za zdí. Učaroval jej. Nejprve prostrčil i druhou paži, následně končetiny a jako poslední zmizela hlava. Lepkavá hmota se mu oblepila kolem obličeje.

„Hele, jsi tam teda ještě? Můžu dovnitř? Není ti něco?“ Po odmlce, při níž žádná odpověď nepřicházela, vstoupila Kamila na toaletu. Prkénko záchodu zůstalo stále nahoře. Obsah nespláchnutý a kolem tísnivý pocit zmenšující se místnosti zapříčiněný zvoleným vzorkem tapet.

„Není tady.“ zvolala na své společníky v obývacím pokoji.

Snažil se promluvit. Cítil, že pomalu otevírá ústa, ale žádný zvuk nevychází. Viděl Kamilu zcela jasně, stála obličejem přímo naproti němu, ale...nejspíš jej neviděla...

Mohla pozorovat jen nehybnou změň modrých bublin...